Dnes ráno našli Františka Havla. Baryk vyl už od včerejšího večera. Já, Božena Dvořáková, jsem ho slyšela přes dva ploty, ale nevyšla jsem – Baryk vyl často a já jsem už dávno přestala kvůli tomu vstávat. Byl to hluboký, táhlý zvuk bez přestání, a k půlnoci už patřil k noci jako vítr nebo šumění vody v trubkách.
Obvodní policista přijel k poledni, dům zapečetil a odjel. Papíry vyplnil na kapotě, kouřil a po očku pozoroval psa, ale nepřiblížil se. Přes plot mi řekl, že tělo odvezli do okresního města a že je třeba najít příbuzné. Pak zabouchl dveře a odjel po vyjetých kolejích; v blátě zůstaly dvě hluboké stopy. Pes zůstal. Seděl na řetězu, s čenichem vztyčeným k nebi, a zvuk z něj vycházel stále stejný, hluboký, jako z roury, kterou někdo zapomněl zavřít. Nebyl to štěkot ani kňučení. Bylo to vytí. Takové, z kterého pod žebry bolí něco, když to člověk dlouho poslouchá.
Stála jsem u své branky a dívala se přes silnici na Františkův dvůr. Bláto po nočním dešti se lesklo v kolejích a ze země stoupal těžký vlhký pach jako z čerstvě zrytého záhonu.
Plot se nakláněl, tři latě ležely v kopřivách, ale vrátka se zavírala drátem, a ten byl otočený pěkně, na čtyři otáčky. Stařec plot nespravoval, ale vrátka zamykal každý večer. Vídala jsem to z kuchyňského okna – jak v šeru vycházel a suchými prsty kroutil drát. Přešla jsem silnici, rozmotala drát a vešla na dvůr. Páchlo to mokrou zeminou, psem a něčím nakyslým, stojatou vodou ze sudu u kůlny.
Baryk přestal výt a otočil hlavu. Rezavý, s černým sedlem podél hřbetu, velký, podobný ovčákovi, do kterého někdo přimíchal obyčejného dvorského psa. Na tlamě šediny, oči žluté, zakalené, jako u starých psů, kteří viděli víc, než bylo třeba.
Řetěz vedl od sloupku k obojku. Silný, s velkými články, pět metrů. Znala jsem ho sedm let. Každé léto jsem z okna viděla, jak Baryk chodí po oblouku a prošlapává v zemi rýhu.
Rýha se léty prohloubila, sahala ke kotníkům a stála v ní dešťová voda. V zimě řetěz pokrývala jinovatka a články na větru tloukly o sebe. Ale teď jsem si všimla něčeho, co jsem předtím neviděla: z jedné strany, tam, kde se řetěz napínal nejvíc, byly články vybroušené do lesku. Kov byl vyleštěný jako klika, které se člověk dotýká každý den. Pes táhl pořád jedním směrem. Nemetl se, netrhal se dokola. Jen jedním.
U sloupku stála miska. Hliníková, otlučená, se zbytky kaše. Kaše zaschla. Zrnka pohanky přilnula ke stěnám a na povrchu zatuhla vrstva tuku. Vedle stála druhá miska s vodou, v níž plaval list.
František nakrmil psa ráno v den, kdy umřel. Nebo večer předtím. Podívala jsem se na misku a upravila si šátek na hlavě, protože ruce samy sáhly po něčem známém. Sedm let jsem sousedům říkala, že stařec psa trápí. Říkala jsem to Libuši Svobodové z obchodu, pošťačce Miluši Vávrové, dceři po telefonu. Řetěz, bouda, kaše a ani jedna procházka. Živý tvor uvázaný u sloupku. A pokaždé, když jsem to vyslovila, jsem za sebou cítila tu pravdu, která hřeje líp než kamna a nepotřebuje důkazy. Vždyť byla jasná: pes na řetězu, pán mlčí, tedy je vinen.
Pošťačka Miluše Vávrová přišla za hodinu, přinesla chléb a mléko, protože je nosívala Františkovi a teď nevěděla, komu je dát. Řekla, že ho v sobotu viděla, vyzvedával si důchod a koupil dva kilogramy pohanky. Pro sebe a pro psa. Zeptala jsem se, jestli František nemá příbuzné.
Miluše se zamyslela, přitiskla si tašku k boku a vzpomněla na dceru Vlastu Horákovou. Žije v Kamenici, za hlavní silnicí, dvanáct kilometrů. Dlouho nepřijela. Pak tiše dodala:
– Dcera nabízela, že si psa vezme. Ale starý odmítal. Na poště mám někde zapsané její číslo.
Mlčela jsem a řekla si: lakomý, nedá ani psa, když sám nestačí. Pak jsem šla ke sloupku.
Karabina na obojku zrezla a prsty mi po mokrém kovu klouzaly. Třela jsem ji, otáčela, mačkala palcem západku. Rez se mi zaryla pod nehty a dlaně páchly železem, svíravě a studeně. Baryk stál tiše. Nekňučel, necukal. Jen čekal, jako by věděl, že teď přijde to, co přijít má, a těch sedm let snášel kvůli jedinému cvaknutí.
Karabina povolila. Obojek sklouzl z krku a pod ním se objevil proužek zmáčknuté srsti, světlý, skoro bílý, jako otisk snubního prstenu. Pes se vytřásl celým tělem, od čenichu po ocas. Pak se na mě podíval. Na vteřinu stál. A vyrazil.
Ne ke mně, ne k misce, ne k domu. K plotu. Proklouzl mezi laťkami, vyběhl na silnici a pádil. Viděla jsem, jak se rezavý hřbet mihl za keři bezu a zmizel.
Šla jsem na poštu za Miluší, bylo třeba spojit se s Františkovou dcerou.
Pes zatím přešel hlavní silnici. Tam, kde se silnice stáčí a auta zpomalují před mostkem přes příkop, počkal na chvíli a přeběhl. Zabočil na polní cestu do Kamenice.
Kamenice začínala třemi topoly a autobusovou zastávkou bez přístřešku. Baryk zabočil na druhou ulici, proběhl kolem pumpy, kolem předzahrádky s jiřinami a zastavil se u domu se zelenou střechou.
Zápraží bylo nízké, o dvou schodech, prkna ztmavla vlhkem. Dveře byly čalouněné koženkou a v rohu odchlípla, visela dolů jako trojúhelník. Baryk si sedl ke dveřím a zakňučel. Ocas tloukl o schod a to ťukání bylo jediným veselým zvukem celého dne.
Dveře se otevřely. Na prahu stála žena, hubená, s tmavými vlasy vyhrnutými do drdolu a s moukou na rukou. Z domu vonělo sladkým pečivem a vanilkovým cukrem; teplá vůně vyplula na zápraží a smísila se s pachem mokré země.
Žena se na psa podívala. Pak si dřepla, vzala jeho tlamu do dlaní a mouka z prstů usedla na rezavou srst v bílých skvrnách. Baryk se jí čenichem otřel o zápěstí a zavřel oči.
Přesně v tu chvíli jsem volala. Řekla jsem, že František zemřel. Že se pes utrhl z řetězu a utekl.
– Je u mě. Jmenuji se Vlasta Horáková.
Jen jsem vydechla – dvanáct kilometrů po hlavní silnici!
A Vlasta mi vyprávěla.
Baryk byl štěně, když Vlasta ještě bydlela u otce. Přinesla si ho z vesnice, měsíčního, rezavého, s jedním vztyčeným uchem. Krmila ho z kapátka, první týden s ním spala na zemi, protože kňučel a sám nemohl usnout. Pak se vdala a přestěhovala se do Kamenice. Baryk zůstal u otce.
Pes k ní běhával. Přes pole, přes hlavní silnici, dvanáct kilometrů na jednu stranu. Přiběhl k večeru, lehl si u zápraží a čekal. Vlasta ho nakrmila, pohladila, nechala přespat. Ráno Baryk běžel zpátky. Zase dvanáct kilometrů. Poprvé ho srazilo auto po půl roce. Náraz přišel z boku a smýkl s ním po štěrku. František ho našel na krajnici a nesl ho domů v náručí, čtyři kilometry. Vlasta přijela stopem a společně vozili psa k veterináři do okresního města. Jizva zůstala na levém boku, dlouhá, od žeber k tlapě.
Baryk se vyléčil a za měsíc zase utekl. Srazilo ho to podruhé. Ten samý úsek, ta samá zatáčka. Prasklá pánevní kost, tři měsíce bez hnutí. František dvakrát denně měnil podestýlku a vynášel psa na dvůr v náručí, aby viděl nebe.
Po té příhodě František koupil řetěz. Vlasta prosila, aby jí psa dal. František odmítl. Řekl jen:
– On se vrátí. Vždycky se vrací. Ale tu hlavní silnici potřetí nepřežije.
Vlasta se hádala, půl roku nepřijela. Pak začala jezdit, ale míň. Pak přestala.
Sedm let Baryk seděl na řetězu.
František mu vařil kaši ráno a večer. Pohanku, někdy jáhly, s odřezky masa, které kupoval od Libuše z obchodu za poloviční cenu. Kontroloval obojek, promazával karabinu, aby nezarezla. Sedával vedle na špalku a mlčel. Baryk mu pokládal hlavu na koleno a seděli tak, dokud se nesetmělo – dva staříci, jeden na špalku, druhý na řetězu. Vídala jsem to z kuchyňského okna každý večer.
Baryk zůstal u Vlasty. Byl tam, kam sedm let chodil.
Ještě jednou jsem nahlédla za Františkova vrátka a zastavila se u sloupku. Řetěz ležel v blátě, stočený do kola. Zvedla jsem ho. Články byly těžké, studené a jedna strana se leskla, vybroušená do hladka.
Pověsila jsem ho na hřebík zatlučený do sloupku. Zakroutila jsem drát na vrátkách na čtyři otáčky, jako to dělával František. Na vteřinu jsem se zastavila a dívala se na prázdný dvůr, na rýhu v zemi vyšlapanou do oblouku, na špalek u sloupku. Pak jsem přešla silnici na svůj dvůr a zavřela za sebou dveře.
Mísu jsem vymyla a postavila na své zápraží. Pro jistotu. Kdyby se Baryk vrátil.
