Dva týdny před služební cestou se Pavel Kovář a Libuše Kovářová pohádali. Pořádně. Tak, že se kocour Mourek pro jistotu schoval kdoví kam, aby nepřišel pod horkou ruku.
***
Libuše si řekla o květiny.
– Pavle, kup mi květiny. Jen tak. Bez důvodu.
– A důvod? – zeptal se, aniž by vzhlédl od telefonu.
– Já. Já jsem důvod.
Pavel si pomyslel: „No, proč ne? Racionální.“ Šel do obchodu. Vrátil se za dvacet minut s velkou taškou. Libuše se usmála a nahlédla dovnitř. Vytáhla hlávku zelí. Čerstvou, pevnou, bílou.
– To jsou květiny? – zeptala se tiše.
– To je zelí. Kytice stojí pět set korun a uvadne. Zelí je za padesát. Máš z něj tři dny salát.
– Pavle.
– Co?
– Jsi idiot.
– Jsem tvůj idiot.
Tři dny s ním nemluvila. On nechápal, čím jí ublížil. Ona to nevysvětlovala. Pak odjel na služebku. Do Ostravy. Řekl:
– Práce, nic osobního.
Libuše si pomyslela: „Nic osobního – to jsme my.“
Odjel na dva týdny.
Ona zůstala se dvěma dětmi, kocourem, nekonečným praním, školou, školkou a pořád stejnou vaječinou k snídani.
A s WhatsAppem.
Tam si psali…
Den první.
On: „Dorazil jsem. Pokoj nudný. Zítra jednání.“
Ona: „Šikulka. Mourek sežral granule a hodinu řval, že chce přidat.“
On: „Kdo je šikulka? Já nebo kocour?“
Ona: „Kocour.“
Den druhý.
On: „Fotka snídaně. Fotka hotelu. Fotka kolegy Václava, co chrápe ve vedlejším pokoji.“
Ona: „Krásné. U nás teče kohoutek. Voda teče. Zavolala jsem instalatéra. Nepřišel.“
On: „Zavolej do bytového družstva.“
Ona: „Volala. Řekli, že ho pošlou do tří dnů.“
On: „To jsou volové.“
Ona: „Volové jsou ti, co odjeli do Ostravy.“
Den třetí.
On: „Jak jsou děti?“
Ona: „Syn dostal pětku, dcera nechce večeřet. Jsem unavená.“
On: „Vydrž.“
Ona: „Díky, nedržím. Padám.“
Den čtvrtý.
On: „Dnes jsem v obchoďáku viděl obřího plyšového zajíce. Chtěl jsem ho koupit dceři, ale bál jsem se ho táhnout do letadla.“
Ona: „Tys nikdy neváhal táhnout věci do letadla. Vahal jsi utratit peníze.“
On: „Prokoukla jsi mě.“
Ona: „Prokoukla jsem tě už na prvním rande, když sis objednal čaj bez cukru a řekl, že cukr škodí.“
On: „A ty sis tehdy objednala zákusek a snědla ho celý sama, aniž bys mi nabídla.“
Ona: „Protože jsi řekl, že škodí.“
Den pátý.
On: „Dnes jsem usnul při jednání. Vážně. Jen jsem zavřel oči a na vteřinu se vypnul. Když jsem je otevřel, všichni se na mě dívali.“
Ona: „Vyhodí tě?“
On: „Doufám. Jsem unavený.“
Ona: „Já taky.“
On: „Pojďme být unavení spolu, ale v jiných městech?“
Ona: „Pojďme být unavení spolu, ale doma. Kdy se vrátíš?“
On: „Chybíš mi.“
Ona: „Ty mně taky.“
Chvíli mlčel. Pak napsal: „Víš, teď jsem pochopil, že mi nechybí dům. Chybíš mi ty. To, jak ráno piješ kafe a mračíš se, protože je horké. To, jak nadáváš kocourovi a pak ho lituješ. To, jak se směješ, když syn vypráví svý vtipy.“
Ona neodpověděla. Přečetla si tu zprávu pětkrát. Pak se rozplakala. Protože jí nic takového nikdy nenapsal. Za patnáct let manželství – ani jednou. Je materialista, pragmatik, člověk, který řekne „miluju tě“ jen k narozeninám, a to ještě po připomenutí. A tady píše o kafi, o kocourovi, o vtipech. Jako by jí někdo naboural telefon. Nebo u něj došlo k prozření.
Den šestý.
Ona: „Byl jsi včera opilý?“
On: „Ne. Střízlivý jako střelka.“
Ona: „Tak proč takový řeči?“
On: „Protože se mi stýská. To je jako alkohol – mozek se vypne, jazyk se rozváže.“
Ona: „Přirovnal jsi lásku k alkoholu?“
On: „Přirovnal jsem lásku k upřímnosti. Někdy, aby byl člověk upřímný, musí být trochu opilý. Nebo hodně osamělý.“
Ona: „Ty jsi osamělý? Vždyť tam máš kolegy.“
On: „Kolegové nejsou ty. Nevědí, že se bojím tmy a spím se světýlkem. Ty to víš. A nikdy ses mi nesmála.“
Ona: „Smála. Jednou. Když jsi řekl, že se bojíš tmy, protože tam může být Mourek.“
On: „Mourek je bestie. Kadí do bačkor. To je děsivý.“
Ona: „Jsi idiot.“
On: „Tvůj idiot.“
Den sedmý.
Probudila se kvůli zprávě. Napsal jí ve čtyři ráno: „Nespím. Myslím na tebe. Představuju si, jak se potkáme na letišti. Budeš v těch modrých šatech, co mám rád. Já budu mít kytku. Obejmeme se a já řeknu: Promiň, že jsem takovej. A ty se zeptáš: Jakej? A já řeknu: Mlčenlivej. A ty řekneš: Jsem zvyklá. A já řeknu: To je špatně. A ty řekneš: To je život.“
Neodpověděla. Jen si vzala modré šaty. I když bylo teprve sedmé ráno a setkání na letišti mělo být za týden.
Den osmý.
On: „Dnes jsem byl v zoo. Sám. Díval jsem se na opice. Jsou jako naši kolegové – šklebí se, házejí jídlem, dělají ze sebe šéfy.“
Ona: „Byl jsi sám v zoo? Ve čtyřiceti?“
On: „No a? Mám právo na dětství. Vždyť mi to povoluješ.“
Ona: „Povoluju. Jen foť.“
Poslal fotku. Opice se šklebila. On taky. Rozesmála se nahlas. Děti přiběhly: „Mami, co se děje?“ Ona: „Táta dělá blbosti.“ Děti: „On dělá blbosti vždycky, když tam nejsme.“ Ona: „Jo. Škoda, že si toho nevšímáme.“
Den devátý.
On: „Přemýšlel jsem. Vzpomínáš, jak jsme se poznali? Spadla ti peněženka v metru, já ji zvedl. Řekla jsi: Vy jste moc pozorný. Já řekl: Vy jste moc krásná. A pak jsme šli na kafe.“
Ona: „Dodnes si pamatuju, že sis dal čaj bez cukru.“
On: „A ty zákusek.“
Ona: „Dodnes si ho pamatuju. Byl výbornej. S třešněma.“
On: „A já si pamatuju, jak ses na mě dívala. Jako bych nebyl jen chlap z metra, ale celej život.“
Ona: „Byl jsi celej život. Pořád jsi. Jen na to občas zapomínám.“
On: „Já taky. Ale teď nezapomínám.“
Den desátý.
Celý den nenapsal ani slovo. Od rána do večera ticho. Volala – nezvedal to. Psala – neodepisoval. Začala panikařit. Představovala si to nejhorší: upadl, onemocněl, srazilo ho auto. Kocour za ní chodil po bytě a chtěl žrát. Děti chtěly pohádky. Ona myslela na něj.
V jedenáct večer přišla zpráva: „Promiň. Vybil se mi mobil. Zapomněl jsem nabíječku v hotelu. Celej den jsem sháněl novou. Sehnal jsem ji od Václava. Půjčil mi ji, ale nechal mě slíbit, že už neusnu při jednání. Jak se máš?“
Ona: „Bála jsem se. Myslela jsem, že jsi umřel.“
On: „Jsem naživu. Chybíš mi. Brzy budu doma.“
Ona: „Za tři dny.“
On: „Za tři dny. Přijdeš?“
Ona: „V modrých šatech.“
On: „Já s kytkou.“
Ona: „Domluveno.“
Den jedenáctý.
On: „Koupil jsem dárky. Synovi stavebnici, dceři zajíce, tobě šálu.“
Ona: „Neumíš vybírat šály. Minule jsi přivezl růžovou a já růžovou nenosím.“
On: „Není růžová. Je to pudrová růže.“
Ona: „Pudrová růže je růžová.“
On: „Je to barva západu slunce nad Ostravou.“
Ona: „Jsi básník?“
On: „Jsem účetní. Ale kvůli tobě můžu bejt básník.“
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda jako účetní. Máš čitelný písmo a čísla ti sedí.“
Den dvanáctý.
On: „Zítra letím. Čekej.“
Ona: „Počkám.“
On: „Nervózní?“
Ona: „Ne.“
On: „Já jo. Jako poprvý.“
Ona: „Poprvý jsem se zakuckala zákuskem a tys mě plácl po zádech. Bylo to trapný.“
On: „Mně to bylo příjemný. Dotkl jsem se tě.“
Den třináctý. Setkání.
Stála na letišti. V modrých šatech. S dětmi. Kocoura samozřejmě nevzali – udělal by scénu. Dívala se na příletovou tabuli. Jeho let měl hodinu zpoždění. Pila kafe, děti hrály na mobilech. Říkala si: „Proč psal o nohách? Proč o kafi? Proč o opicích? Nikdy takovej nebyl. Možná se vážně znovu zamiloval? Nebo je to jen služebka – vypnutí od domácnosti, od dětí, od připálené vaječiny? Možná doma zase zmlkne, zeptá se na zelí a zapadne do notebooku?“
Vyšel z příletové haly. S kyticí. Obrovskou. Takovou od něj nikdy neviděla – jen na svatbě, a i tu vybírala tchyně. Přistoupil, objal ji, políbil. Řekl:
– Promiň, že jsem takovej.
Ona: „Jakej?“
On: „Mlčenlivej.“
Ona: „Jsem zvyklá.“
On: „To je špatně.“
Ona: „To je život.“
On: „Ne. To je zvyk. Budu se měnit.“
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda takovýho, jakej jsi. I s tím zelím.“
On: „Zelí byla chyba.“
Ona: „Zelí je minulost. Kytice je současnost.“
Jeli domů. V taxíku ji držel za ruku. Děti usnuly. Kocour je přivítal ve dveřích, očichal kytku, kýchnul a šel do kuchyně.
Ona dala kytku do vázy. On uklidil notebook do šuplíku. Řekl:
– Dnes nepracuju. Dnes jsem jenom tvůj.
Ona: „A zítra?“
On: „Zítra jsem tvůj s notebookem. Ale dnes – bez.“
Objednali si pizzu, pili víno, dívali se na film. Blbej film o lásce. Ona se smála, on ji objímal. Kocour seděl vedle a chtěl šunku.
– Pavle, – řekla.
– Ty se vážně změníš?
– Nevím. Ale zkusím.
– A když to nevyjde?
– Tak mi budeš psát: „Ty jsi vůl.“ A já ti budu psát: „Stýská se mi po tvých nohách.“
Zasmála se.
– Jsi idiot.
– Tvůj idiot.
Dopili víno, dojedli pizzu. Uložili děti. Kocour usnul v křesle. Libuše se na muže podívala.
– Víš, mně taky chybělo, ale ne ty. Chybělo mi to, jací jsme byli na začátku. Veselí, blázniví, bez hypotéky a bez zelí.
– Zelí je symbol mojí hlouposti. Už nikdy nekoupím zelí.
– Kupuj. Ale vždycky spolu s kytkou.
– Domluveno.
Objali se a usnuli. Na gauči. Protože postel už obsadil kocour.
Ráno šel do práce. S notebookem. Políbil ji a řekl „miluju tě“.
Večer na kytku nezapomněl. Zašel do květinářství a řekl:
– Dejte mi něco levnýho, ale ať se manželka usměje.
Prodavačka nabídla sedmikrásky. Vzal si je.
Libuše je dala do vázy. Kocour je očichal, kýchnul a odešel.
A tak to bylo každej den.
To je celý příběh.
Obyčejnej. Jednoduchej. Místy absurdní, skoro blbej.
No a? Láska často zní blbě. Ale to neznamená, že neexistuje.
