Bližší už být nemůžeme.
Barbora s dcerou vyšly z autobusu na samém okraji vesnice. Mezi šedými sněhovými mraky probleskuje slunce, mráz štípe do tváří a bílý sníh tak oslepuje, že malá Hanička musí zavřít oči.
Mami, proč v tomhle domě nikdo nebydlí? ptá se Hanička, když míjejí téměř jediný opuštěný stavení na konci vesnice.
Tam dřív bydlela stará paní. Nikdy jsem neviděla, že by ji někdo z příbuzných navštěvoval. Bylo jí sto dva roky, když umřela.
Topila si sama a pro nákup i vodu chodil někdo ze sousedů. Nechali jí na zápraží chleba nebo vodu, a druhý den si vyzvedla peníze nebo prázdné vědro. I my holky jsme občas pomáhaly.
To by jí přeci někdo mohl ukrást peníze nebo jídlo, diví se Hanička.
Ne, nikdo to nevzal. Starou paní měli za čarodějnici a měli z ní respekt. Jednou zůstalo jídlo na zápraží, to pak všem došlo, že umřela. Přesto se dlouho báli do jejího domu vejít. Nakonec ale přece jen museli a pohřbili ji. Od té doby je dům prázdný.
Opravdu byla čarodějnice?
To jsou jen povídačky. Prostě stará paní. Ale kolik jí skutečně let, to nikdo nevěděl. Jedni tvrdili, že dvě stě, druzí že tři sta. Později našli zápis na obecním úřadě sto dva let.
Hanička zmlkla, zatímco už opustili zarostlý dvorek opuštěného domu. Ostatní domky jsou pěkně udržované, dvory pečlivě zametené od sněhu.
Možná právě proto tam nikdo nebydlí, lidi se bojí, přemýšlí Hanička nahlas.
Barbora zahlédla známou postavu u jednoho z domů.
Podívej, babička šla naproti! Běž za ní! radostně vybídla dceru a sama přidala do kroku.
Bábo! zavolala Hanička a rozběhla se, zatímco babička už s otevřenou náručí čeká na svoji milovanou vnučku.
Barbora v téhle vesnici vyrostla a vždy se sem ráda vrací. Dýchá se tu volněji než ve městě.
Mami! obejmula matku, která ji jednou rukou tiskla k sobě a druhou hladila vnučku.
Tušila jsem, že přijedete, upekla jsem koláče. Každou sobotu jsem vás chodila vyhlížet, pořád jsem doufala. Přece nebudeme mrznout venku, pojďte dál!
Dům byl útulný, teplý, provoněný pecí, koláči a ještě něčím, co se těžko popíše. Ten pach za desítky let nasákl do trámů, podlahy a věcí. Všechno jako za starých časů. A Barbora se šťastně usmála. Jak je krásné být doma!
Jste rády, že jste přijely. Na jak dlouho? znepokojeně se ptá maminka.
Jen do neděle. Lojza má práci, my už jsme to nevydržely, jely jsme napřed. Na Silvestra jsme chtěli přijet všichni, ale Hanička onemocněla a pak i Lojza. Večer jedeme zpět, v pondělí musíme do práce.
Barbora si všimla, jak maminka zestárla, obejmula ji. Tatínek umřel před dvěma lety, byl o pár let mladší než ona. Po jeho smrti jako by zestárla rychleji.
Vesnický život nikdy nebyl jednoduchý.
Pojďte, dáte si jídlo. Po cestě jste asi hladové, Marie se ztratila v kuchyni oddělené pecí, začala chystat nádobí. Hanička šla hned za ní.
Maminka pečlivě dává vše na stůl. Barbora s Haničkou by se nejraději pustily do všeho najednou, ale když ochutnaly od každého trochu, přišla malá únava. Hanička sedí a zívá s hlavou opřenou o babičku.
Vidíš, už je cesta unavila, moje jahůdka. Už jsi větší, za chvíli mě přerosteš. Pojď, uložím tě.
Marie ji zavedla do koutku. Ten patřil kdysi Barboře v domě je jen jedna velká světnice, v případě potřeby se přepažuje skříní nebo závěsem.
Nech ji spát, vrátila se Marie k Barboře. Tak povídej, jak se vám daří? Je vše v pořádku?
Ano, mami. Víš, potkala jsem na autobusáku paní Růženu ze sousední vesnice. Říkala mi Olinko! Říkám, že jsem Barbora, dcera Marie, ale stejně mi říkala Olinko. Jsem jí podobná? Máš její fotku?
To jsi už viděla mockrát, odvrací zrak Marie.
Chci se podívat znovu, mami.
Marie povzdechne: Dobře, nejdřív uklidím stůl.
Tady, podívej. Marie pokládá na stůl krabici od bot.
Fotky jsou většinou černobílé, zažloutlé, s ohnutými rohy, ale najdou se mezi nimi i novější, barevné.
Tady jsi ty malinká. A tady v páté třídě. Hanička je ti hodně podobná. Ale… Marie se zamyslí. Poznáš, kdo je tohle?
To jsem já! Ale tuhle fotku nemám, směje se Barbora.
Kdepak, to je tvoje teta, moje mladší sestra Olga.
To je až neuvěřitelné, jak jste si podobné.
A tady má poslední fotka z maturitního plesu. Marie jí podává barevnou fotku světlovlasé hezké dívky. Byla opravdu nádherná. Mohla bych se na ni dívat pořád.
Barbora si fotku dlouho prohlíží.
Ale na tebe se vůbec nepodobám pohlédne na mámu.
Tak dobře, prozradím ti to. Asi je to už stejně dávno, není proč zatajovat. Olga byla tvoje pravá máma. Odpusť, že jsem to tajila. Jen kvůli tobě.
Matka byla už stará, když otěhotněla, nechtěla Olgu porodit, začíná tiše vyprávět Marie. Tahala kýble, tahala pytle s brambory, dokonce chodila do sauny, snad doufala, že potratí. Ale Olga se stejně narodila. Už coby dítě byla krásná, mi už tehdy bylo patnáct, a tak jsem mámě hodně pomáhala a byla Olze jako chůva.
Všichni mladí odešli po škole do města, na venkově nechtěl nikdo zůstávat. Já jsem mámu a Olgu opustit nedokázala. Nápadníci nebyli, vesměs odjeli, vdovy a opilce jsem nechtěla. Tak jsem zůstala sama.
Olga taky chtěla do města. Po škole se tam odstěhovala. Po dvou letech se vrátila, ale ne sama přijela s tebou. Byla jsi úplně maličká, bála jsem se tě i vzít do náruče. A Olga Jako by všechnu svoji krásu předala tobě.
Rychle pohubla, měla nervy buď celé dny mlčela, nebo se rozesmála a byla veselá. Po dvou dnech ale zmizela. Nechala tě tu a odešla zpět do města. Potřebovala dávku, závislost na drogách To jsme zjistili až později. Brzy nato v Praze zemřela na předávkování. Jela jsem ji tam pohřbít, máma už byla vážně nemocná a nejela.
Maminka navrhovala, abych tě dala do dětského domova, ale já nedokázala. Zůstala jsem sama a tak jsem tě vychovala, nebyla jsi mi cizí. Ve vsi to nikomu nedošlo, a kdo to věděl, mlčel. Olga tu byla sotva dva dny. Na matrice jsem vše zařídila, zapsali tě jako mou. Nebylo to zadarmo Tak jsem se stala tvojí mámou. A jméno jsem ti také změnila. Olga tě pojmenovala Barborka, což se mi nelíbilo, napsala jsem Barbora.
A pak přijel tvůj táta. Byl voják z povolání, když šel na služebku, Olga mu neřekla, že čeká dítě. Po návratu začal Olgu hledat, kamarádky mu pověděly, že porodila a že zemřela. Po zranění ho vyřadili z armády. Byl tu, matka ho přijala, ačkoli se s Olgou nevzali. Na vesnici bez chlapa není snadné být. Pak jsme si my dva začali, vzali se. Žili jsme spolu dobře. O závislosti Olgy nevěděl.
Proto jsem mlčela. K čemu je vědět, že tvoje máma byla závislá na drogách? Škoda, že jsem ti to řekla, ale aspoň se to dozvíš ode mě, ne od cizích. Pravda stejně vždycky vyjde najevo. Jsi moje, vychovala jsem tě jako vlastní. Víš, jak se to říká: Máma není ta, co tě porodila, ale ta, co tě vychovala.
Barbora seděla ohromená tou zprávou. Celý život před ní tajili pravdu!
Kam jdeš? vyjekla Marie, když Barbora vstala.
Potřebuju být chvíli sama.
Oblékla se a vyšla ven.
Marie si povzdechne. Proč jsem jí to vlastně říkala? Zbytečně
Máma narkomanka! Umřela na předávkování! Tomu se nedá uvěřit… Alespoň táta je vlastní. Nebo není? Co když měla někoho jiného? Panebože, už mi v hlavě běží blbosti… Ta byla moje máma? Porodila mě a pak mě kvůli fetu odložila. Jaká je to matka? Co mám dělat? Nic mi za celý život nechybělo, měla jsem mámu i tátu, kteří mě milovali. Ta druhá Neexistuje. Nenosila mě na rukou, nebála se o mě, když jsem byla nemocná… Měla mě odvést do dětského domova, ale nechala si mě, vychovala To není jen tak.
Barboře bylo z toho všeho teskno a zmrzla, vrátila se zpět do domu. Marie stále seděla u stolu, tak jak Barbora odešla.
Odpusť. Ty jsi moje máminka a já tě mám ráda, zašeptala a obejmula ji.
Promiň i ty mně, že jsem tolik let mlčela.
Proč tady sedíte potmě? zeptala se Hanička, která vyšla ze svého koutku. To je fotka mamky. Mami, byla jsi tak krásná!
Marie jí fotku sebrala a pečlivě uložila zpět do krabice.
Babi, já jsem si ji ani nestihla pořádně prohlédnout kňuká Hanička.
To stačí. Teď se dívej na nás, dokud jsme spolu.
V noci Barbora nemůže usnout. Marie taky, stará postel pod ní tiše vrže.
Barbora vstane a jde k matčině posteli.
Nespíš?
Marie nadzvedne peřinu.
Podlaha je ledová, pojď ke mně.
Barbora si lehne k mámě, přitulí se tak, jako když byla malá holka.
Nemůžeš spát, viď? Pořád na to myslíš? šeptne Marie.
Už ne, mami. Ty jsi ta pravá máma. Žádnou jinou nepotřebuju. Olga byla tvoje sestra. To je všechno.
Ještě dlouho spolu potichu mluví. Nakonec Barbora zase vstane.
Spi, mami. Jsi ta nejlepší máma na světě. Tak to bylo a zůstane to tak. Přitáhne peřinu k matčinému boku, jak to dělala ona v dětství, vleze si zpět do své postele a konečně v klidu usne.
Druhý den je doprovází maminka na autobus.
Babi, nebuď smutná, brzy zase přijedeme!
Barbora mámě naposledy vdechne její povědomou vůni a dlouze ji obejme.
Jdi už, nebo nastydneš…
Autobus už je pryč, zatímco žena ještě otáčí za odjíždějícími postavami, oči jí v mrazu a větru slzí
A tak Barbora ve svých třiatřiceti dneska zjišťuje, že jí opravdová maminka zemřela, když byla ještě miminko, a vychovala ji místo ní matčina starší sestra.
Nejprve se ozve hořkost proč jí to tajili, proč musela žít v nevědomosti? A potom jí dojde, že obě mámy byly rodné sestry, a tudíž Marie je její opravdová máma.
Bližší už být nemůžeme.
