Po autonehodě, která mi připadala jako scéna z nějaké surrealistické grotesky, jsem ležela v nemocnici v Praze. Vše kolem bylo zamlžené, lékaři v bílých pláštích šeptali mezi sebou jako duchové, muž s tváří popelníka obrátil oči ke stropu a držel se stěny, snad aby nespadl do snu, ze kterého nebylo úniku. Moje tchyně, paní Věra Novotná, ovládla v nemocnici každý kout starala se o papíry, špitání v koutě i návštěvy, jako kdyby byla ředitelka tohoto zvláštního divadla. Já byla slabá, pohybovala jsem se v těle, které mi připadalo, že není úplně moje.
Dveře do pokoje zavrzaly a otevřely se samy od sebe. První prošla tchyně, za ruku přivedla mého synka, Filípka. Měl na sobě tričko s krtkem, ale jeho oči byly dospěle smutné, mlčenlivé, jakoby věděl něco, co by dítě vědět nemělo. Věra ho postavila vedle postele, usmála se úsměvem, který voněl po studeném čaji a řekla jen: Na chvilku. Aby kluk nebyl neklidný. Odstoupila k oknu, zády ke všem stála a předstírala, že se dívá na šedivé panorama Žižkova.
Filípek si nesměle sedl ke mně na postel, v ruce měl láhev s pomerančovým džusem, zářivě oranžový a až příliš skutečný pro tento zasněný svět české nemocnice. Automaticky jsem džus uchopila, ruce se mi chvěly, jako kdyby mi v žilách místo krve protékal vítr z Karlova mostu.
Filípek se ke mně naklonil, zakryl si pusu drobnou dlaní a zašeptal tak potichu, že jsem si nebyla jistá, zda neslyším jen šum syčící infuze:
Babička řekla, abys to vypila, jestli chci mít novou, hezčí maminku ale prý už nesmím nic říct.
Čas se zastavil, džus byl ledový jako vltavská voda v zimě, příliš zářivý, nepatřil do tohoto nemocničního menu. Místnost zhoustla mlhou, prázdnou a těžkou, a za zády jsem cítila pohled svého muže, stojícího v meziříčí dveří a reality. Věra stále hleděla ven, ale ve vzduchu viselo její napětí, jako když se dusí vzduch před bouří nad Vyšehradem.
Pomalu, ve stylu herce z absurdního divadla, jsem lahev džusu postavila na prostěradlo a nenápadně jsem její obsah vylila na podlahu, kde se rozlil do tvaru podivného mapy, jaká není k nalezení v žádném českém atlasu. Pak mi bylo jasné, že musím zjistit pravdu: proč Věra použila mého syna i ten nepatřičný džus.
Celou noc jsem koukala na tu lahev, světlo v ní tančilo jako lampión na pouti. Po ránech, ve kterých bílí andělé píchali do žil další infuze, jsem požádala doktorku Lenku Koubovou, s obličejem podobným kukuřičnému poli u Kolína, aby ten džus otestovala. Bez hysterie, beze slov. Prostě jsem jí předala lahev. Výsledky přišly večer, když jsem plula mezi stíny a infarktovými zvuky na chodbě.
V džusu byly léky na ředění krve, které by pro mě byly v kombinaci s čerstvými stehy a vnitřním krvácením smrticí. Pro zdravého by to znamenalo mravenčení v žilách, pro člověka po operaci měla být tahle oranžová tekutina vstupní branou do světa, ze kterého není návratu.
Doktorka se mě ptala, kdo pití přinesl. Odpověděla jsem upřímně. Jen zaklapla papíry a tiše prohlásila, že kdybych vypila byť jen půlku, odvlekli by mě v noci za oponu, kde už se nehraje.
Všechno do sebe zapadlo. Věra dobře znala můj stav, šeptala s doktory, mluvila o mých ranách, dělala, že má starost a přesto to byla ona, kdo dal džus Filípkovi do ruky.
Večer přišel muž, jmenoval se Tomáš, a já mu ukázala lékařskou zprávu. Přeskakoval pohledem mezi papírem, mnou a troskami našich vzpomínek.
Říkala, že je to jen džus na sílu, šeptal ztraceně.
Neodpověděla jsem.
Protože už jsem věděla, že až vyjdu ze dveří Fakultní nemocnice, nebude ze mě jen někdo zraněný. Stanu se z člověka, který nikdy nepustí nikoho blíž než dovolí mlha českého snu.
