Čím dál, tím víc to člověk chápe…
Víš co, můj milý vnuku! Když vám tu tak překážím, pak je jediná možnost. Už k dcerám jezdit nebudu, ani po kamarádkách se potloukat nechci. A žádného dědka si hledat nemusím! Podívej se, co jste zase vymysleli! Provdat mě na stará kolena!
Babi, vždyť to ti říkáme už dávno! I máma pořád to samé říká. Přestěhuj se do domova důchodců. Nemusíš nic zařizovat, dům přepíšeš na mě, oni ti tam dají pokojík, máma vše zařídí. Nebudeš sama, sousedky po ruce, máš s kým pokecat a nebudeš mi překážet.
Nikdy ze svého domu neodejdu, Sasho. Jestli ti tu překážím, máš sedm cest ven. Jsi mladý, chytrý kluk, najdi si byt a žij si, jak chceš. Nechtělo se ti učit? Tak jdi pracovat! Klidně si vod domů každý den jinou slečnu. Mě za měsíc bude pětašedesát, potřebuju klid a ticho. Dva roky jsem se potloukala všude možně, teď je čas být doma. Není to v pořádku, když mě vyhazujete z mého domu a žijete s tvými nevěstami z mého důchodu! Ten důchod není bezedný. Máš týden na to, abys našel byt. Nenajdeš? Tak jdi ke kamarádům nebo k té tvé, jak se pořád nemůžu vzpomenout na jméno do večera ať nejsi v mém domě! To jste vymysleli, jednou mi hledat ženicha, podruhé do domova důchodců mě šoupnout!
Vnuk se ještě snažil něco namítnout, ale Ludmila Pavlová už ho neposlouchala, odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Hlava jí třeštila. Měla by si vzít prášek, ale nechtěla jít do kuchyně, aby ho nepotkala. Ohlédla se po pokoji a uviděla plastovou láhev s trochou minerálky. Vystačí na jeden lok to stačí.
***
Sama nevěřila, že dokázala být tak rázná. To nahromaděné rozhořčení z ní nakonec vytrysklo. Dlouhé dva roky mlčela, snášela všechno na zavolání běžela od jedné dcery ke druhé, a když se někdo jen trochu zmínil, že už je čas jet domů, hned se balila zpátky. A teď je tu vnuk, dvacetiletý floutek, pánem v jejím domečku. Jednou má jednu osudovou lásku, podruhé další, a babička je tu prý překážkou, funí za zdí a kašle, kazí romantickou náladu.
Babi, aspoň bychom byli sami, kdybys zaskočila na návštěvu za někým. Já a Bára, Markéta, Katka, Monika (podtrhni, dívky se střídají) bychom si odpočinuli.
A Ludmila jezdila tu k sestřenici, tu ke kmotře, tu za bývalou kolegyní, zdržovala se tam dlouho do noci, jen aby mladým nepřekážela.
Zpočátku byly ty návštěvy vítané, časem, když se opakovaly dvakrát týdně, se radost vytratila a Ludmila pochopila, že je vlastně na obtíž.
***
Když už vlastně nebylo za kým zajít, narodilo se starší dceři další dítě. Život v Praze, hypotéka a starší syn ve škole nebylo možný být pořád na mateřské a babiččina pomoc byla vítaná.
Tak Ludmila odjela.
Nejdřív byli všichni spokojení teplé večeře, uklizený byt, děti v pořádku ale za pár měsíců začal zeť remcat (byl jen o deset let mladší než tchýně):
Ludmilo, takové párečky už nekupujte, z nich se člověk otráví. Když jste doma, proč neuděláte pořádné jídlo? Sekaná nebo řízečky…
Ludmilo, řízky jsou fajn, ale nějak moc utrácíte za domácnost, za jídlo. Šetřit musíte!
Co jsem, přežvýkavec, abych jedl jen trávu a zeleninu? Šetřit ano, ale masa je v jídelníčku málo.
Tak to bylo pořád. Prý by mohla pomoct i starší vnučce s učením, proč platit doučování, když máme doma babičku? Ještě jí vynadal, že moc telefonuje a že je to rušivé.
A starší vnučka s hlavou v oblacích čtvrťačka, všechno babičku kritizovala. Nemoderně se obléká, prý ji před kamarády ztrapňuje a ještě ji nutí učit se!
A vůbec, proč jsi babi k nám přijela? Máš přece svůj dům na vesnici, tak tam buď a rozkazuj!
Ludmila jen trpělivě snášela všechno zeťovi kupovala maso ze svého důchodu, vnučce přilepšovala na drobné, na odškodné za ten ostych, a i vnukovi Sašovi, tomu povaleči, co se nechtěl učit ani pracovat, posílala aspoň na inkaso, aby nenarůstaly dluhy za elektřinu a vodu.
Stěžovat si dceři bylo marné. Ta stála za svým mužem, neřekla mu křivého slova! Copak si ho nadarmo přetáhla do rodiny a porodila mu dvě děti na stará kolena?
Když jednou nebyl zeť doma, dcera jen tak mezi řečí řekla: Vydrž to, mami, je to pro mě, zvládneš to. A dál nic.
Jakmile šla mladší vnučka do jeslí, už babiččiny služby nikomu nechyběly. Zeť jí rovnou řekl: Ludmilo, děkujeme, už tě nepotřebujeme. Můžeš jet domů.
Ludmila jela domů šťastná konečně být svoji paní. Vstát, kdy se ji zachce, jít spát podle sebe. Jenže sotva přišla do svého domečku, zabral ho vnuk Saša, syn její starší dcery, spolu s přítelkyní.
Byl tam nepořádek, dluhy za elektřinu hrozily odstávkou, voda neplacená. Nedalo se nic dělat, babička si vzala spotřebitelský úvěr, všem dluhům udělala tečku, uklidila dům.
Když už byla spokojená, zase si vnuk stěžoval domeček je malý, dvě místnosti a kuchyně, kde je tam nějaké soukromí, když za zdí sípe a kašle babička. Shoda okolností mladší dcera čeká dítě, mami, přijeď zase pomoct!
Co zbývalo? Sbalila se a jela. Tři měsíce a pochopila, že je znovu na obtíž. Nečekala, až ji vyzvou k odchodu, odjela domů sama. A opět doma nespokojený vnuk.
Možná by to Ludmila snášela dál, kdyby se nestalo to, co po návratu domů.
Opět vše uklidila, tentokrát žádné dluhy platila vše svědomitě. A opět tu byla babička na překážku.
***
Sašo, dneska jedu ke kmotře, má narozeniny, vrátím se později. Zamkněte, já přijdu zadním vchodem, ať vás nebudím.
A to nepřespíš tam? Kdybys tam zůstala, aspoň bys tu v noci nerachotila. Zůstala bys tam, chvíli bychom si od tebe odpočinuli.
No teda, kde byste si stihli odpočinout, když jsem tu teprve týden?
Víš, i týden je doba… Nezůstaneš?
Ne, přijdu domů.
Oslava byla v plném proudu. Nejdřív seděli v kavárně, pak šli nejbližší ke kmotře domů. Vzpomínali na mládí.
Problémy řešit nechtěli. Ludmila už se chystala domů, když kmotře zavolala Ludmilina dcera, Nina.
Nino? Co se děje? Proč mi nezavolala? Je všechno v pořádku? Ludmila už brala telefon, ale kmotra ji zadržela.
Nevolej, je v pořádku. Jen mě prosila, ať tě tady nechám přespat.
Proč bych měla spát tady? Vždyť jsem Sašovi řekla, že se vrátím.
Saša zavolal mámě, že chtějí být s přítelkyní sami, že jim tu překážíš. Tak proto volala mně. A víš co zůstaň, aspoň mi povíš, co se u vás děje.
Nic zvláštního, všechno v klidu.
Víš co, když je všechno v klidu, děti cizím lidem nevolají, aby matku ubytovali. Minulý týden se mě ptala, jestli náhodou neznám nějakého dědu s bytem. Prý by si Saša mohl vzít nevěstu a ty bys měla klid, když nechceš do domova důchodců.
Ludmila se kmotře svěřila se vším. O tom, jak žila u starší dcery a byla zbytečná, jak mladší dceři časem také překážela, stejně jako vnukovi Sašovi. Už druhý rok žije vlastně doma a přeci je tu navíc.
Víš, kmotro, ani ve vlastním domě nejsem paní. Saša jak skončil školu, přestěhoval se za Ninou do města. Jenže její muž mu hned ukázal, že o něj nestojí. Tak se vrátil ke mně, do armády ho nevzali, učit se nechtěl. Dělal školu jenom proto, že ho Nina finančně podporovala, ale od osmnácti se musel postarat sám. A tak visí mně na krku.
Nezůstala u kmotry přes noc, jela domů. A sotva přišla, co měla na srdci, to vnukovi řekla.
Saša si stěžoval mámě, že je babka senilní a vyhazuje ho z domu. Nina volala, nastupovala na matku ale Ludmila jí řekla to samé co vnukovi.
Saša se odstěhoval, naposledy prohlásil, že s jeho pomocí už počítat nemá, že do toho domu už nevkročí.
Zůstala Ludmila sama ale k jejímu překvapení jí to bylo k radosti. Konečně si mohla oddychnout! Celý život ustupovala všem. Dokud dcery rostly, vadilo jim, že je s nimi sama žena. Po smrti muže vše táhla sama. Chtěla to udělat správně, ale vypěstovala si jen sobce.
Není to v pořádku, když vás na stáří vyhánějí z vlastního domu. Co je to za život, když člověk není vítán ani ve vlastním domě?
Saša se časem rozmyslel, přišel poprosit o odpuštění. Ludmila už dávno odpustila, ale zpátky ho bydlet nepozvala. Na návštěvu přijď klidně každý den, Sašenko, ale bydlet spolu nebudeme. Jsi mladý, máš holky v hlavě, já potřebuju klid.
Dcery zvou na návštěvy, s dětmi by jí rády pomohly, ale Ludmila už nikam nechce. Přivezte děti ke mně, ráda jim pověnuji čas. Je tu klid, čistý vzduch a já jsem tu paní. A nikdo mi do toho nebude kecat.
Ludmila říká: Čím dál, tím víc si člověk váží vlastního klidu. Já myslím, že má pravdu.
