Antonína Novotná jde za deště po ulici a slzy jí stékají po tvářích, mísí se s kapkami vody.
Aspoň něco dobrého prší! Nikdo nepozná, že brečím, probíhá jí hlavou.
A taky si myslí: Můžu si za to sama! Přišla jsem nevhod. Jako nečekaný host, který je na obtíž.
Kráčí a pláče. Pak se jí vybaví vtip, kdy zeťák říká tchyni: A co vy, maminko, ani čaj si nedáte?
A teď je vlastně v situaci té maminky z vtipu.
Pláče, směje se, směje se a pláče.
Když dorazí domů, shodí mokré oblečení a zabalí se do deky. Tentokrát už pláče naplno, vůbec se nestydí. Nikdo ji neslyší jen zlatá rybička v kulatém akvárku! Nikdo jiný!
Antonína bývala zajímavou a hezkou ženou, muži o ni měli zájem. Ale s otcem Nikity, jejího syna, to prostě nevyšlo. Příliš pil. Nejdřív to bylo snesitelné. Nadrankal se, usnul. Pak začal Antonínu žárlivě podezírat. Na každého! Na cizince, co se zeptal na cestu, na řezníka v obchodě, na dědu se hůlkou, na souseda.
Jednou, když se Antonína usmála na souseda, snad pozdravila, úplně se pomátl.
Začal ji bít. Dlouho, zkušeně, pod žebra. Před očima dítěte.
Tehdy to Nikita všechno vyprávěl babičce a dědovi. Antonínina maminka se rozplakala:
Tohle jsem dceru nevychovala, aby ji nějaký ochlasta zbil!
Otec beze slova vstal, oblékl se a šel. Prostě vzal zetě z kterého byl najednou bývalý zeť a vyhodil ho ze čtvrtého patra. Ten si při pádu zlomil i ruku.
Pak děda zamával pěstí a pohrozil:
Jestli tě ještě jednou u dcery potkám, zabiju tě! Klidně půjdu sedět, ale ty jí už ubližovat nebudeš!
A muž zmizel nadobro. Antonína už se znovu nikdy nevdala. Musela vychovávat syna. Co kdyby byl další manžel taky takový?
Bylo spoustu mužů, kteří ji chtěli. Ona ale už nemohla. Zkušenost s Nikitiným otcem byla až dost.
Antonína neměla větší finanční potíže. Měla hezkou profesi: byla potravinářská technoložka. Pracovala v útulné restauraci. Nestěžovala si.
Postupně spořila korunku ke korunce na nový byt. A když konečně dosáhla vysněné částky, její Nikitka se chtěl ženit. A slečna byla skvělá, krásné české jméno Libuše.
Antonína zůstala v paneláku a mladým pomohla. Připravila jim svatbu a předala klíče od nového dvoupokojového bytu. Samozřejmě! Mají rodinu, oni to potřebují víc.
A teď zase spoří dětem na nové auto. Kolik už se na těch starých Škodovkách najezdili!
Dnes by ani nešla k Nikitovi nemá ve zvyku se dětem vnucovat. Ale byla poblíž, když se spustil liják. Neměla u sebe deštník a v takové průtrži by stejně nepomohl.
Tak si řekla, že se na chvíli schová a popovídá si s Libuškou, svěřenkyní, jako dvě ženské. Dát si čaj.
Libuše otevře dveře a překvapeně zírá na tchyni. Ani ji nepozve dál. Chladně v chodbě pronese:
Paní Novotná, něco jste potřebovala?
Antonína je zaskočená, poplete se, začne se omlouvat:
– Jen … venku prší …
Už přestalo! Vždyť to máte kousek. Dojdete, řekne Libuše, založí ruce a zahledí se z okna.
– Ano, ano, souhlasí Antonína pokorně a se slzami v očích vychází zas do deště.
Pláče venku a pak doma. Usne vyčerpáním.
A ve snu se jí zjeví zlatá rybička z akvária. Najednou vyroste, tiše otvírá pusu, ale Antonína ji přesto slyší:
Brečíš?! To si teda hloupá! Ani ten čaj v dešti ti nenabídli! A na co jim šetříš na auto? Celý život jim budeš žít? Podívej na sebe! Jsi krásná a šikovná! Máš peníze! K čemu tu škodovku dětem? Vůbec si toho neváží. Jeď k moři, dopřej si něco pro sebe!
Antonína se probudí, už je tma. Ryba v akvárku plave, otvírá tlamičku, ale Antonína už její jazyk nerozumí. Přesto chápe to nejdůležitější: nesmí se obětovat pro nevděčné, drzé lidi, kteří jí ani čaj nenabídnou a nepustí ji před deštěm domů.
Vezme peníze, které šetřila dětem na auto. Koupí si zájezd k moři.
Odjede, odpočine si, vrací se krásná a opálená.
Syn s Libuší o ničem netuší. Přijíždějí jen, když něco potřebují peníze nebo pohlídat dítě.
Antonína se přestala vyhýbat mužům a našla si nápadníka. Velmi zajímavého, galantního muže ředitele té restaurace, kde pracuje.
Dlouho se mu líbila, ale vždy myslela jen na syna a snachu. Tentokrát se to změnilo. Začali jezdit z práce spolu, také do práce spolu. Život se jí úplně proměnil.
Nedávno přišla Libuše:
Proč už k nám nechodíte, paní Novotná? Ani nezavoláte? Nikita už má vyhlédnuté auto!
Libuše, něco jste chtěla? zeptá se Antonína klidně se založenýma rukama.
Libuše otevře ústa, že něco řekne, ale v tu chvíli vykoukne ze dveří charismatický muž:
Tončo, dáme si čaj?
Dáme! usměje se Antonína.
A pozvi i návštěvu, nabídne muž.
Ne, Libuše už jde. A ona už čaj pít nebude, že?
Antonína zavře za snachou dveře, zasměje se a spiklenecky mrkne na rybičku.
Tak to má být!Zlatá rybička se v akváriu tiše zatočí a její ploutvičky se zatřpytí v odrazu pozdního odpoledního slunce. Antonína si sedne ke stolu poprvé za dlouhé roky cítí, že domov je tu, kde je ona. Muž ji obejme kolem ramen a Antonína, popíjejíc voňavý čaj, si uvědomí, že někdy je třeba být chvíli mokrou, ztracenou, aby člověk opravdu našel to, co hledá. Usměje se, jiskřičky radosti v očích a v koutku akvária se zlatá rybka jemně ukloní, jako by chtěla říct: Přání splněno.
Antonína Petrovna šla v dešti a hořce plakala. Slzy jí stékaly po tváři a mísily se s kapkami. „As…
