Když se dnes Libuše Nováková ohlíží zpět na ten osudný den, téměř po tolika letech, dodnes jí běhá mráz po zádech a srdce se jí stahuje při pomyšlení, jak málo chybělo k tomu, aby se její život ubíral docela jiným směrem.
Tehdy přijela do brněnské porodnice docela sama, bez jediné duše, která by s ní během porodu držela za ruku. Její manžel ji opustil už pár měsíců předtím, jakmile se dozvěděl o jejím těhotenství, a ona tak musela čelit nejkrásnějšímu i nejtěžšímu okamžiku svého života úplně osamocená.
Porod trval dlouhé hodiny, ale nakonec se pokojem rozezněl první pláč novorozence. Všechno proběhlo hladce a chlapec byl naprosto zdráv.
Primář Karel Dvořák vzal miminko s něžnou opatrností do náruče, aby ho předal mladé matce, ale vtom se zarazil. Ruce se mu mírně roztřásly a pohled mu ztuhl. Podíval se nejprve na tvářičku novorozence, potom na Libuši — a oči se mu nečekaně zalily slzami.
„Pane primáři… je všechno v pořádku?” zeptala se polekaně a v jejím hlase se chvěl strach.
Primář jen beze slova přikývl a chvíli nebyl vůbec schopen promluvit. Nakonec se zlomeným hlasem odvážil zašeptat slova, která Libuši naprosto ochromila.
Na paži chlapečka si totiž všiml malého mateřského znaménka. Okamžitě ho poznal jako úplně totožné se znaménkem svého vlastního syna, který před dlouhými lety zmizel a s nímž ztratil veškeré spojení. Srdce se mu v hrudi sevřelo.
Libuše sledovala jeho upřený pohled, plná nejistoty a obav se ptala, co se to děje. Primář se zhluboka nadechl a se slzami v očích jí vysvětlil, že ta malá skvrnka je přesně taková, jakou míval jeho ztracený syn — a že malý chlapec v jeho náručí je tedy bezpochyby jeho vnuk.
Libuši se v tu ránu zatočil celý svět. Všechen smutek a bolest ze samoty, kterou prožila během porodu, se v mžiku vypařily a nahradil je hluboký, ohromující cit. Pevně si přivinula syna k hrudi, zatímco se dojatý primář díval na svého vnuka, který právě v tomto okamžiku obnovil zpřetrhané rodinné pouto, o něž přišel před dávnými lety.
