Den před Silvestrem jsme s mámou šly do hračkářství na Václaváku. Já měla v plánu jen pomoci mámě vybrat nějakou drobnost snad nějaký řetěz na stromeček, nebo třpytky na výzdobu. Ale hned jak jsem vešla, úplně mě uchvátily jedny šaty červené, pletené, s výrazným modrým lemem u spodu i na rukávech.
Zastavila jsem se u nich jako přikovaná a nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Máma chtěla už jít, ale já ji skoro prosila na kolenou, abych si je mohla aspoň zkusit. Když jsem si je oblékla v kabince, jako bych se narodila právě pro ně krásně mi sedly, jako by je šily přímo na mě. V duchu jsem si hned představovala, jak v těch šatech na školním večírku zaujmu Davida, kluka, kterého jsem potají dlouho obdivovala, a jak se na mě zadívá, až mě uvidí v tomhle výjimečném modelu.
Stála jsem tam v šatech, s očima plnýma slz a nechtěla je svléknout. Máma všechno viděla a tiše řekla: Víš co? Brzy dostanu výplatu, vezmeme si je. Byla jsem šťastná jako nikdy předtím.
Doma jsme začaly zdobit byt vyzdobily jsme stromeček, světýlka v oknech, prostě všechno jsme dělaly, jak to má být. Jenže v lednici zbyl akorát kousek másla a trochu ledu. S napětím jsme čekaly na maminčinu výplatu. Tenkrát, v Československu, se 31. prosince normálně pracovalo, lidé byli jen puštěni dřív domů.
Když máma přišla večer z práce, měla v očích smutek. Výplatu ji zadrželi, nedostala ani korunu. V hlase měla víc zklamání než jindy, a v očích jí stálo, jak se stydí, že mi nemůže připravit slavnostní večeři.
Ale mně to vůbec nevadilo. Byla jsem ráda, že jsme spolu, stromeček se třpytil a v televizi běžely ty krásné novoroční filmy, jaké jindy přes rok nebývaly. Tehdy byly myslím jen dva kanály, ale na Silvestra to stačilo.
Máma uvařila brambory, přihodila máslo, nastrouhala ze zbytku mrkev a zasypala ji cukrem. Více doma nebylo nic. Sedly jsme si ke stolu a máma se rozbrečela. Snažila jsem se ji utěšit, a najednou jsem taky brečela ne kvůli jídlu, ale protože mi ji bylo strašně líto.
Nakonec jsme si vlezly pod jednu deku na pohovku a v objetí sledovaly oslavu v televizi. Jak odbila půlnoc, z chodby už bylo slyšet, jak sousedé vycházejí s přípitky a šumícím Bohemia sektem zpívali, smáli se a popřáli si vše dobré. My jsme zůstaly doma.
A najednou zvonek naléhavě a opakovaně. Máma šla otevřít. Za dveřmi postávala sousedka, paní Marie, ta, která na mě vždycky něco měla že jsem přeskočila frontu na svrchník, že jsem zapomněla vytřít chodbu, nebo že moc dupeme a ona nemůže spát. Prostě postrach paneláku, do které se děti bály pustit míč.
Byla už řádně nalitá, zjevně měla Silvestra v plném proudu. Nevěděla jsem, co s mámou šeptá, jen jsem spatřila její robustní postavu, jak vpadla k nám, velikýma očima prošmejdila stůl s bramborama uprostřed a zase rychle odešla.
Asi za dvacet minut už nikdo nezvonil, ale někdo nám začal bušit do dveří. Obě jsme se lekly. Máma mi zakázala vycházet a šla sama otevřít. Dovnitř se přihrnula paní Marie tentokrát obtěžkána taškami, lahvemi, miskami, pod paží sevřenou lahev Bohemky. Zakřičela na mámu, ať nestojí jak solný sloup, a začala na stůl vykládat salát, klobásu, zavařené okurky, kus upečeného kuřete, bonbony a dokonce mandarinky.
Máma zase plakala, ale tentokrát s úsměvem. Paní Marie jen utrousila: Jsi ale trdlo, a otřela mámě nos svým obřím svetrem. Pak se otočila a odešla bez jediného slova.
Po Silvestru paní Marie dál šéfovala ve vchodě i na dvoře. Nikdy už o té noci nemluvila. A když ji po letech pohřbíval celý panelák, ukázalo se, že ji vlastně všichni milovali vzpomínali, jak nám všem svým způsobem pomáhalaSeděly jsme pak s mámou za stolem, kde se zázračně objevily všechny ty dobroty, a chvíli jsme jen koukaly na sváteční papírové ubrousky, mandarinky a tresť, která se hrdě tvářila jako šampaňské. V televizi zpívali Tichá noc, svatá noc, ale v našem malém pokoji bylo najednou neuvěřitelně veselo a voňavo.
Máma se pousmála skrz slzy a podala mi talířek s kuřetem nastal čas slíbeně obléct svoje vysněné šaty. Já do nich zaplula s pocitem, že tohle je opravdová oslava. Nikdo nás neviděl, ale já se stejně zatočila, napůl princezna, napůl dospělá s mámou, která mi toho řekla víc jedním pohledem než tisícem slov.
Tehdy jsem, snad poprvé v životě, pochopila, že štěstí nejsou jen dárky nebo bohaté tabule. Že opravdový zázrak se vejde do teplé deky, do obyčejného bramboru, do chvil, kdy někdo nečekaně zazvoní u dveří. Že i ti, kterých se trochu bojíš, někdy schovávají pod hrubou slupkou něco měkkého a lidského.
A když jsme o půlnoci s mámou přiťukly třeskutou Bohemkou a směrem k oknu tiše popřály nový rok celému městu, uvnitř mě zahřála taková radost, jakou jsem už nikdy nechtěla ztratit.
Ten večer jsem usínala v nových červených šatech, s mámou vedle sebe a s pocitem, že někdy stačí, že jsme spolu a svět je najednou v pořádku.
