Štěpána najdou ráno, pes vyje od včerejšího večera. Božena to vytí slyší přes dva ploty, ale nevyjde ven, protože Hrom vyje často a ona už kvůli tomu dávno nevstává. Vytí je hluboké, táhlé, bez přestávek, a k půlnoci se stane součástí noci jako vítr nebo bublání vody v trubkách.
Obvodní policista přijede k obědu, zapečetí dům a odjede. Sepíše papíry na kapotě, kouří a po očku sleduje psa, ale nepřiblíží se. Řekne Boženě přes plot, že tělo odvezli do okresního města a že je třeba najít příbuzné. Pak práskne dveřmi a odjede po vyjetých kolejích, v blátě zůstanou dvě hluboké stopy. Pes zůstane. Sedí na řetězu, s čenichem zdviženým k nebi, a zvuk z něj vychází rovnoměrně, nízko, jako z trubky, kterou zapomněli zavřít. Není to štěkot ani kňučení. Vytí. Takové, od kterého bolí něco pod žebry, když to člověk poslouchá dlouho.
Božena stojí u své branky a dívá se přes silnici na Štěpánův dvůr. Bláto po nočním dešti se leskne v kolejích, od země jde těžký, vlhký pach jako z čerstvě zrytého záhonu.
Plot se naklání, tři latě leží v kopřivách, ale vrátka se zavírají na drát a drát je stočený čistě, na čtyři otáčky. Stařec plot nespravoval, ale vrátka si každý večer zavíral. Božena to ví, protože z kuchyňského okna vidává, jak za šera vychází a suchými prsty stáčí drát. Přejde silnici, rozmotá drát a vejde do dvora. Voní to mokrou zemí, psem a něčím kyselým, zatuchlým, jako když voda v sudu u kůlny stojí příliš dlouho.
Hrom přestane výt a otočí hlavu. Rezavý, s černou sedlinou podél hřbetu, velký, podobný ovčákovi, do kterého někdo přimíchal obyčejnou vesnickou krev. Na čenichu má šediny a oči žluté, zakalené, jako u starých psů, co viděli víc, než potřebovali.
Řetěz vede od sloupu k obojku. Tlustý, z hrubých článků, pět metrů dlouhý. Božena ho zná sedm let. Každé léto z okna vidí, jak Hrom chodí po oblouku a prošlapává v zemi rýhu. Rýha je léty hluboká, po kotníky, a stojí v ní dešťová voda. V zimě řetěz pokryje jinovatka a články na větru cinkají. Ale teď si Božena všimne něčeho, co předtím neviděla: na jedné straně, kde se řetěz napíná nejvíc, jsou články vybroušené do lesku. Kov je vyleštěný jako kliky u dveří, které sahá každý den. Pes tahal vždycky jedním směrem. Nepobíhal, netrhal se v kruhu. Jen jedním směrem.
U sloupu stojí miska. Hliníková, ohnutá, se zbytky kaše. Kaše je zaschlá. Zrnka pohanky přilnula ke stěnám a na povrchu se udělal mastný škraloup. Vedle druhá miska s vodou, ve které plave list.
Štěpán nakrmil psa ráno v den, kdy zemřel. Nebo večer předtím. Božena se na misku podívá a upraví si šátek na hlavě, protože ruce si samy hledají něco známého. Sedm let říká sousedům, že stařec psa trápí. Říká to Zdeňce z obchodu, říká to pošťačce Květoslavě, říká to dceři po telefonu. Řetěz, bouda, kaše, a ani jedna procházka. Živý tvor u sloupu. A pokaždé, když to řekne, cítí za sebou pravdu, tu samou, která hřeje víc než kamna a nic nemusí dokazovat. Vždyť je to přece jasné: pes je na řetězu, pán mlčí, takže vinen je pán.
Pošťačka Květoslava přijde za hodinu, přinese chleba a mléko, protože byla zvyklá nosit je Štěpánovi a teď neví, komu je dát. Řekne, že ho viděla v sobotu, vyzvedával si důchod a koupil dva kilogramy pohanky. Pro sebe a pro psa. Božena se zeptá, jestli Štěpán nemá nějaké příbuzné. Květoslava se zamyslí, přimáčkne si tašku k boku, a vzpomene na dceru. Miluše. Žije v Březové, za hlavní silnicí, dvanáct kilometrů. Dlouho nepřijela. Květoslava dodá tiše: „Dcera nabízela, že si psa vezme. Ale stařec nechtěl. Na poště mám dokonce zapsané její číslo, snad se někde najde.“
Božena mlčí. Řekne si: lakomec, nedal ani psa, když už se o něj sám nepostará. Pak jde ke sloupu.
Karabina na obojku je zrezlá a prsty kloužou po mokrém kovu. Božena ji tře, otáčí, tlačí palcem na západku. Rez se jí dostane pod nehty, dlaně voní železem, svíravě a studeně. Hrom stojí klidně. Nekňučí, necuká se. Jen čeká, jako by věděl, že přesně teď se to stane, a těch sedm let snášel všechno kvůli jedinému cvaknutí.
Karabina povolí. Obojek sklouzne z krku a Božena pod ním uvidí proužek přimáčknuté srsti, světlý, skoro bílý, jako stopa po snubním prstenu. Pes se celý setřese, od čenichu po ocas. Pak se na Boženu podívá. Chvíli stojí. A vyrazí.
Ne k ní, ne k misce, ne k domu. K plotu. Proklouzne mezi latěmi, vyběhne na silnici a běží. Božena vidí, jak se rezavý hřbet mihne za keři bezu a zmizí.
Jde na poštu za Květoslavou, musí se spojit se Štěpánovou dcerou.
Pes mezitím už přejde hlavní silnici. Tam, kde silnice zatáčí a auta zpomalují před mostkem přes příkop, vyčká mezeru a přeběhne. Odbočí na polní cestu k Březové.
Březová začíná třemi topoly a autobusovou zastávkou bez přístřešku. Hrom odbočí na druhou ulici, proběhne kolem studny, kolem předzahrádky s jiřinami a zastaví se u domu se zelenou střechou.
Zápraží je nízké, o dvou schodech, prkna zčernala vlhkem. Dveře jsou čalouněné koženkou a v rohu se čalounění odchlipuje a visí jako trojúhelník. Hrom si sedne ke dveřím a zakňučí. Ocas bubnuje do schodu a ten zvuk je jediná veselá věc za celý den.
Dveře se otevřou. Na prahu stojí žena, hubená, tmavé vlasy vyčesané do drdolu, po ruce mouka. Z domu voní sladké pečivo a vanilka, teplý dech vypluje na zápraží a smíchá se s vůní mokré hlíny.
Žena se na psa podívá. Pak si dřepne, vezme jeho čenich do dlaní a mouka z prstů usedá na rezavé srsti bílými skvrnami. Hrom se čenichem otře o její zápěstí a zavře oči.
Právě v tu chvíli zavolá Božena. Řekne, že Štěpán zemřel. Že se pes utrhl z řetězu a utekl.
„Je u mě. Jmenuju se Miluše.“
Božena jen vydechne: dvanáct kilometrů přes hlavní silnici!
A Miluše vypráví.
Hrom byl ještě štěně, když Miluše žila s otcem. Přinesla si ho z městyse, měsíčního, rezavého, s jedním uchem vztyčeným. Kojila ho z kapátka, první týden s ním spala na podlaze, protože kňučel a sám neusnul. Pak se Miluše vdala a přestěhovala do Březové. Hrom zůstal s otcem.
Pes k ní utíkal. Přes pole, přes hlavní silnici, dvanáct kilometrů na jednu stranu. Přiběhl k večeru, lehl si k zápraží a čekal. Miluše ho nakrmila, pohladila, nechala ho přespat. Ráno Hrom běžel zpátky. Zase dvanáct kilometrů.
Poprvé ho srazili za půl roku. Auto ho škrtlo bokem a dotáhlo po štěrku. Štěpán ho našel na kraji silnice a nesl ho domů v náručí, čtyři kilometry. Miluše přijela stopem a spolu s otcem vozili psa k veterináři do okresního města. Jizva zůstala na levém boku, dlouhá, od žeber k tlapě.
Hrom se vyléčil a za měsíc zase utekl. Srazili ho podruhé. Stejný úsek, stejná zatáčka. Prasklá pánevní kost, tři měsíce bez pohybu. Štěpán měnil pelech dvakrát denně a nosil psa ven na dvůr v náručí, aby viděl nebe.
Po té druhé nehodě Štěpán koupil řetěz. Miluše prosila, ať jí psa dá. Štěpán odmítl. Řekl jen jedno: „On se vrátí. Vždycky se vrací. A tu silnici potřetí nepřežije.“
Miluše se hádala, půl roku nepřijela. Pak začala jezdit, ale míň. Pak přestala.
Sedm let Hrom seděl na řetězu. Štěpán mu vařil kaši ráno i večer. Pohanku, někdy jáhly, s odřezky masa, které bral od Zdeňky z obchodu za poloviční cenu. Kontroloval obojek, promazával karabinu, aby nepřischla rzí. Sedával vedle na špalku a mlčel. Hrom mu položil hlavu na koleno a tak sedávali, dokud se nesetmělo, dva starci, jeden na špalku, druhý na řetězu. Božena to vídala z kuchyňského okna každý večer.
Hrom zůstane u Miluše. Je tam, kam sedm let směřoval.
Božena se ještě jednou podívá za Štěpánova vrátka a zastaví se u sloupu. Řetěz leží v blátě stočený do kruhu. Božena ho zvedne. Články jsou těžké, studené a jedna strana se leskne, vyleštěná do hladka.
Pověsí řetěz na hřebík zatlučený do sloupu. Stočí drát na vrátkách na čtyři otáčky, tak jako to dělával Štěpán. Na chvíli se zastaví, dívá se na prázdný dvůr, na rýhu v zemi vyšlapanou do oblouku, na špalek u sloupu. Pak přejde silnici k vlastnímu dvoru a zavře za sebou dveře.
Misku vymyje a postaví na svoje zápraží. Pro jistotu. Kdyby se Hrom vrátil.
