U báby Šárky v malé středočeské vesničce umřel kocour. A to nebyl ledajaký kocour kdejaká vesnická micka se mohla před jeho zkušenostmi skrčit do klubíčka. Po vesnici se šeptalo o jeho vítězstvích nad soky i o drobných láskách; myš, která se mu vyhla, se ještě nenarodila. Ale nakonec, starý kocour dožil svého dvacet let, bez generální opravy, je pořádná šichta.
Bába Šárka zabalila kocoura do čistého povlaku od peřiny, vzala rýč a šla ho za zahradu uložit ke spánku. Její muž, František Janoušek, se mezitím hrabal někde v kůlně cosi tam utahoval, bušil, hartusil a celé dvorkem zněly jeho ladné české nadávky.
Když Šárka uctivě zahrabala milovaného mazlíčka a odcházela s rýčem přes rameno celá od jílu, potkala ji sousedka pražská madam Božena.
Nazdar, Šárko, co takhle s rýčem pobíháš? mávla na ni Božena, aby řeč nestála.
No, co Franta můj už má klid, chudák. Včera ještě veselej, dneska už si pro něj svatý Petr přišel. Ukápla mi slza a za zahradou mám hotovo.
Božena nestačila valit oči. Ještě včera přece potkala Františka v samoobsluze, kde kupoval Kostelecké uzeniny a lahev zelené.
To snad ne! Tvůj Franta skončil? Tak najednou? Vždyť jsem ho viděla, živej byl jako rybička!
To jo, včera lítal jak čamrda, kývla Šárka. Celou makrelu slíznul, a večer ještě na gauči rošťačil… Ale dneska od rána posmutněl, natáhl se na lavici, zabručel a bylo po srandě.
Božena se v duchu už pomalu loučila se všemi šťastnými vesnickými konci.
Tak to jsou věci… A k čemu máš ten rýč, prosím tě?
No právě pohřbila jsem ho za zahradou. Pavlačák ani potřeba nebyl. Do čistého ho zabalila, větvičku zapíchla, člověk chce mít přehled.
Madam Božena, městské stvoření, se ve vesnických obyčejích tolik nevyznala, ale tohle už jí přišlo až moc. Pohřbít Frantu za barákem, označit větvičkou no to je něco na pražskou radu!
To se má rozum, Šárko, že tys to vzala zgruntu! Ale nemá se přece aspoň starosta, nebo nějaký ten úřední zápis…
Teď zas Šárka nechápala.
To bych se načekala! Kvůli Frantovi hned nahánět celý okres? Policajt má lepší věci na práci. Tak bys rovnou mohla zvát prezidenta, ne?
Božena už jenom mlčela. Šárka přehodila rýč na druhé rameno.
Víte, vo Pražácích se říká, že mají na všechno lejstra. Jenže my na chalupě jsme zvyklí co umře, to zakopem. Místa za plotem máme dost.
Tedy…, supěla Božena. Něco mi uniká. Ale proč za zahradou, mezi bodláky? To ho nemůžeš dát na řádný hřbitov?
Šárka už začínala být podmračená.
A nakonec kam bych s ním šla? Mezi počestné lidi na hřbitov, pěkně prosím? To by byl luxus! Ode dávna je zvyk pohřbívat za zahradou, tam je Frantovi skvěle.
Božena si sedla na špalek a na rýč raději nekoukala. Nohy se jí klepaly jak list.
Šárko, ty to s těmi pohřby vážně umíš! A byl bys pověděla máš tam pohřbených víc krom Franty?
Šárka se zamyslela.
Ale kdepak, pár jich už tam je. Před Frantou byl Míra, ten byl hodný, ale občas to zvoral. V noci se přitulil, a ráno jsem měla peřinu mokrou skrz naskrz! No, řádila jsem s ním dost. A ještě dřív Šimon, ten byl mazlivý, ale věk nepřelstil. Už jsem jich pár vyměnila…
Rýč zarazila do drnu, čímž debatě udělala jasnou tečku.
Všichni leží v hezké řadě. Franta, Míra, Šimon… fešáci moji. Ale už mi slíbila Tonda z vedlejšího statku, že mi doveze mladého. Konec žádnýmu neunikne, to víš.
Co si o tom všem myslela Božena, se už asi nikdo nikdy nedozví, protože v tu chvíli se za Šárčinými zády objevil František Janoušek s hlavou od hlíny a vzteklý jak špaček.
Šárko, to chceš abych to měl už za sebou? Málem mě ten sklep zasypal, řvu jak na lesy a ty tam klábosíš!
Vytrhl Šárce rýč z ruky.
Dej sem to náčiní, boty tam mám, a ta zelená zůstala taky dole!
V tu chvíli se paní Božena rovnou svalila ze špalku a zalitovala, že se před hodinou nenajedla. Zelená z půdy nakonec přišla víc než vhod…
