Bylo mi sedmnáct, když můj tatínek odešel – rozplynul se jako mlha nad Vltavou. Maminka dřela na dvou šichtách, ale peníze se nám rozplývaly pod rukama jako sníh na Karlově mostě. Počítali jsme každou korunu, jako bychom hledali ztracené perly v katedrále svatého Víta. Ovoce a cukroví jsme měli pouze o Vánocích, když nám Ježíšek přinesl něco sladkého. Nedokázala jsem mámě o nic poprosit jazyk mi ztěžkl jako svatováclavská koruna. Snažila jsem se vydělat na vlastní život na bramborové knedlíky a tramvajenku. Mám mladší sestru, Tereza, a společně s mamkou jsme se snažily, aby si nikdy nepřipadala jako v rozbitých hodinách bez ručiček.
Tatínkova smrt nebyla koncem našich potíží spíš začátkem surreálného období, kdy se svět propadal do tichých chodeb. Maminku postihl mozkový infarkt. Od té chvíle už nikdy nechodiila zůstala jako zamrzlá v soše v parku za nádražím. Dostalá invalidní důchod, pár korun měsíčně, ale peníze mizely jako kapky v sudu. Snažila jsem se věřit, že jednou bude vše jako v pohádkách, kde dobro vítězí nad zlem.
Studium jsem přerušila už jsem byla jedinou výživářkou v našem snovém domě. Péče o nemocnou maminku a sestru byla jako balancování na laně nad Vltavou. Mnoho lidí nám nabízelo pomoc, ale odmítala jsem byla jsem tvrdohlavá jako český lev. Před nemocí byla maminka laskavá jako paní prodavačka v cukrárně, upřímná jako dětská pohlednice. Po mrtvici se však změnila jako kdyby přehodil někdo list kalendáře na špatný měsíc.
Nejdřív naříkala nad svým osudem, potom na Terezu a na mě. Špatně jsme vařily, špatně uklízely, prý jsme utrácely příliš mnoho korun za zbytečnosti.
Snažila jsem se vše nechat sklouznout po mně, jako když déšť teče po okně. Byla nemocná, mohla jsem jí rozumět ale trhalo mi to srdce. Dělala jsem pro ni vše, a místo vděku dostávala jsem jen tichou výčitku, která se jako stín plížila naším bytem. Přátelé mi radili, abych pořídila mamce zdravotní sestru a změnila práci. Měla jsem možnosti, kde vydělat víc – ale nemohla jsem nechat maminku samotnou. Jak bych mohla? Maminka má dvě dcery, a cizí ruce by se jí měly dotýkat? Ne, nemohu.
Její stížnosti rostly, jako májové květiny. Vyčítala nám jakékoli nákupy, přestože jsme šetřily na všem i na švestkách.
Dlouho jsem mlčela, plná trpělivosti jako vánoční pohlednice. Ale jedno snové ráno změnilo vše. Onemocněla jsem hlava mě bolela jako by do ní zvonil svatý Václav, horečka mi šplhala po zádech, kašel zněl jako tramvaj v ranní mlze.
Nespala jsem celou noc ráno jsem se rozhodla navštívit lékaře v Poliklinice na Karlově náměstí. Tereza viděla můj stav, chystala se do školy, objala mě a prosila, ať jdu k doktorovi. Maminka však řekla, že léčba není třeba mladý organizmus si poradí, ona je na tom hůř, potřebuje více peněz, prý všechny koruny utratím za vyšetření a bude to jen chřipka. Obvinila mě, že na ni nedbám a že chci, aby umřela.
Poslouchala jsem to a tiše plakala v tom snu jsem už neměla sílu. Kvůli ní jsem nechala studium, dřela v kanceláři, přestože jsem mohla být někde jinde. Byla jsem tak unavená, že jsem na ni zakřičela řekla jsem jí vše, co jsem měla na srdci.
Vyšetření ukázalo zápal plic lékař mě chtěl hospitalizovat, ale to nebylo možné, nemohla jsem nechat Terezu samotnou s mamkou. Koupila jsem léky na Malé Straně a odešla k své přítelkyni Sabině.
Sabina mě pustila dovnitř, vynadala mi, že se potuluji, místo abych ležela. Dlouho jsme rozmlouvaly vyprávěla jsem jí o mamce, poprosila o pomoc s hledáním zdravotní sestry. Potřebovala jsem také místo k bydlení už jsem nemohla být doma.
Sabina mi nabídla, abych bydlela u ní mezi tím jsem si mohla dojít pro věci. Doma mě čekala mamka, řvala jako šílená, ani se nezeptala na zdraví, jen počítala koruny. Nakrmila jsem ji a odešla do pokoje už tu nebudu bydlet.
Sabina rychle vyřídila moje prosby našla zdravotní sestru a nechala mě bydlet u sebe. Změnila jsem práci už maminku nenavštěvuji. Možná vypadám jako bezcitný člověk, ale dělala jsem pro ni vše. Nikdy jsem nedostala děkování stálo to za to? Všechno je přede mnou.
Každý měsíc dávám peníze na potřeby mamky a na sestru. Posílám víc, než je nutné. Věra, žena, která se o mamku stará, říká, že na nás už zapomíná ani nám k narozeninám nepřeje, i když my jí ano. Není to však to nejdůležitější. Podařilo se mi změnit práci, brzy se odstěhuji od Sabiny. S Terezou plánujeme pronajmout byt. Tereza mi pomáhá, říká: Musíš se starat o rodiče, ale ne v době, kdy tě pomalu ničí.”
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
