Jednoho dne mi zatelefonovala moje vzdálená teta a pozvala mě na svatbu své dcery, tedy mé sestřenice z druhého kolena, kterou jsem naposledy viděla, když jí bylo šest let. V jejích šesti letech.
Rodinnými city příliš nehýřím, ale tentokrát se mi vymluvit nepodařilo.
Aspoň jednou za dvacet let bychom se mohli sejít. A jestli nepřijdeš, tak si mě nepřej, zahřměla teta.
Pozvánku s holubičkami a růžičkami od Světlany a Antonína mi poslala a dva dny předem mi ji ještě připomněla, takže nezbývalo, než dorazit.
No dobrá. Sobota ztracená, ale co se dá dělat?
A tak jedu s kyticí, mizernou náladou a pevným úmyslem se za hodinku anglicky vytratit do restaurace. Ve foyeru mě usadí ke stolu s veselou partou mladých lidí – ženichových kamarádů, kteří po pár panácích začínají vykládat, jaká že jsem úžasná teta nevěsty, že na tetičku vůbec nevypadám, a že bychom se měli pořádně seznámit a nezřízeně bavit. Což jsme taky udělali.
Nevěstu jsem samozřejmě nepoznala, tolik let uplynulo, a ona se ze snědé myšky stala bujnou blondýnkou s výrazným dekoltem. Jako myška se mi líbila víc.
Celkově byla atmosféra taková ponurá: banda mrzutých tet s jejich manželi, ženich vypadal vyplašeně, nevěsta hrdě nesla svou krásu a vnady a kdyby nebylo naší rozjívené společnosti, připomínalo by to spíš smuteční hostinu. Tety po nás házely pohledy plné nevole.
První kolo přípitků jsem nestihla, ale na druhé mě už vyzval konferenciér.
A nyní mladé popřeje mladá a krásná nevěstina teta! zahlásil nadšeně.
Zhluboka jsem se nadechla a procítěně řekla:
Drazí Světlano a Antoníne!
Už tehdy nebyla na svatbě bůhvíjaká zábava, ale teď nastalo doslova hrobové ticho, a v ten moment mi došlo, že svou tetičku nikde nevidím a těžko by se změnila natolik, abych ji nepoznala.
Nevěsta se jmenuje Ludmila, procedila dáma v růžovém naproti. A ženicha máme Olega.
Jaká Ludmila? Jaký Oleg? vyhrkla jsem.
Přišla se cizím najíst a napít zadarmo, to je taková drzost, přisadila si teta. Jednou nám taky někdo takhle přišel na odvod do armády, sotva jsme ho vyhnali. Bez studu a svědomí!
V tu chvíli jsem pochopila, že o zábavu tu dnes rozhodně nebude nouze. Hosté kolem stolu se napjali, očka podivně blýskala a začínali se zvedat. Rukávy si zatím nevyhrnuli, ale nebylo k tomu daleko.
Ale tady mám pozvánku! vykřikla jsem a mávala papírem. Je tu jasně napsáno: Světlana a Antonín, restaurace, banketní salónek
Naštěstí zasáhl pohotový číšník.
Slečno, my tu máme ještě jeden banketní salonek nahoře ve druhém patře, jste si jistá, že nechcete tam?
No jasně, že chce tady pojedla, tam popije, to je celý její plán, dělá si legraci dáma v růžovém. Jak takovéhle potvory může zem nosit. Dobrodružka!
No jó, každý nemá štěstí jako drzouni, přidala se do debaty teta v zelenkavém, obzvláště protivná paní.
Ráda bych podotkla, že rozhodně nevypadám jako nějaká povalečka nebo podvodnice, ale znáte to zvenčí to člověk pozná nejlíp. Kamarádi ženicha se mě začali zastávat, za což si hned od tety v fialovém vysloužili: No vidíte, už balamutí chlapům hlavy!
A růžová prohodila: Přesně takhle naše hlavní účetní ulovila manžela. Jen se otočíte a šmyk, už jste bez něj, potvory!
Přísahám, nikdy jsem nikomu manžela neodloudila, ale v tu chvíli jsem si připadala jako ta největší rozvracečka rodin. Dokonce jsem se začala rozhlížet po manželích, třeba by se nějaký i hodil teď už by bylo skoro jedno, kolik článků zákona se na mě svede.
Zaplaťpánbůh, dobrý číšník odběhl do druhého salonku a přivedl moji tetu, která hned pochopila situaci a dojatě se dušovala, že mě zná. Přitom jaksi zvláštně mrkala na mě i na ostatní, jako kdyby tím naznačovala, že se mnou už byl vždycky nějaký problém.
Zkrátka, během chvíle mě převedli do vedlejšího sálu a tam už opravdu byli snědá krása Světlana a, tuším, Antonín. Dlouho mě pak utěšovali slivovicí a fernetem.
Naštěstí jsem ještě nestihla předat svatební dar.
Ale do taxíku mě nakonec doprovázeli ženichovi kamarádi z té první svatby což mě naučilo, že i ty nejtrapnější situace mohou vést k novým setkáním a radostným přátelstvím, pokud se člověk umí zasmát sám sobě.
