Lucka dnes přijde, kolem sedmé. Nevadí ti to?
Alena odložila kartáč na vlasy a otočila se ke svému muži, který zápasil s ovladačem od televize. Martin přikývl, aniž by zvedl oči od obrazovky.
Jasně. Ať klidně přijde.
Alena se usmála a vrátila se k zrcadlu. Líbilo se jí, že si její muž rozumí s její sestrou. Lucka k nim chodila často, někdy i dvakrát třikrát týdně, zůstávala do noci a byt byl plný smíchu a rozhovorů. Alena ráda poslouchala, jak řeší nějaký seriál nebo se přou o politiku, a připadala si šťastná. Spolehlivý muž, milovaná sestra, pevná rodina. Jako ve filmu, jen doopravdy.
Občas ji přesto něco zneklidnilo. Drobnosti, hlouposti. Jak se Martin k Lucce nakláněl, když vyprávěla historky z práce. Jak se jí sestra dotýkala, když se smála jeho vtipům. Jak spolu polohlasně probírali něco v kuchyni, a když Alena přišla, zmlkli. Vyháněla ty myšlenky z hlavy. Blbosti. Vždyť Lucka je její krev, mladší sestřička, kterou vodila do školy za ruku. A Martin, její Martin, pět let manželství. Brzy mají výročí.
…Toho zlomového večera odešla Alena z práce dřív. Chtěla koupit něco dobrého na slavnostní večeři. Chtěla, aby byl zítřek výjimečný.
Klíč se v zámku otočil až podezřele snadno. Alena vstoupila do předsíně a zůstala stát. V bytě panovalo zvláštní ticho, jako by tuhoucí vzduch přidusil všechny zvuky. Z obýváku se nesl tlumený hovor.
Alena pomalu vešla do pokoje, rozrazila dveře a zarazila se na prahu.
Lucka seděla v jejím křesle. Usadila se v něm, jako by jí patřilo odmala. Martin stál u okna a když Alena vešla, ještě víc se odvrátil, jako by chtěl splynout se zdí.
Co tu řešíte? Alena se snažila pousmát, ale rty jí ztuhly. Něco se stalo?
Lucka vzhlédla. Alena najednou svou sestru vůbec nepoznávala. Kam zmizela ta citlivá, plachá Lucka, která u ní hledala útěchu po každém zklamání? Naproti ní seděla cizí mladá žena s ledovým vítězným pohledem.
Stalo. Jsem těhotná s tvým mužem, řekla Lucka klidně. Sbal si věci a vypadni. Teď tady budu bydlet já.
Ruku si položila na břicho. Zatím nenápadný pod volnou halenkou.
Alena ztuhla. Z ulice se ozval klakson auta. Za stěnou sousedů běžela televize. Svět pokračoval dál, ale jí se nedostávalo vzduchu.
Co?! vykřikla ochraptěle.
Slyšelas správně, Lucka se opřela v křesle. My s Martinem jsme se už rozhodli. Přestaň to hrát, je to zbytečné.
Alena pohlédla na manžela. Martin dál zíral z okna, ramena svěšená, prsty zarýval do parapetu, až zbělely klouby.
Martine, přistoupila k němu. Martine, podívej se na mě.
Otočil se. V jeho pohledu nebyly výčitky, ani stud. Jen únava a možná úleva.
Alenko, rozhodil rukama. Tak to prostě dopadlo, promiň.
Tak to dopadlo? Alena slyšela vlastní hlas, jakoby z dálky. Pět let manželství a tak to dopadlo?
Nedělej drama, obrátila Lucka oči v sloup. Všichni jsme dospělí, láska prostě skončila, to se stává. S Martinem je to vážné.
Martin… řekla Martin, úplně stejným tónem jako dřív Alena.
Jak dlouho? vykoktala Alena. Jak dlouho to trvá?
Lucka pohlédla na Martina a ušklíbla se.
Asi rok. Možná víc. Jaký to má teď význam?
Rok. Tolik večerů, kdy Lucka zůstávala do noci. Tolik smíchu v kuchyni. Tolik pohledů, které Alena považovala za sesterskou blízkost.
Myslela jsem, že jsi moje sestra, zazněl její hlas pevněji. Myslela jsem, že mě máš ráda.
Taky mám, pokrčila Lucka ramena. Ale sebe mám ráda víc. A Martina. Ty… Ty jsi vždycky byla trochu nudná. Všechno podle pravidel, rozumná. To se omrzí, víš.
Alena se k Martinovi rozběhla, chytila ho za košili a otočila k sobě.
Řekni, že lže! Řekni, že je to jen špatný vtip!
Martin se snažil vymanit, ale Alena ho držela, až látka zapraskala mezi prsty.
Aleno… nech mě. Vždyť tomu rozumíš…
Nerozumím nic! odstrčila ho tak prudce, až narazil zády do parapetu. Pět let ti věřím! Kvůli tobě jsem odmítla práci v Brně, tvou mamku jsem ošetřovala měsíc v špitále, a ty…
Sama sáhla po polštáři a mrštila jím po něm. Uskočil jen tak tak.
Spal jsi s ní v naší posteli! Jsi ubožák!
Klid, zvedla se Lucka a pohladila halenku. Proč děláš divadlo? Chováš se jako pomatená.
Alena se na ni otočila, popadla z police rámeček s fotkou. Byly tam všechny tři, minulý Silvestr, objímaly se před stromkem, Alena se smála, protože byla šťastná. Protože měla rodinu.
Já tě vychovala! obrázek letěl přes místnost a třísknul o zeď, sklo se vysypalo na parkety. Já ti dělala úkoly, když máma byla v práci! Já tě chránila na sídlišti! A tys mi tohle udělala?
Ach bože, protočila Lucka oči. Když jsem to slyšela už desetkrát, tvoje oběti jsou mi ukradené. Martin má rád mladé a zábavné, tebe měl jen z lítosti. Aspoň jsem byla upřímná, narovinu.
Upřímná? Alena se zasmála a ten smích byl ostrý jak čerstvá ranka. Rok lží za zády, a tomuhle říkáš upřímnost?
Sehnula se a popadla těžkou křišťálovou popelníci dárek od tchyně. Napřáhla se.
Aleno, nech toho! Martin k ní přiskočil, ale pozdě.
Popelník rozbil vitrínu, na zem se vysypaly střepy skleniček.
To není vše, Alena lapala po dechu, pot zaléval čelo. Ještě ani nezačala.
Přiřítila se ke knihovně a začala vše házet na zem. Alba, sošky, prázdniny suvenýry všechno, co s Martinem nasbírali.
Aleno, přestaň! chytil ji za ruku.
Nešahej na mě! Už nikdy na mě nešahej!
Lucka o krok couvla, v očích poprvé zableskla nejistota.
Poslyš, domluvíme se v klidu. Musíš odejít, my potřebujeme byt, čekáme dítě. Sbal se a…
Já musím odejít? zastavila se uprostřed nepořádku a zabodla do sestry zrak. Teď z ní sálala taková zloba, až Lucka stoupla ke dveřím. Já?
A najednou, skrze bolest i ponížení, Alenu ovanul jiný pocit. Ostrý, chladný, střízlivý.
Tak na něco jste zapomněli. Přepočítali jste se, uhladila si vlasy. Tenhle byt je můj. Koupila jsem ho ještě před svatbou, je psán na mě. Martin ti to neřekl?
Lucka se podívala na Martina. Ten zbledl a svěsil hlavu.
No a co? Lucka podrážděně škubla ramenem. My budeme mít rodinu, dítě, potřebujeme bydlení víc než ty.
Rodinu? uchechtla se Alena trpce. Tak si ji tvořte kde chceš. A teď oba zmizte z mého bytu.
Nemůžeš nás vyhodit! Lucka zvýšila hlas. Jsem těhotná!
To sis měla promyslet dřív, než jsi vlezla do postele s cizím chlapem, Alena přešla ke dveřím a otevřela dokořán. Ven.
Martin se pohnul, chtěl ji chytit za ruku.
Aleno, pojď se dohodnout. Já nemám kam jít, všechny věci tu mám… Něco si nárokuji!
Klidně, podej žalobu. Byt je můj, to prokážu. Věci si vezmi později, dám vědět, kdy to půjde.
Ale…
Vypadněte, řekla klidně a tak pevně, že se Martin zarazil. Ty a tvoje těhotná milenka oba ven z mého domu.
Lucka popadla kabelku a šla ke dveřím, ještě houkla:
Máma se dozví, jak ses ke mně zachovala. Nikdy ti to neodpustí!
Uvidíme.
Alena zabouchla dveře a ztěžka se po nich svezla. Slzy jí tekly po tvářích, celé tělo se jí chvělo.
…Za tři dny zavolala máma sama. Alena vzala mobil a připravila se na nejhorší.
Dceruško, maminka zněla unaveně. Lucka mi všechno řekla. Samozřejmě po svém.
Mami, já…
Nech mě domluvit. Vyslechla jsem ji. A pak jsem jí řekla, ať ke mně nechodí. Dokud si to nerozmyslí a nepřijde tě prosit o odpuštění.
Aleně se zadrhl dech.
Ty… ty stojíš za mnou?
Samozřejmě. Lucka se zachovala amorálně, tvůj Martin taky. Musíš vydržet, holčičko. Rozveď se s tím nemehlem a začni žít znova. Byt máš, a on ať si nechá holé ruce. Jsi silná, zvládneš to.
Alena sjela zády po stěně na zem a rozplakala se. V téhle válce už nebyla sama. Získala oporu, kterou nečekala.
