Vnoučata ovoce vidí jednou měsíčně, ale ona svým kočkám kupuje předražené krmivo, rozčiluje se snacha a hází na mě vinu, že jsem prý necitelná…
Snacha si vymyslela, že mě bude kritizovat, že její děti ovoce skoro nevidí, zatímco já kupuju svým kočkám prémiové kapsičky. Ale háček je v tom, že o děti se mají starat máma s tátou a moje kočky mám jenom já. Když jsem náhodou poznamenala, že by s rozmnožováním nemuseli tak spěchat, pěkně mě srovnali, že mi po tom nic není. No, tak se ani nemíchám. Krmím své kočky a poslouchám rozhořčená kázání mé milované snachy.
Svatbu měli, když byla snacha už v jiném stavu. Samozřejmě oba tvrdili, že je to čistá láska a těhotenství je náhoda, že to jen tak vyšlo. Podezřívavě jsem si odkašlala, ale komentovat jsem dál nesměla holt dospělý lidé si na plotě sami sedí.
Snacha dělala před mateřskou kasírku v supermarketu. Skoro celou dobu na nemocenské, pořád ji prý bolela hlava z lidí, co se rádi hádají. No, snadné to nemohlo být zejména když sama snacha byla spíš konfliktní a trpělivost ji rychle opouštěla, takže k těm hádkám měla blízko.
Na povaze synovy ženy mi ale popravdě úplně nesejde bydlíme odděleně. Já ve svém bytě v Holešovicích, syn se ženou v paneláku na Proseku. Těsně před svatbou si na sebe vzal hypotéku na třípokoják. Původní byt, kde jsme spolu žili byl psaný na mě jsem prodala, pořídila si malou garsonku a syn zbytek nalil do té krásné nové hypotéky.
Na co teď potřebuješ třípokoják, vždyť za to přeplatíš majlant, snažila jsem se ho rozmluvit, když mi ještě neřekl o té svatební novince. Ale pak už to do sebe zapadalo jako lega.
Hypotéku platil syn sám, protože jeho žena, věčně na nemocenské a pak rovnou na mateřské, domů peníze nenosila zato rozfofrovala s chutí všechno, co přišlo, takže rodinný rozpočet zeje prázdnotou jako šuplík na konci měsíce.
Do jejich života jsem se moc nemontovala kam se pletou tchyně, tam zůstávají koštěti jen špatné vzpomínky. Syn si vybral. Ať si vaří v bublající směsi svých rozhodnutí, já u nich nádobí nemyju a vanu nečistím.
Bydlí pár ulic ode mě, takže syn občas, hladový jako viking po výpravě, zaskočí na večeři. Snacha vaření považuje za životní utrpení a smrdí jí od něj celý byt. Možná se jí fakt dělalo špatně hádat se nebudu.
Když se narodil první vnuk, chtěla jsem pomoct, protože první dítě je náročné, ale hned mě poslala šikovně do háje. Prý si vystačí s internetem a vlastní mámou. Tak tedy klidně, pomáhat jsem přestala, nosím jen dárečky a příležitostně přijdu vnuka rozmazlit.
Synovi visela hypotéka na krku, doma žena a dítě, všechno zvládal poctivě, nebrečel, jen vypadal jako někdo, koho vytáhli z dřevěného sudu. Mohla jsem mu dát leda večeři, občas ho podrbat po rameni a říct: Hele, Franto, třeba za pár let vylezete z té mlýnice, až žena nastoupí do práce.
Ale z mateřské snacha zpátky do práce nikdy plán neměla a ve skoro dvou letech prvního vnoučka byla už zase v jiném stavu. Naznačila jsem, že zachraňovat demografii za jednu rodinu už stihli, třeba by mohli přibrzdit, a hned jsem schytala výchovný monolog, ať se jim do toho nepletu že prý jejich život, jejich rozhodnutí, že pomoc ode mě nečekají.
Syn něco mumlal o rodičovském příspěvku, že to přece pomůže. No, když jsou tak odhodlaní, já nejsem nikdo, abych jim házela do rakve písek. Vztahy se snachou nikdy nebyly zrovna libé a po tom nepleťte se nám do života už jsem ji raději ani nepotkávala na ulici, natož na návštěvě. Vnoučka mi občas přivedl syn, mladšího ne toho si snacha střeží jako tajemství třicetileté války.
Já si žila svůj život, syn s rodinou svůj. Syn mi často brblal, že prachy jsou v kýblu, mezi slovy proletělo pár vět, co naznačily, že doma taky není vše růžové jako gumový medvídek. Jenže já mlčela co mám říct? Rozveď se? Promluv si? Změň práci? To se lehko háže hrách na zeď, horko v kotli, peněženka prázdná.
Narodil se druhý vnuk, ke kterému mě vůbec nepustili. Ani na vítání občánků mě nezvali. Mrzelo mě to, ale přece nebudu pobíhat po městě s cedulí Vezměte mě aspoň na křtiny! Když už si o mě udělala obrázek její vůle.
Prvně jsem druhého vnuka viděla až na sedmých měsících, když mě velikodušně pozvali na narozeniny staršího. Přinesla jsem dárky pro oba a pár chlebíčků, protože jsem tušila, že rozpočet je na nule. Dvě hodiny jsem seděla v kuchyni pod pohledem snachiných ledových očí vypadala, jako kdyby mi dělala obrovskou laskavost, že mě vůbec vpustila do dveří.
V mém věku už nemám náladu každou mladou dámu přemlouvat a přesvědčovat, takže jsem se o návštěvy přestat zajímat. Oni mě nezvali, já je také ne. Stýkala jsem se jen se starším vnukem a na mladšího má snacha pořád embargo.
Se synem stále peníze netečou jako voda u pramene v Karlových Varech. Příspěvek padl na hypotéku a zázrak se nekonal. Syn si stěžuje, že žena neumí šetřit, a že on je taky jen dělnickej Franta, a ne burzovní mág. Už jsem se do toho komentovat nehodlala.
Minule jsem snachu potkala v Albertu. Břicho jako meloun jasné znamení, že třetí na cestě. Nakoukla mi do košíku, kde ležely dvě kapsičky pro kočky.
No jistě, vnoučata ovoce vidí jednou za měsíc, ale ona kupuje svým kočkám drahé granule, zasyčela, prudce popadla staršího za ruku a zmizela mezi regály.
A kdo za to může, že já svým kočkám můžu dovolit slušné krmení, zatímco oni dětem dávají jablko na Vánoce? S penězi jsou věčně na štíru, hypotéka, syn v práci dří než se rozední, snacha vyrábí děti rychleji než rohlíky v pekárně. Proč bych já měla řešit ovoce pro vnoučata? Nechť se starají sami!
Vsadím se, že mi teď zakáže stýkat se s vnoučaty úplně. Nejsem totiž ta správná babička, co by rodině sypala všechny koruny do rodinné kasy. Člověk musí žít podle svého ale hádám, že rozumu v té rodině moc nezbylo. A co mě štve nejvíc? Ani u mého syna na něj moc nebyloŽe nakonec jsem na tom nejlíp já svým kočkám uvařím kotletu, večer si dám červené víno a pustím si detektivku, zatímco ticho mé garsonky vlastně nikomu nevadí. Vnoučata budou mít o jednu babičku míň, to je pravda, ale já jsem se o jejich přízeň rvala dost dlouho.
Až jednou přijde Franta s těžkým srdcem a bude hledat maminčinu radu nebo jen tiché posazení mezi dveře, budu tu. Ale už nebudu zachraňovat, rozdávat ani suplovat to, co druzí nechtějí přijmout. Každý má svou cestu.
A kdyby se mě někdo zeptal, čeho lituji, řeknu: Třeba že si snacha nikdy nepochová mou kočku. Protože teprve až tam pochopí, co je němá, klidná, opravdová láska a třeba jednou tou láskou dosytí i vlastní rodinu.
Mezitím otevřu okno, nechám dovnitř večerní vzduch a pohladím svou Micinu za uchem. Svět venku můžu nechat šedý a hlučný. Tady, na krátkém dosahu tlapky, je všechno, co ke štěstí opravdu potřebuju.
