Mami, tohle je na další semestr pro Adélku.
Marie položila obálku na omšelý ubrus na kuchyňském stole. Padesát tisíc korun. Počítala je třikrát doma, v tramvaji i u vchodu do paneláku. Vždycky jí vyšlo přesně tolik, kolik bylo potřeba.
Jelena odložila pletení a podívala se na dceru přes brýle.
Maruško, ty jsi nějaká bledá. Dát ti čaj?
Není třeba, mami. Jen na skok, musím ještě stihnout druhou směnu.
V kuchyni to vonělo bramborem a něčím léčivým buď mastí na klouby, nebo kapkami, které Marie každý měsíc mamince kupovala. Čtyři tisíce za lahvičku, vydržela tři týdny. K tomu léky na tlak, k tomu občasné kontroly.
Adélka měla takovou radost, když jí vzali na praxi do banky, Jelena opatrně vzala obálku, jako by byla z křehkého skla. Prý tam jsou dobré možnosti do budoucna.
Marie mlčela.
Řekni jí, že to jsou poslední peníze na školu.
Poslední semestr. Pět let to Marie táhla. Každý měsíc obálka pro mámu, platba pro sestru. Každý měsíc kalkulačka v ruce a nekonečné odečítání: mínus nájemné, mínus léky, mínus jídlo pro mámu, mínus škola pro Adélku. Co zbylo? Pronajatý pokoj v činžáku, zimní kabát už šestou zimu v řadě, a dávno zapomenené sny o vlastním bytě.
Kdysi chtěla Marie jet do Prahy. Jen tak, na víkend. Podívat se na Staroměstské náměstí, projít se po náplavce. Dokonce začala šetřit ale pak mamince přišel první těžký záchvat, a všechny našetřené peníze padly na lékaře.
Ty by sis měla odpočinout, děvenko, Jemně ji pohladila Jelena po ruce. Jsi jak průsvitná.
Odpočinu si. Brzy.
Brzy to znamenalo, až si Adélka najde práci. Až se maminka stabilizuje. Až bude možné vydechnout a myslet chvíli na sebe. Marie už pět let pořád dokola říká to svoje brzy.
Adéla dostala diplom ekonomky v červnu. Červený, mimochodem Marie si kvůli tomu extra vzala volno a přišla na předání. Dívala se, jak mladší sestra vystupuje na pódium v nových šatech, které jí sama koupila, a myslela jen na jediné: je to za mnou. Teď to bude jiné. Teď už Adélka začne vydělávat a konečně se přestane muset počítat každá koruna.
Utekly čtyři měsíce.
Maru, ty tomu nerozumíš, Adéla seděla na gauči, nohy pod sebou, na tlustých ponožkách. Já jsem nestudovala pět let, abych se dřela za pár šupů.
Padesát tisíc měsíčně nejsou šupky.
Pro tebe možná.
Marie zatnula zuby. V hlavní práci brala dvaačtyřicet. Na přivýdělku když bylo štěstí něco přes dvacet. Šedesát dva tisíc čistého, ze kterých jí na sebe zbylo sotva patnáct.
Adélo, je ti dvaadvacet. Už bys měla začít aspoň někde pracovat.
Začnu. Ale ne v nějaké díře za pětikilo.
Jelena šustila v kuchyni nádobím, dělala, že neslyší. Dělala to vždycky, když se dcery hádaly zmizela, schovala se a pak, když Marie odcházela, šeptem prosila: Nezlob se na Adélku, je ještě mladá, neví.
Neví. Dvaadvacet let a neví.
Já tady nebudu navěky, Adél.
Prosím tě, přestaň dramatizovat. Já po tobě snad něco chci? Jen hledám pořádnou práci.
Nechce. Oficiálně ne. Chce to po ní maminka. Maruško, Adélka potřebuje na kurzy, chce zlepšit angličtinu. Maruško, Adélce se rozbil mobil, a musí přece rozesílat životopisy. Maruško, Adélka by potřebovala nový kabát, bude zima
Marie platila, kupovala, posílala. Mlčky. Protože to tak vždycky bylo: ona dře, ostatní berou jako samozřejmost.
Musím jít, vstala. Večer mám ještě brigádu.
Počkej, dám ti s sebou koláčky! ozvala se z kuchyně maminka.
Koláčky byly zelné. Marie popadla sáček a vyšla do studeného paneláku, kde to páchlo zatuchlinou a kočkami. K zastávce deset minut rychlou chůzí. Pak hodina v tramvaji. Potom osm hodin na nohou. Pak další čtyři za počítačem, když stihla brigádu.
A Adélka? Sedí doma, scrolluje nabídky práce a čeká, až jí vesmír přihraje ideální místo za sto padesát tisíc s možností home-office.
První vážnější hádka přišla v listopadu.
Ty vůbec něco děláš? Marie to už nevydržela, když viděla sestru na gauči ve stejné pozici jako před týdnem. Poslala jsi vůbec nějaké CV?
Jo, tři.
Tři za měsíc?
Adéla protočila oči a zabořila se do telefonu.
Ty nevíš, jak to teď je na trhu. Je tam šílená konkurence, musí se vybírat správné nabídky.
A které jsou správné? Ty, kde platí za válení se na gauči?
Jelena vykoukla z kuchyně a nervózně utírala ruce do utěrky.
Holky, dáte si čaj? Upekla jsem koláč…
Mami, ne, Marie si masírovala spánky. Už třetí den ji bolela hlava. Jen mi vysvětli, proč já mám dělat dvě práce a ona žádnou?
Maruško, Adélka je ještě mladá, ona najde své místo…
Kdy? Za rok? Za pět? Já v jejím věku už pracovala!
Adéla se prudce zvedla.
Promiň, že nechci být jak ty! Vyřízená kobyla, která neumí nic než makat!
Ticho. Marie beze slova vzala kabelku a vyšla. V tramvaji koukala do tmy za oknem a přemítala: vyřízená kobyla. Tak takhle to působí?
Maminka zavolala druhý den, prosila, ať se nezlobí.
Adélka to nemyslela zle. Je teď rozhozená, musíš to ještě chvíli vydržet, ona si tu práci určitě najde.
Vydržet. Oblíbené maminčino slovo. Vydrž, než se táta sebere. Vydrž, než Adélka povyroste. Vydrž, než se věci srovnají. Marie vydržela celý život.
Hádky pokračovaly pravidelně. Každá návštěva končila stejně: Marie se snažila promluvit do duše sestře, Adéla byla protivná, Jelena se zmítala mezi nimi, prosila o mír. Pak Marie odešla, Jelena volala se slzami a začalo to znovu.
Musíš to chápat, je to tvá sestra, říkávala maminka.
A ona má chápat, že nejsem bankomat.
Maruško…
V lednu zavolala Adéla sama. Zněla nezvykle nabuzeně.
Maru! Maru, budu se vdávat!
Cože? Za koho?
Jmenuje se Tomáš. Jsme spolu tři týdny. On je úplně Maru, je ideální!
Tři týdny. A už svatba. Marie chtěla říct, že je to šílené, že by měla nejdřív člověka poznat ale mlčela. Možná je to dobře. Vdá se, o všechno se postará manžel, bude konečně klid.
Tohle naivní doufání vydrželo přesně do rodinné večeře.
Už mám všechno rozplánované! zářila Adéla. Restaurace pro sto hostů, živá hudba, šaty jsem si vyhlídla v jednom ateliéru na Vinohradech…
Marie pomalu položila vidličku.
A kolik to bude stát?
No… pokrčila rameny s odzbrojujícím úsměvem. Tak asi dvě stě padesát tisíc. Možná tři sta. Ale svatba je jednou za život!
A kdo to zaplatí?
Maru, snad chápeš… Tomášovi rodiče nemůžou, mají hypotéku. A máma je už v důchodu. Asi to budeš muset vzít na půjčku ty.
Marie upřela pohled na sestru, pak na mámu. Jelena uhnula očima.
To myslíte vážně?
Maruško, vždyť je to svatba promluvila maminka tím známým medovým tónem, který Marii vytáčel už od dětství. To je událost na celý život. Nemůžeš být přece škrt…
Já mám vzít úvěr na čtvrt milionu, abych zaplatila veselku člověku, co si nenašel práci?
Jsi má sestra! Adéla praštila rukou do stolu. Máš povinnost!
Povinnost?
Marie vstala. V hlavě měla najednou zvláštní klid.
Pět let. Pět let jsem platila tvoje studia. Maminčiny léky. Vaše jídlo, oblečení, energie. Dělám dvě práce. Nemám byt, nemám auto, nemám dovolenou. Je mi osmadvacet, poslední kousek nového oblečení jsem si koupila před rokem a půl.
Maru, nech toho začala maminka.
Ne! Dost! Roky jsem vás obě živila a vy mi tu kážete o povinnostech? Odteď žiju jen sama pro sebe!
Stihla popadnout kabát z věšáku a vyšla. Venku bylo minus dvacet, ale Marie chlad necítila. Uvnitř ji zalilo zvláštní teplo jako by ze zad shodila pytel s kameny, který tahala celý život.
Telefon drnčel pořád dokola. Marie všechny hovory odmítla a zablokovala oba kontakty.
… Uplynulo půl roku. Marie se přestěhovala do maličkého bytu, na který teď konečně měla. V létě si udělala výlet do Prahy čtyři dny, galerie, náplavka, letní večery. Koupila si nové šaty. A ještě jedny. A boty.
O rodině se dozvěděla náhodou od kamarádky ze základky, co pracovala ve stejné části města jako máma.
Hele, je pravda, že Adéle nevyšla svatba?
Marie zůstala stát s šálkem kávy v ruce.
Cože?
Prý se Tomáš naštval, zjistil, že nejsou peníze, a nechal ji být.
Marie si upila z kávy. Byla hořká, ale nějak zvláštně dobrá.
Netuším. Už se nevídáme.
Večer seděla u okna svého malého bytu a přemítala, že necítí žádnou škodolibost. Ani náznak. Jen tiché, klidné uspokojení člověka, který už není vyřízenou kobylou…
