POSLEDNÍ LÁSKA – Irenko, opravdu peníze nemám! Včera jsem poslední dala Natálce! Víš přece, že má dvě děti! Smutně položila Anna Procházková telefon. To, co jí právě řekla dcera, nechtěla ani vzpomínat. – Proč to jen je tak? Tři děti jsme s manželem vychovali, všechno jsme pro ně dělali. Všechny jsme vybavili do života! Všichni mají vysokou, dobrá zaměstnání. A přesto nemám na stará kolena ani klid, ani pomoc. – Proč jsi, Václave, odešel tak brzy, s tebou bylo všechno snazší! – pomyslela Anna Procházková na svého zesnulého manžela. Srdce jí sevřelo, automaticky sáhla po lécích: – Zůstala jen jedna nebo dvě kapsle. Když bude hůř, nebudu si umět pomoct. Musím do lékárny. Anna Procházková se pokusila vstát, ale hned zase usedla: motala se jí hlava. – Nic, až zaberou léky, bude líp. Ale čas běžel a lépe jí nebylo. Vytočila číslo nejmladší dcery: – Natálko… – stačila jen říct… – Mami, mám poradu, zavolám později! Anna zavolala synovi: – Ondřeji, je mi nějak zle. Došly léky. Nemohl bys po práci… Syn ji ani nenechal domluvit: – Mami, nejsi doktor ani ty, ani já! Zavolej záchranku, nečekej! Anna si povzdechla. Pravdu má… Když za půl hodiny nebude líp, zavolám si sanitku. Pohodlně se usadila v křesle a zavřela oči. Pro zklidnění začala v duchu počítat do sta. Zaslechla vzdálený zvuk. Co to je? Ach, telefon! – Haló, – sotva otevřela ústa, odpověděla. – Aničko, ahoj! Tady Petr! Jak je? Mám o tebe starost, musel jsem ti zavolat! – Petře, je mi nějak špatně. – Hned jsem u tebe! Otevřeš mi? – Petře, poslední dobou mám pořád odemčeno. Telefon jí vypadl z rukou. Neměla už sílu jej zvednout. – No a co, – pomyslela si. Před očima jí probíhaly vzpomínky jako film: ona jako mladá, prvním rokem na Vysoké škole ekonomické. Dva sympatickí studenti vojenské akademie se zelenými a bílými balónky. – Směšné, – myslela si tehdy Anička. – Takoví velcí kluci a s balónky! Ach ano! Devátý květen! Průvod, slavnosti! A ona s dvěma balónky, mezi Petrem a Václavem. Vybrala si tehdy Václava: byl odvážnější, Petr byl spíš tichý, stydlivý. Pak je život rozdělil: s Václavem šli sloužit do Kladna, Petr dostal místo v NDR. Potkali se zas až doma, když šli do důchodu. Petr zůstal celý život sám, bez ženy, bez dětí. Ptali se ho proč… On jen mávl rukou a žertoval: – V lásce nemám štěstí, měl bych zkusit karty! Anna slyšela cizí hlasy. Otevřela oči: – Petře! A vedle něj zřejmě lékař. – Za chvíli jí bude líp. Jste její muž? – Ano, ano! Lékař dával Petrovi pokyny. Petr seděl vedle Anny, držel ji za ruku, dokud nebylo lépe. – Děkuji, Petře! Už je mi mnohem líp! – Výborně, tady máš čaj s citronem! Petr nikam nešel, připravoval v kuchyni jídlo, staral se, bál se ji nechat samotnou. – Víš, Aničko, já tě vždycky miloval. Proto jsem se nikdy neoženil. – Ach Petře, s Václavem jsem žila dobře. Vždycky jsem ho měla ráda. Ty jsi mi v mládí nic neřekl. Netušila jsem, co ke mně cítíš. Ale to je jedno, roky už nikdo nevrátí. – Aničko, pojď, co nám zbývá, prožijeme spolu šťastně! Kolik nám Bůh dá, tolik budeme spolu! Anna položila hlavu Petrovi na rameno a zasmála se štěstím: – Tak jo! Za týden volala dcera Natálka: – Mami, co se děje, volala jsi, pak jsem nemohla zvednout a pak jsem zapomněla… – Ale nic, je to v pořádku. Ať tě nepřekvapím, oznamuji: budu se vdávat! Do telefonu bylo ticho, slyšela jak dcera polyká slova: – Mami, jsi normální? Tobě už dávno píší absence na hřbitově, a ty se chceš vdávat?! A kdo je ten šťastlivec? Anně vyhrkly slzy, ale klidně odpověděla: – To je moje věc! A zavěsila. Pak se otočila k Petrovi: – Připrav se, dnes přiběhne celá trojice! Budeme držet obranu! – To zvládneme! Kam se na nás hrabou! – zasmál se Petr. Večer se opravdu objevili všichni tři: Ondřej, Irena a Natálka! – No mami, seznam nás se svým frajerem! – začal posměšně Ondra. – Ale vždyť mě znáte, – vstoupil Petr. – Aničku miluji od mládí a po tom, co jsem ji minulý týden viděl v tom stavu, pochopil jsem, že o ni nesmím přijít. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. – Tak počkat, vy jste se zbláznil! Jaká láska, v tomhle věku?! – rozjela se Irena. – Jakém “tomhle” věku? Je nám sedmdesát! Ještě máme kus života před sebou! A vaše maminka je pořád krásná! – Takže se nám chystáte vyfouknout byt, že? – zeptala se rázně Natálie, právnickým tónem. – Děti, proboha, byt s tím nemá nic společného! Všichni máte vlastní! – Ale tady přece máme podíl! – dodala Natálka. – Mně je to jedno! O bydlení se nebojím! – řekl Petr – Ale urážky vaší matce okamžitě přestaňte! – Kdo si myslíš, že jsi, starý playboyi! Odkud bereš právo tady něco říkat? – rozčilil se Ondra. Petr se ani nepohnul, podíval se Ondrovi do očí: – Jsem manžel vaší maminky, ať se vám to líbí nebo ne! – A my jsme její děti! – rozkřikla se Irena. – A zítra ji buď dáme do domova důchodců, nebo na psychiatrii! – přisadila si Natálka. – No tak to ani náhodou! Aničko, jdeme! Šli ruku v ruce, hlavně že byli spolu. Byli šťastní a svobodní! Osamělá lampa jim svítila na cestu. Děti jen nechápavě koukaly za nimi: Jaká láska v sedmdesáti…

POSLEDNÍ LÁSKA

Evičko, já už žádné peníze nemám! Včera jsem poslední dala Terezce! Vždyť víš, má dvě děti!
Zklamaná Anna Novotná položila telefon zpět na stůl. Nechtěla si vybavovat, co jí dcera právě řekla.
Proč to tak je? S Karlem jsme vychovali tři děti, celý život jsme pro ně dřeli. Všechny jsme vypravili do světa! Vysokou školu mají za sebou, dobrá zaměstnání, spokojený život… A teď na stará kolena nemám klidu ani pomoci.
Proč jsi, Karle, odešel tak brzy? S tebou to bylo snazší… Anna v duchu oslovovala svého zesnulého manžela.
Srdce jí sevřelo, ruka mimoděk sáhla po lécích. Zbývá mi už jen jedna, snad dvě tabletky. Když se mi přitíží, nebude mi už co pomoci. Do lékárny bych měla vyrazit.
Zkusila se zvednout z křesla, ale hlava se jí prudce zatočila a musela zase usednout.
To nic, až zaberou léky, snad bude líp.
Ale čas běžel a úleva nepřicházela.
Anna novotná vytočila číslo nejmladší dcery:
Terezko, jen… víc nestihla říct.
Maminko, mám poradu, zavolám ti později!
Anna zkusila syna:
Tomáši, není mi nějak dobře, došly mi léky. Nemohl bys, prosím, po práci…
Syn ji ani nenechal domluvit:
Mami, nejsi přeci doktor, zavolej si sanitku!
Anna si těžce povzdechla. Má vlastně pravdu. Když mi za půl hodiny nebude lépe, budu muset opravdu volat rychlou.
Zavřela oči a málem začala v duchu počítat do sta, aby se uklidnila.
Někde v dálce uslyšela zvuk telefonu.
Haló, odpověděla s námahou.
Aničko, ahoj! Tady Petr! Něco mě dnes trápilo, musel jsem ti zavolat!
Petře, není mi moc dobře…
Hned přijdu! Odemkneš mi?
Mám poslední dobou pořád otevřeno.
Anna upustila telefon z ruky, neměla sílu ho zvednout.
Tak ať, pomyslela si.

Před očima se jí míhaly obrazy z mládí: byla úplně mladá, prvním rokem na ekonomce. A dva usměvaví kluci v uniformách důstojníci, oba s balónky v rukou.
Směšné, tehdy si Anna řekla, takoví chlapi a s balónkama!
Vždyť byl devátý květen, slavilo se osvobození, lidé zpívali a tančili. Ona kráčela s Petrem a Karlem, každý držel jeden balónek.
Vybrala si tehdy Karla byl ráznější, Petr spíš tichý a sám do sebe.
Osud je rozdělil: s Karlem šli sloužit na Moravu, Petr dostal umístěnku do Německa.
Později se všichni setkali až doma na důchodě. Petr zůstal sám bez ženy, bez dětí.
Ptali se ho, proč to tak dopadlo…
On mávl rukou:
Láska mi nebyla přána, měl bych začít hrávat karty!
Anna zaslechla cizí hlasy, otevřela s námahou oči:
Petře!
Uviděla i lékaře z rychlé.
Bude zase dobře. Jste její manžel?
Ano, ano!
Lékař dával Petrovi instrukce. Petr zatím seděl u Anny, držel ji za ruku, dokud jí nebylo opravdu lépe.
Děkuju ti, Petře! Fakt už je mi líp!
Skvělé! Tady máš čaj s citronem!
Petra nic nevyhnalo ven, dál vařil, staral se o Annu a bál se ji nechat samotnou.
Víš, Anno, já tě vlastně celý život miloval. Proto jsem se nikdy neoženil.
Ach, Petře… S Karlem jsme měli hezký život. Měla jsem ho ráda a on mě miloval. Ty jsi nikdy nic neřekl, nevěděla jsem, co ke mně cítíš. Ale co teď na tom záleží, všechno je pryč, otcové jsou dávno mrtví, roky nevrátím.
Anno, pojďme ty roky, které nám zbývají, prožít spolu! Tolik, kolik nám život ještě dá, tolik budeme šťastní!
Opřela si hlavu o jeho rameno a vzala ho za ruku. Dobře, pojďme! a zasmála se šťastně.

Za týden konečně zavolala dcera Terezka.
Mami, co jsi chtěla? Promiň, byla shon a pak jsem na to zapomněla…
Už je to dobré. Když jsi mi zavolala, rovnou ti to povím, abys nebyla překvapená: budu se vdávat!
Do sluchátka zaznělo ticho. Bylo slyšet jen dýchání a mlasknutí rtů, jak Tereza hledala slova.
Mami, jsi normální? V tom věku? Kdo je ten šťastlivec?
Anně se stáhlo srdce, oči se jí zalily slzami. Přesto klidně odpověděla:
To je moje věc!
A zavěsila.
Pak se obrátila na Petra: Připrav se, dneska tu budou všichni tři. Musíme být připraveni!
Zvládneme to! smál se Petr. Nás jen tak něco nesrazí!
Večer opravdu zazvonili všichni: Tomášek, Evička i Terezka.
No, mamko, tak nás seznam se svým dobyvatelem! jízlivě začal Tomáš.
Ale vždyť mě znáte, vstoupil Petr do obýváku. Annu mám rád už od mládí. Když jsem ji minulý týden viděl v takovém stavu, pochopil jsem, že ji nechci ztratit. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila.
Poslyšte, vy starý klaune, nemáte všech pět pohromadě? Jaká láska v tomhle věku?! zvýšila hlas Eva.
Jakýpak věk, pokrčil Petr, právě nám bylo sedmdesát, život máme před sebou. Navíc vaše maminka je pořád krasavice!
Takže tímto způsobem chcete získat její byt, je to tak? tónem profesionální právničky se zeptala Tereza.
Děti, nechte si to! Všichni máte své bydlení!
Ale pořád je v tom bytě náš podíl! dodala Tereza.
Uklidněte se, já nic nechci, kde bydlet mám! řekl Petr, ale vaši maminku urážet nebudete! Je mi to odporné!
Kdo vlastně jste, stárnoucí playboy? Kdo vás vůbec zval? Tomáš se postavil do pozoru jako kohout a šel proti starci.
Petr ani necouvl. Narovnal se a upřel pohled do očí mladíkovi.
Jsem manžel vaší matky, ať se vám to líbí, nebo ne!
A my jsme její děti! vykřikla Evička.
Ano, a zítra ji dáme do domova důchodců nebo do blázince! přitakala Tereza.
Tak to tedy ne! Anno, pojď, jdeme!
Odcházeli ruku v ruce a už se ani neohlédli. Bylo jim jedno, co si kdo říká. Byli šťastní a svobodní! Osamělá lampa jim svítila na cestu.
A děti za nimi mlčky hleděly a nechápaly: Jaká může být láska v sedmdesáti letech…