Ale Jirko, prosím tě! Já opravdu nevím co dělat, ta voda tryská jak z gejzíru, za chvíli vytopím sousedy! A víš tu ježibabu pod náma, zabije mě! Klepou se mi ruce, nemůžu ani najít ten ventil! hlas v telefonu byl tak pronikavý a ubrečený, že ho bylo slyšet i z druhé strany stolu, přestože mobil nebyl na hlasitý odposlech.
Alena pomalu položila vidličku na talíř. Cinknutí příboru o porcelán zaznělo v té útulné kuchyni téměř jako gong, který ohlašoval další kolo dlouhé a únavné bitvy, již už třetím rokem vedla. Oproti ní seděl její manžel Jiří a provinile kousal ret, přeskakoval pohledem mezi domácím pečeným králíkem a rozsvíceným displejem svého telefonu.
Lucko, klid, mumlal do sluchátka. Jaký ventil myslíš? Ten pod dřezem nebo ve sklepě? Zkus zavřít hlavní uzávěr.
Já ani nevím, kde to je! Jirko, přijeď, prosím! Bojím se! Představ si, že tu tryská horká voda! Jsem tu sama, mám strach!
Jiří zvedl oči k manželce. V jeho pohledu byla dobře známá směs prosebnosti a bezmoci, kterou na něj Alena byla poslední rok velmi zvyklá.
Alčo, sama to slyšíš, ne? Všude mokro bude. Lucka je v tomhle jak malá, nemá v ruce ani šroubovák. Musím tam.
No jistěže musíš, pronesla Alena klidně, odkudsi však zvedala vlnu jedu, která v ní právě bublala. Dneska přece neslavíme výročí svatby. Večeři jsem neplánovala dva týdny dopředu. A v kuchyni nestojím třetí hodinu. Jeď, Jirko. Zachraň Lucii. Bez tebe by byla ztracená.
Nezačínej, jo? vyhrkl Jiří a ve spěchu popadl klíče od auta. Jsme přece kamarádi od první třídy. Člověk v nesnázích. Opravím těsnění a hned jsem zpátky. Jestli vychladne králík, hoď to do trouby.
Dveře bytu s tichým prásknutím zapadly. Alena zůstala v bytě sama, ve společnosti vůně svátečního jídla a dusivé pachuťi zklamání. Zamířila k oknu, kde právě zahlédla, jak Jirkův Superb mizí za rohem v chladné noci.
Lucie. To jméno bylo už třetím kolem u jejich manželství. Kamarádka z dětství, spolužačka, parťák tak o ní Jiří mluvil. Zjevila se znovu po rozvodu a od té doby byla jako doma. Nejdřív se to tvářilo nenápadně převoz sedačky, instalace televize. Jirka, dobrosrdečný a ochotný chlap, byl vždy připraven podat ruku.
Jenže člověku zachutná, jakmile dostane ochutnat. Prosby Lucie začaly být jako povodně. Jednou píchnutá pneumatika někde u Sázavy, jindy spadlá skříňka, pak narychlo chtěla pověsit záclony, protože to jinak nejde, mám toho hromadu. A vždycky se to odehrávalo přesně tehdy, když si Alena s Jirkou naplánovali něco spolu.
Alena nebyla hysterka. Věděla, že kamarádství má svou hodnotu. Jenže ženský instinkt ji neustále varoval, že tady nejde jen o rozbitý sifon. Lucie byla pohledná ženská, vypadala vždy upraveně, s pohledem, co umí muže přinutit cítit se jako králové. Dokázala skvěle zahrát na city bezbranné holčičky, a Jiří na tohle slyšel, narovnával ramena a připadal si u ní jak superhrdina.
Alena dala večeři do lednice. Chuť ji přešla. Jiří se vrátil za tři hodiny, usmolený, unavený, ale samolibě spokojený.
Uf, stihl jsem to! Skoro došlo k potopě. Prasklo těsnění. Musel jsem v noci na pumpu koupit nové. Lucka vynervovaná, skoro omdlévala, dala si valeriánky.
Aspoň ti nalila čaj, spasitelko? zeptala se Alena a předstírala, že si čte.
Jasně, měla dort upekla štrůdl; omlouvala se, že nám zkazila večer, a zdravila tě.
Dortíkem pohostila, pomyslela si Alena. Takže, když se brodila po kolena ve vodě a hledala ventil, pekla u toho štrůdl? Zajímavé…
Nahlas už nic neřekla. Hádky neměly cenu Jiří by ji okamžitě obvinil z ledového srdce a přehnané žárlivosti. Alena se rozhodla příště nekazit večer jen sobě. Příště pojede zachraňovat Lucii s Jirkou.
To příště přišlo až děsivě brzy. Ráno v sobotu chystali odjezd na chalupu. Bylo krásně, květen rozkvetl, v kufru nakládané maso na gril, v Aleniných snech klid, slunce, víno a terasa, kde s Jirkou posedí v teplém podvečeru.
Jirkův telefon se rozezněl, když do auta nakládal pytle s uhlím. Ten vyhrazený zvuk už Alena znala patřil Lucii.
Ano, Lucko? Cože? Jiskří? Jirka zbledl. Hodně? Smrdí to po spálenině? Nedotýkej se ničeho! Vypni pojistky v chodbě! Jasně, už jedu.
Sklopil telefon a upřel provinile oči na ženu, která stála u branky s truhlíkem petúnií.
Alčo, má problém…
Zase zásuvka? usekla.
Horší. Hlavní rozvaděč jiskří, prý to smrdí v celým bytě. Bojí se požáru. Elektrikář ze správy v sobotu nedorazí, soukromníci chtějí majlant a dlouho trvá, než přijdou.
Takže chalupa padá?
Ale ne, proč by padala? Zastavíme se u ní, mrknu na to, jestli je to vážné, zavolám havarijní, jinak to vyřeším sám. Je to skoro po cestě. Maximálně hodinka.
Fajn, jedu s tebou, řekla Alena pevně.
Jirka se zarazil.
Proč bys jezdila? Nesedíš tady, zařídím.
Ne. Jedeme na chalupu spolu. Po cestě pomůžeš Lucce a pokračujeme. Už mě nebaví čekat, až pánbůh dá. Navíc jsem ji dlouho neviděla, aspoň jí podám ruku.
Jirka těžce polkl, ale neměl kudy. Sedli do auta. Celou cestu byl nesvůj, vyplácel si prsty na volantu, Alena vypadala klidná, i když v ní všechno vřelo.
Lucie je přivítala v krátkém saténovém župánku, namalovaná, s dokonalým účesem. Když u auta vystoupila i Alena, na vteřinu se jí zkřivily koutky úst, pohled na okamžik potemněl, ale rychle nasadila hravou masku.
Alenko! To je překvápko! A já tady v tomhle, rozklepaná, rozcuchaná! teatrálně si uhladila vlny. Pojďte dál, pojďte. Jirko, jsi moje spása, v předsíni to prská a smrdí!
Prošli do bytu. Na chodbě bylo sotva znát něco připáleného, ale žádné drama. Jirka hned zamířil k pojistkám, z kapsy tahal šroubovák.
Alenko, proč stojíš u dveří? Pojď ke mně na kafe, popovídáme, než kluci opraví, štěbetala Lucka a chtěla Alenu odtáhnout od manžela.
Ne děkuji, zůstanu tady. Třeba Jirka bude potřebovat podržet světlo nebo něco.
Světlo? zavzdychala Lucie. Ale prosím tě, Jirka je přece profík. On by si poradil i poslepu, že jo, Jirko?
Jirka zavrtal hlavou do drátů a něco zamumlal.
Lucko, oslovila ji Alena a hleděla upřeně, proč jsi nezavolala správce? Mají přece havarijní službu, přijedou i v sobotu. Elektrika je přece nebezpečí.
Ale prosím tě! To jsou burani, udělají tu prasečinu, nařvou mi, navíc jsou drzí. Jirka je jako rodina vždy pomůže. Má zlaté ruce, na něj se mohu spolehnout.
Zlaté ruce mého muže, pronesla Alena zřetelně, měly dnes držet špíz nad ohněm. Byli jsme na cestě na chalupu.
Promiňte! To já všechno pletu, vše pokazím! spojila Lucka prosebně ruce. Bez chlapa v bytě je to skutečně těžké, Aleno, nevíš co to je. Ty máš štěstí, jsi v bezpečí.
Jirka byl hotový za patnáct minut.
Kontakt se uvolnil a trošku se to připeklo. Očistil jsem, utáhl. Ale Lucko měla bys to nechat vyměnit za nový jistič.
Jirko, uděláš to? Lucka mu pověsila pohled na rameno a jako by z něj stírala prach. Koupíš správný a vyměníš? Dám ti peníze.
Jirka už nebude mít čas, odpověděla Alena stroze. Odjíždíme na chalupu. Vrátíme se pozdě a příští víkend máme theater. Zavolej elektrikáře, Jirka ti napíše model jističe na papír.
Lucka se na Alenu dívala s otevřenou nelibostí, pak ale znovu nahrála úsměv:
Aspoň na kafe zůstaňte! Mám zákusky, tvoje oblíbené větrníky, Jirko!
Děkujeme, najedli jsme se, usekla Alena a popadla Jirku za ruku. Jedeme, máme program.
Venku Jirka s úlevou vydechl, ale hned se začal Lucii zastávat:
Alčo, proč s ní jednáš tak ostře? Vždyť to myslí upřímně.
Upřímně na tobě visí, Jirko. Ty to doopravdy nevidíš? Ten župánek, pohledy, žádosti přesně když jsem pryč nebo máme něco my?
Ale no tak! Známe se léta, jsem pro ni jako brácha!
Jistě. Brácha, co opraví, pohladí ego, poslechne. Velmi užitečný bratr.
Odjeli na chalupu, ale v Aleně zůstala pachuť. Bylo jí jasné: Lucka se jen tak nevzdá. Ráda si hrála na moc, ráda vrtěla nitkami, a sledovala, jak jiný muž poslušně běží.
Vrchol přišel po dvou týdnech. Jirka byl na služebce a měl dorazit v pátek večer. Alena vařila slavnostní večeři, těšila se na shledání. V šest večer volal Jirka.
Alčo, trochu se zdržím. Už jsem ve městě. Ale volala Lucie… Má zase malér.
To si děláš srandu, co tentokrát? Meteor na balkoně?
Ne, koupila nový kovový garnýž, montovala sama, spadl jí na nohu. Prst natekl, nemůže chodit. Garnýž leží uprostřed obýváku, nemůže kolem něj projít. Prosí, abych jí ho zvedl a ještě jí do lékárny zajel pro nějakou mastičku. Prý hned.
Alena dlouze vydechla:
Jirko, poslouchej mě. Jeď domů. Já půjdu za ní.
Ty? Proč?
Protože jsem ženská. Vím líp, jakou mast koupit, a s prstem jí taky pomůžu. Ty jsi po cestě unavený. Jeď domů, ohřej večeři. Za chvíli tam budu.
No… dobře. Ale nechci, abys na ni byla zlá, je fakt nešťastná.
Alena zavěsila a šla jednat. Ne, k Lucii ošetřovat ji nechtěla. Rozhodla se léčit situaci.
Našla na internetu službu Hodinový manžel, vybrala toho podle hodnocení nejpřísnějšího a nejspolehlivějšího. Pak si zadala donášku z lékárny s mastí a elastickým obinadlem až domů k Lucii.
A jela.
Před domem už čekal lékárník. Převzala balíček a vyběhla nahoru. Dveře byly odemčené Lucka čekala, že Jirka vejde jako hrdina.
Alena vešla beze slova.
V obýváku hořely svíčky, na stole stála lahev vína a dva skleničky. Lucka pololežela na gauči v témže županu, nohu nataženou. Garnýž skutečně ležel na zemi, ale vypadalo to, že ho tam někdo položil, ne spadnul.
Jak uslyšela kroky, Lucka zasténala:
Jirko, jsi to ty? Přinesl jsi mastičku?
Alena rozsvítila stropní světlo. A romanticko-legrační scenérie byla v mžiku pryč.
Lucka vyskočila, na zraněnou nohu zapomněla.
Aleno?! Proč jsi přišla ty? Kde je Jirka?
Jirka je doma, večeří. Já ti přinesla mast. I pomoc.
Jakou pomoc? Lucka nechápala, situace se jí hroutila pod rukama. Potřebuju Jirku! On je silný, pověsí mi garnýž!
O garnýž se postará odborník, řekla Alena.
V tu chvíli zvonek. Alena otevřela. Za dveřmi stál robustní chlap v montérkách s kufrem.
Volala jste? Hodinový manžel. Garnýž zavěsit, že?
Ano, pojďte dál, zvala Alena. Ukážete paní, kde a jak.
Chlapík zamířil do obýváku, prohlédl zeď, garnýž, vytáhl vrtačku.
Beton, potřebuju hmoždinky. Kde máte štafle?
Lucka seděla rudá a v šoku. Zlostně se otočila na Alenu.
To… proč jsi to udělala? zašeptala, zatímco vrtačka hlučela po bytě.
Já? Pomáhám ti. Chtěla jsi pomoc? Máš ji zdarma. Garnýž, mast, všechno! Jirka má právo dneska zůstat doma a věnovat se své ženě. Nebo snad opravdu chceš hlavně mého muže, a garnýž je jen záminka?
Lucka vstala, na chromé noze vůbec nešidila krok.
Vypadni! vykřikla. Ty chytráku! Jirka s tebou uschne nudou. Jemu chybí radost, pohoda, ty jsi jako učitelka s pravítkem!
Možná. Ale vždycky se k němu vrátí. Zatímco ty si vymýšlíš neštěstí, abys ho mohla vidět hodinu týdně. Není ti to trapné? Jsi hezká žena, Lucko. Najdi si někoho svého. Nekaž jiným rodinu.
Vypadni, zavřeštěla Lucka.
Jistě. Odborník práci dokončí, vše je zaplaceno. Ať se ti noha zahojí na to, jak jsi běhala, budeš v pořádku.
Alena odešla, lehká jako pírko. Bylo hotovo. Nemusela vyvolávat hádku, rvát se o manžela, napadat soupeřku. Pouze ukázala skutečný stav věcí.
Doma ji čekal Jirka s ustaraným obličejem.
Tak co? Má Lucka vážně zraněnou nohu? Volal jsem, nebere mi to.
Alena sedla ke stolu a nalila si čaj.
S nohou nemá nic. Běhala víc, než by kdo čekal. Garnýž instaluje hodinový manžel, vše je zaplacené.
Hodinový manžel? Proč? Udělal bych to taky…
Jirko, prosím, sedni si, pobídla ho Alena rázně.
Jirka ji poslechl.
Upřímně: vážně jsi nevěděl, o co tady jde? Svíčky, víno, župánky Prosby zrovna ve chvílích, kdy jsem pryč nebo máme program spolu?
Jirka zrudl, koukal do stolu, drobil chléb.
No… asi jsem tušil, ale nechtěl jsem si to připustit. Přátelství, jasné? Doufal jsem, že když budu dělat, že nic, časem to přejde. Cítil jsem se hloupě říct prostě ne, byla sama, slabá…
Slabá? ušklíbl se Alena. Lucka tebou manipulovala, Jirko. Tím, jak ses chtěl předvést, jsi naší rodině bral společný čas a vracel si jí sebevědomí. Dneska už vím, co čekala ne odborníka na garnýže, ale tebe, se svíčkami.
Jirka mlčel. Styděl se. V mysli mu proběhly všechny okamžiky, kdy Lucie omylem sáhla na jeho ruku, nebo se do něj upřeně dívala a přitom chválila jeho i v porovnání s Alenou shazovala.
Odpusť, špitl. Byl jsem hloupý.
Trochu jo, zabručela Alena, ale jsi hodný. Mám tě ráda. Ale odteď končí servis Lucce zdarma. Má číslo na hodinového manžela. Když něco potřebuje, zavolá tam. Nudí-li se, má kamarádky jiný. Ty už nejsi její pohotovost. Platí?
Platí, prohlásil rezolutně Jiří. Už jsem to pochopil. Díky, že jsi tam šla. Kdybych tam dorazil a viděl ty svíčky… bůhví jak by to dopadlo.
Lucie už nikdy nevolala. Ani za týden, ani za měsíc. Hrdost jí zřejmě nedovolila obracet se na rodinu, kde už ji prokoukli a odepsali.
O půl roku později Alena Lucii zahlédla v obchodním centru. Měla po boku důstojného pána, v ruce tašky z luxusních butiků, vypadala šťastně. Pohlédly si do očí, Lucie krátce strnula, napřímila záda, zafrkala a prošla kolem, jakoby byli úplně cizí.
Alena se jemně pousmála. Byla za Lucii ráda. Našla si někoho, kdo jí opraví baterii a pověsí garnýž s hrdostí a právem. A v jejich bytě s Jirkou už panovalo klidné ticho, které nerušily pondělní SOS telefonáty.
Večer si dali s manželem čaj, plánovali dovolenou a věděli: když se rozhodnou jet na chalupu, skutečně tam dojedou. Protože hranice jejich rodiny dokážou bránit, i kdyby se tím narušitelem tvářil sebevíc bezmocně.
Pokud vás tenhle příběh pobavil a také si myslíte, že hranice by se měly držet, klidně ho sdílejte svým přátelům. Jak byste to řešili vy?
