Z důchodu si paní Dana Novotná pravidelně kromě nezbytných plateb za nájem a elektřinu a skromného nákupu na akci v supermarketu, dopřávala malinký luxus: balíček zrnkové kávy. Zrna už byla pražená a když Dana rozstřihla růžek sáčku, rozlil se kuchyní voňavý obláček, z kterého šla hlava kolem. Ritual byl jasný: nadechnout se muselo poctivě, s očima zavřenýma, odpojená od světa a všeho ostatního kromě čichu a tehdy nastal zázrak! S úžasným aroma ji zalila zvláštní energie, v hlavě se jí roztančily divoké sny z mládí o dalekých krajích, o šplouchání vln Atlantiku, o bušení tropického deště, o šumění pralesa a nezbedném skřeku opic poskakujících po liánách…
Nic z toho vlastně nikdy neviděla, ale paměť ji neklamala tatínek jí vyprávěl, když ještě žil, o expedicích do jihoamerických pamp a pralesů. Když se vzácně objevil doma, vyprávěl malé Daně dobrodružství z delty Amazonky, usrkával kafe silné jako hřebík, a jeho vůně už jí navždy připomínala vysokého, vypracovaného, opáleného badatele.
Že rodiče nejsou biologičtí, věděla odjakživa. Pamatovala si, jak ji na začátku války, tehdy tříletou holčinu, našla a vzala k sobě paní, kterou pak už celý život považovala za svou mámu. Dál už byl život jak přes kopírák: škola, učiliště, práce, svatba, narodil se jí syn a pak přišel výsledek: samota. Syn, už dávno před dvaceti lety poslechl manželku a odstěhoval se na druhý konec světa, do německého Frankfurtu. Celou tu dobu ji navštívil jen jednou, jinak si telefonovali a jednou měsíčně jí posílal peníze. Ty ale Dana netratila šetřila je na zvláštním účtu. Za dvě dekády už tam byla pěkná hromádka to se synovi jednou vrátí. A pak…
Poslední roky ji nepouštěl pocit, že život žila dobrý, plný lásky a povinností, ale tak nějak cizí. Kdyby nebyla válka, měla by jinou rodinu, jiné rodiče, jiný domov, jiný osud. Vzpomínky na vlastní rodiče byly matné, ale často se jí v hlavě proplétala holka stejně stará, která bývala pořád nablízku Maruška se jmenovala. Slyšívala, jak je kdysi volali: Maruňko a Danuško! Kdo byla Maruška? Kamarádka? Sestřička?
Přemýšlení přerušilo kratičké pípnutí mobilu. Dana mrkla na displej důchod přistál na účet! Paráda, všechno akorát. Může jít do obchodu pro kafe to poslední uvařila včera ráno. Pomalu ťukala holí po chodníku, opatrně obcházela podzimní kaluže a došmajdala ke vchodu do sámošky.
U dveří stála umazlená šedo-pruhovaná kočička a trochu bázlivě střídavě zírala na kolemjdoucí a na skleněné dveře. Srdce Dany zjihlo: Chudák, mrzne a břicho bude prázdné. Vzala bych tě domů, ale pak co? Komu budeš patřit, až tady nebudu? Mně mnoho nezbývá… Dneska? Zítra? S lítostí sáhla po nejlevnějším pytlíku krmení.
Opatrně vytlačovala z pytlíku želé do malého kelímku, kočka trpělivě čekala a upírala na dobrodějku zamilované oči. Vtom se rozletěly dveře a ven vyšla paní dvakrát tak mohutná než Dana, ve tváři už od pohledu naštvanou frontu. Bez slova kopla kelímek s granulemi tak, až se želé rozprchlo po chodníku.
To je furt dokola! zahřměla. Říkám pořád nekrmte je tady! A odkráčela, div že nezakopla o vlastní vztek.
Kočka, nachlístaná, opatrně sbírala kousky z mokrého chodníku. Dana s údivem a naštváním ucítila první píchání v hlavě, jasné znamení blížícího se záchvatu. Spěchala na zastávku, protože tam byla lavička. Posadila se a horečně prohledávala kapsy. Marně.
Bolest se valila vlnami, hlava praskala v lebečním svěráku, oči temněly, ze hrudě se dral ston. Někdo jí položil ruku na rameno. Otevřela oči drobná světlovlasá dívka na ni hleděla s obavou:
Je vám špatně, babi? Můžu pomoci?
Tam v tašce. zachraptěla Dana a lehce ukázala rukou. Je tam balíček kávy. Otevři ho.
Přičichla ke kávovým zrnům jednou, podruhé. Bolest úplně nezmizela, ale povolila.
Děkuju, děvenko zašeptala Dana.
Jmenuju se Klárka. Ale poděkovat musíte kočce, usmála se dívka. Pořád na vás dohlížela a pak mňoukala jak pominutá!
I tobě děkuju, zlatíčko, pohladila Dana šedivku, která spokojeně seděla vedle ní, jako by patřila ke každému jejímu výdechu.
Co se vám stalo? zajímala se Klárka.
Migréna, děvenko, svěřila se Dana, pobledlá. Trochu jsem se rozčílila
Doprovodím vás domů, sama to stěží zvládnete…
Moje prababička má taky migrény, povídala Klárka, když pak v Danině útulném bytě usrkávaly slabé kafe s mlékem a piškoty. Jinak je to babička mojí mámy. Bydlí na vesnici s prababičkou, babi, mámou i tátou. Já studuju tady ve městě dělám zdravku. Prababička mi taky říká děvenko. A víte, jste jí vlastně strašně podobná! Napadlo vás někdy hledat svoje skutečné příbuzné?
Klárko, děvenko jak je najít? Nepamatuju si jejich příjmení, ani odkud jsem. Jen vybavím si bombardování, cestu na povoze, tanky Utíkala jsem tak, až jsem zapomněla na celý svět. Hrůza, která nikdy nezmizí. Pak si mě našla ta paní, a já už měla jen tuhle rodinu. Pro mě už zůstávají jediní A po těch vlastních Zbylo mi z minulosti jen jméno. Ti moji nejspíš zahynuli pod bombami, i maminka i Maruška
Nevšimla si, že Klárka při těch slovech zvláštně zpozorněla a upřela na ni velká modrá kukadla:
Paní Dano a máte na pravém rameni mateřské znaménko ve tvaru lístečku?
Dana se málem zadusila kafem, kočka zaostřila pohled:
Jak to víš, děvenko?
Moje prababička má úplně stejné, hlesla Klárka. Jmenuje se Marie. Dodnes se rozpláče, když vzpomíná na svou sestru dvojče, Danču. Zmizela při bombardování, když byli evakuovaní. Museli se vrátit domů, tam přežili válku. Ale Danču nenašli, i když ji hledali stále
Druhý den ráno Dana nebyla k ničemu. Chodila sem a tam, polehoučku, čekala návštěvu. Šedo-pruhovaná kočka ji nespustila z oka.
Neboj se, Maruško, nic mi není, uklidňovala Dana kočku. Jen to srdce tluče
Konečně, zvonek. Dana rozklepaně otevřela a stanuly si naproti sobě dvě staré dámy jedna jako druhá, oči plné napětí. Bylo to jako v zrcadle: stejné zvlněné šedivé vlasy, v koutku rtů vráska smutku, a oči, v nichž nezmizela dětská modř.
Nakonec návštěva vydechla, usmála se, vykročila a políbila Daně tvář:
Danuško!
Na prahu stáli a otírali si dojetím slzy skutečně příbuzníDana ji objala, srdce jí bušilo až do krku a v očích stály slzy ne smutku, ale té křehké, ohromující radosti, která rozbolaví každý kout duše. Chvíli nemohly promluvit a kočka zamňoukala, jako by potvrzovala, že se kruh uzavřel.
Nakonec Marie odevzdaně zašeptala:
Tolik let Věděla jsem, že to jméno že na tebe nezapomenu
Dana s úsměvem pohladila její ruku, chvějící se, stejně teplou jako tenkrát propletené dlaně dvou holčiček, které se kdysi držely v zákopech života.
Společně si sedly ke stolu. Nalily si kávu, rozlomily piškoty a vyprávěly. Vzpomínek bylo tolik, že kvetly v řeči jedna přes druhou, jako by žádný roky neuplynuly.
Když za oknem zazvonil večerní zvon a v kuchyni se rozletěla vůně zrnkové kávy, Dana zašeptala:
Už jsem doma, Maruňko
Kočka vylezla na parapet, spokojeně přivřela oči a v tu chvíli bylo jasné, že některé příběhy i ty ztracené mezi válkou, samotou a časem končí tam, kde začala naděje: v objetí, v kávě, v slzách štěstí, v rodině.
