Už nemůžu dál žít s důchodkyní.
Řekl to, aniž by se na mě podíval – koukal do talíře s karbanátky. Zrovna jsem mu dávala druhý – vždycky snědl dva, dvaatřicet let po sobě, každou sobotu.
– Vítězslave, o čem to mluvíš?
– O nás, Boženo. Teda o tom, že už nejsme.
Sedla jsem si naproti. Ruce jsem položila na stůl dlaněmi dolů, aby se netřásly. Účetní ve mně se zapnula dřív než manželka. Účetní vždycky reaguje na slovo „ne“ první.
– Odcházíš?
– Odcházím. Našel jsem si jinou. Je jí devětadvacet. A víš co? Nechodí po bytě v županu s vytahanými kapsami.
Župan jsem měla doopravdy starý. Modrý, s knoflíky na prsou – koupila jsem ho, když dcera šla do školy. Pohodlný. Vítězslav mu dřív říkal „můj gaučový“. Smál se.
Teď se nesmál.
– A jak se jmenuje?
– Kristýna.
Přikývla jsem. Jako by mi to něco vysvětlilo.
Na stole chladly karbanátky. Dívala jsem se na ně a říkala si divnou věc: tři hodiny jsem je tvarovala. Mleté maso jsem mlela sama, chleba namáčela v mléce, jak mě učila máma. Tři hodiny mé soboty. A on teď vstane a odejde ke Kristýně, která si nejspíš objednává sushi.
– Kdy?
– Co kdy?
– Kdy odcházíš.
– Dneska. Kufr už mám sbalený.
Tady ve mně něco cvaklo. Nebo to nehrklo, neutrhlo se – prostě cvaklo, jako vypínač. Kufr sbalil. Zatímco jsem byla v kuchyni. Zatímco jsem vařila boršč na celý týden dopředu, jako blbka.
– Tak jdi, – řekla jsem.
Jako by nevěřil. Dokonce zvedl obočí.
– A to je všechno? Ani slovo?
– A co chceš slyšet, Vítězslave? Že jsem dvaatřicet let prala tvoje košile zbytečně? To vím i bez tebe.
Vstal. Prošel do předsíně. Slyšela jsem, jak se batolí se zámkem kufru – s tím samým, se kterým jsme jezdili do Chorvatska v roce 2008, když jsem dostala prémii na byt. Tenkrát jsem do něj vložila i maminčino dědictví. Dva miliony sedm set tisíc korun. Pamatuju si každou cifru – jsem přece účetní.
A byt jsme napsali na něj. „Tak je to jednodušší, Boženko, pak to přepíšeme.“ Nepřepsali.
Seděla jsem v kuchyni a koukala na jeho dva karbanátky. Pak jsem vstala, vzala velký černý pytel na odpadky – ty stolitrové, kupuju je v Albertu po balících – a šla do ložnice.
– Co to děláš? – zeptal se, když mě uviděl s pytlem.
– Pomáhám ti sbalit. Na jeden kufr to nestačí.
A začala jsem skládat. Košile – do pytle. Tepláky, ve kterých v neděli lehával na gauči – do pytle. Bačkory, zubní kartáček, holicí strojek, nabíječku na telefon. Všechno do pytle. Rychle, klidně, jako při inventuře.
– Boženo, zbláznila ses.
– Ne, Vítězslave. Naopak – jsem při smyslech. Poprvé za dvaatřicet let.
Chytil mě za ruku. Podívala jsem se na jeho prsty – krátké, se žlutavými nehty – a on ji z nějakého důvodu pustil.
– Já si pro zbytek přijedu potom.
– Přijeď. Jen mi předem zavolej. Abych otevřela.
Tehdy jsem si ještě myslela, že otevřu.
Za čtyři dny přijel. Nebyl sám.
Otevřela jsem dveře a uviděla ji. Kristýnu. Stála na chodbě v bílém kabátě mimo sezónu, s kabelkou na dlouhém tenkém řetízku, a dívala se na mě tak, jak se díváte na starý nábytek, který máte vynést.
– Dobrý den, – řekla. Slušně. S lehkým přimhouřením.
– Dobrý den.
Vítězslav se protáhl kolem mě do předsíně, jako by tu pořád byl pánem.
– Boženo, jsme rychle. Jdu pro zimní věci a pro doklady.
– Jaké doklady?
– No moje – občanka, techničák od auta, rodné číslo. A na byt.
Zastavila jsem se ve dveřích kuchyně.
– Na byt?
– No jo. Byt je přece na mě.
Kristýna za jeho zády se trochu usmála. Jen koutkem. Ten úsměv jsem si potom často vybavovala.
– Vítězslave, – řekla jsem hodně pomalu, – ty si teď vážně přišel pro doklady na byt, do kterého jsem dala maminčino dědictví?
– Boženo, jaké dědictví, to bylo před sto lety.
– Osmnáct, – opravila jsem. – Ne sto. Osmnáct let zpátky. Dva miliony sedm set tisíc korun, v roce 2008, pokud to někoho zajímá – to byla cena celého dvoupokojáku v naší čtvrti. Tenkrát jsi se smál, že „korunku ke korunce“.
– Mladý muži, – ozvala se najednou Kristýna, – my vlastně nemáme čas.
To „mladý muži“ mě dorazilo. Je mu šestapadesát. Břicho přes pásek, obličej červený, váčky pod očima – jaký mladý muž. Ale pro ni byl „mladý“, protože platil. A platil, mimochodem, mými penězi – poslední tři roky mi polovinu výplaty nenosil domů, „na benzín a obědy“.
Cítila jsem, jak mi zatrnulo ve spáncích. Ne srdce – právě spánky. Suché, jako by mi někdo cvakl prsty v lebce.
– Vítězslave, pojď prosím ven. A tu slečnu si vezmi s sebou. Doklady dostaneš. Soudní cestou.
– Cože?!
– Soudní cestou, Vítězslave. Všechno ti teď budu dávat přes soud. Košile, ponožky i tu půlku bytu, která ti údajně patří. Podle seznamu, s razítkem a podpisem.
Kristýna si odfrkla:
– Vy si vážně myslíte, že něco vysoudíte? Byt je napsaný na něj.
– Slečno, – otočila jsem se k ní, a nejspíš bylo v mém hlase něco, co ji přimělo couvnout, – jděte na chodbu. Bavím se s manželem. Formálně je to pořád můj.
Vítězslav ji potáhl za rukáv. Vyšla na schodiště. On zůstal.
– Boženo, nedělej hlouposti. Můžeme to vyřešit normálně.
– Můžeme. Jenže normálně neznamená „dej mi byt a občanku“. Normálně znamená „pojďme spočítat, kdo kolik dal, a rozdělíme se“. Počítáme?
Mlčel.
– Nechceš počítat. Tak dobře. Spočítám si sama. V tom jsem dobrá, to víš.
Zavřela jsem za ním dveře. Otočila zámkem – jednou, podruhé. Opřela se zády o dveře.
V bytě bylo ticho. Jen lednička bzučela v kuchyni, jako vždycky. A voněl boršč – ještě jsem ho od soboty nedojedla.
Sklouzla jsem po dveřích na zem a seděla tak asi pět minut. Neplakala jsem. Jen seděla a v duchu počítala: dva sedm set plus rekonstrukce v roce 2012 – to je dalších čtyři sta, plus kuchyně v patnáctém – dvě stě deset, plus balkon v devatenáctém…
Účetní ve mně pracovala. Manželka mlčela.
Pak jsem vstala, vzala telefon a zavolala zámečníkovi. Přijel za hodinu a vyměnil mi vložku. Dva tisíce tři sta korun. Zapsala jsem si to do notýsku výdajů – zvyk.
Večer zavolala dcera.
– Mami, táta říká, že ho nepouštíš.
– Nepouštím.
– Mami, jak to, vždyť on je…
– Aleno, mám na tebe jednu prosbu. Nezasahuj do toho. Prosím. Zvládnu to sama.
Zmlkla. Pak řekla:
– Dobře, mami.
A to „dobře“ bylo první věc, která mě za ten týden zahřála.
Za čtrnáct dní přišlo předvolání.
„Žaloba o vypořádání společného jmění manželů.“ Vítězslav požadoval polovinu bytu, polovinu chaty (kterou jsme mimochodem neměli – napsal ji tam pro efekt) a ještě „odškodné za morální újmu“ za to, že jsem vyměnila zámky.
Přečetla jsem si to a, čestné slovo, rozesmála jsem se. Poprvé za měsíc.
Pak jsem šla k advokátovi. Ne ke známému – známí jsou upovídaní – ale k cizímu, podle inzerátu. Mladá žena, kolem čtyřicítky, v šedém saku. Jmenovala se Irena Malá.
Vyložila jsem před ni desky. Ty samé, které jsem sbírala osmnáct let. Zvyk účetní – všechno schovávat.
– Osvědčení o dědictví z roku 2007, – říkala jsem a kladla list za listem. – Výpis z banky o příchodu dvou milionů sedmi set tisíc na můj účet. Kupní smlouva na byt – na stejnou částku, měsíc na měsíc. Účtenky za rekonstrukci, všechny, od roku 2012. Doklady za kuchyni. Smlouva s firmou na balkon. Složenky za služby – které jsem mimochodem sama platila posledních šest let ze svého platu padesát osm tisíc, zatímco on „investoval do vztahu“.
Irena Malá listovala a mlčela. Pak na mě zvedla oči.
– Boženo Pavlovno, a proč jste to všechno schovávala?
– Jsem účetní, – řekla jsem. – Schovávám všechno.
Usmála se. Hezky se usmála, jako když člověk poprvé vidí někoho, kdo nepřišel s prázdnýma rukama.
– Máte velmi silnou pozici. Myslím, že vám vrátíme ne polovinu, ale celý byt.
Přikývla jsem. A pak řekla:
– Ireno, ještě jedna věc. Jsem u něj ručitelka na autoúvěr. Z roku 2022. Auto Toyota, bral na tři roky, zbývá platit jedenáct měsíců. Můžu to nějak… zrušit?
Zamyslela se.
– Ručení jednostranně zrušit nelze. Ale můžeme napsat bance o podstatné změně okolností – o rozvodu. Banka s největší pravděpodobností bude požadovat buď nového ručitele, nebo předčasné splacení. Pokud nenajde ani jedno…
– Auto mu vezmou?
– Vezmou.
Podívala jsem se z okna. Venku padal mokrý sníh, dopadal na stříšku a hned tál. Myslela jsem na Kristýnu v bílém kabátě. Na to, jak se jí asi líbí jezdit v té Toyotě. Na to, jak mě Vítězslav vezl jen dvakrát – k doktorovi a na hřbitov k mámě.
– Napišme to, – řekla jsem.
A Irena Malá to napsala.
Večer jsem přišla domů, uvařila si čaj – ne jemu, ne „pro dva“, ale sobě samé, v malém hrnečku s pomněnkami, kterým on vždycky pohrdal – a vypila ho u okna.
Byt byl tichý. Můj župan visel na háčku. Nikdo mu neříkal „gaučový“.
Říkala jsem si: není to přece tak hrozné být sama. Hrozné bylo dvaatřicet let chystat dva karbanátky a dostávat jen jeden karbanátek pozornosti.
Pak zazvonil telefon. Neznámé číslo.
– Co jsi to provedla, stará?! – zařvala do sluchátka Kristýna.
Odsunula jsem telefon od ucha. Opatrně, jako účetní odsouvá chybný výkaz.
– Slečno, mám na vás prosbu, – řekla jsem klidně. – Volejte mi jen přes advokáta. Irena Malá, číslo můžu nadiktovat.
A zavěsila.
První rána padla.
Soud byl v únoru.
Vítězslav přišel ve svém jediném obleku – tmavomodrém, v tom samém, ve kterém byl na Alenině svatbě před čtyřmi lety. Oblek mu byl těsný. Sako se na břiše nescházelo.
Kristýna nebyla. Dozvěděla jsem se později, že ten den už s ním měla hádku.
Přišla jsem v obyčejné sukni a bílé košili. Bez županu, samozřejmě. Vítězslav se na mě podíval a vypadal zmateně. Nejspíš čekal, že uvidí „důchodkyni“. Před ním seděla žena, která dvaatřicet let vedla cizí účetnictví a teď poprvé přišla vést své vlastní.
Irena Malá mluvila asi dvacet minut. Klidně, podle papírů. Osvědčení – jedna věc. Výpis – druhá. Účtenky – složka, tři sta osmnáct listů. Složenky – další složka.
Dívala jsem se na Vítězslava. Střídavě rudl a bledl. Jednou sáhl do kapsy po kozlíku – a nenašel ho, protože kozlík jsem mu do kapsy vždycky dávala já.
Soudkyně ho vyslechla, podívala se na něj přes brýle.
– Žalovaný, máte něco k věci?
– No… je to přece společné jmění…
– Z jakých prostředků se byt pořizoval?
– Ze společných.
– V materiálech je osvědčení o dědictví a bankovní výpis. Dva miliony sedm set tisíc přišly na účet žalobkyně v roce 2007. Byt koupen v roce 2008 za dva miliony sedm set tisíc. Vaše důkazy o účasti?
– Nemám důkazy?
– Nemáte.
Soud jsme vyhráli. Úplně. Byt – mně. Plus náhrada za rekonstrukce, které jsem platila ze své karty – dalších šest set tisíc, které mi měl do půl roku vyplatit.
Vítězslav vyšel ze sálu první. Já jsem se zdržela, podepisovala papíry.
Když jsem vyšla na chodbu, stál u okna a koukal do dvora. Ramena měl svěšená. Oblek na něm visel jako pytel.
– Boženo, – řekl, aniž by se otočil. – Takhle se přece nedá.
– Jak?
– No takhle. Všechno do koruny. Já ti přece nejsem cizí. Máme spolu dceru.
Přistoupila jsem blíž. Postavila se vedle něj. A v tu chvíli – přísahám, sama jsem to nečekala – jsem řekla to, co jsem řekla.
– Vítězslave, nebyl jsi mi cizí dvaatřicet let. Cizí jsi mi začal být jednu sobotu. Pamatuješ, cos řekl? Že nemůžeš žít s důchodkyní. Nejsem důchodkyně, je mi čtyřiapadesát, do důchodu mám ještě šest let. Ale i kdybych jí byla – za ta slova ti neodpustím ani korunu. Ani korunu, Vítězslave. A ten tvůj úvěr ti taky neodpustím.
– Jaký úvěr?
– Na Toyotu. Napsala jsem bance o rozvodu. Ručení ze mě sundali. Do pár dní ti zavolají – buď zaplať, nebo sežeň nového ručitele. Kristýna, myslíš, že se zaručí?
Otočil se. Obličej neměl červený – bílý.
– Ty… ty schválně?
– Schválně, Vítězslave. Velmi schválně.
Prošla jsem kolem něj k výtahu.
Druhá rána padla tam na chodbě soudu. Slyšela jsem, jak Vítězslavovi v kapse zavibroval telefon. Nejspíš už banka.
Doma jsem si nalila čaj do hrnečku s pomněnkami. Seděla u okna, koukala na sníh a říkala si: tohle je asi to, co lidi cítí, když říkají „spravedlnost zvítězila“.
Jen ještě se mi z nějakého důvodu třásly ruce. Ne strachem. Únavou za dvaatřicet let, kterou jsem si konečně dovolila pocítit.
A pak zavolala Alena.
– Mami, zbláznila ses? Táta přišel o auto. Říká, že jsi ho podrazila u banky. Je to pravda?
– Pravda, dcero.
– Mami, vždyť je to můj táta. On pláče.
– Aleno, mám tě moc ráda. Ale tohle téma spolu uzavřeme. Otec ti je na celý život. Ale manžel mi už není. Já mám své účetnictví, on má své.
Mlčela. Pak přece jen řekla:
– Ty jsi nějaká jiná.
– Jsem sama sebou, Aleno. Poprvé za dvaatřicet let.
Druhá rána padla. A upřímně – nevěděla jsem tehdy, jestli se mám radovat, protože dcera v telefonu vzlykala.
Uplynul rok.
O Vítězslavovi jsem se dozvídala útržky. Přes Alenu – pořád volala, i když od října přestala říkat „táta“ a začala říkat „on“.
Toyotu mu zabavili už v březnu. Kristýna se zaručit odmítla – řekla, že „se nescházela proto, aby platila jeho dluhy“. Mimochodem, ani se nevzali. Bydleli v jejím pronajatém garsonce na okraji Prahy a každým měsícem, soudě podle vyprávění, žili čím dál hůř.
V srpnu ho vyhodila.
Stalo se to ve středu večer. Alena mi volala, brečela:
– Mami, on mi volá, že nemá kde bydlet. Žádný byt, žádné auto, Kristýna mu postavila tašky přede dveře. Říká, že mu řekla: „Už nemůžu dál žít s dlužníkem.“
Seděla jsem v kuchyni a škrábala brambory. Na svou jednu porci – teď vařím vždy na jednu porci, brambor je míň a jídlo se nekazí.
– Mami, slyšíš?
– Slyším.
– Prosí se zpátky. Říká – aspoň dočasně.
Podívala jsem se na brambory v míse. Na nůž. Na svou ruku, která držela nůž. Ruka byla klidná.
– Aleno, vyřiď mu prosím jednu věc. Že už nemůžu dál žít s důchodcem.
– Mami!
– To jsou jeho slova, Aleno. Ne moje. Jeho vlastní.
Zmlkla. Dlouho. Pak řekla:
– Ty jsi krutá.
– Možná.
– Měla bys ho vidět. Má starou bundu, v ruce igelitku s věcmi. Jako bezdomovec.
– Viděla jsem ho dvaatřicet let, Aleno. V různých stavech. V pěkných oblecích i v teplákách. Teď jsem na řadě já, abych žila, ne abych koukala, jak stojí s igelitkou.
Zavěsila.
Já doškrábala brambory. Postavila je na plotnu. A zapnula televizi – nahlas, jak jsem dlouho nepouštěla, protože Vítězslav to neměl rád.
Televize dávala nějaký seriál. Nedívala jsem se na něj. Jen poslouchala hlasy, které zaplňují byt. Můj byt. Úplně, od podlahy ke stropu, můj.
Pak, asi za dvě hodiny, začal telefon sám bzučet – vibrací na stole. Vítězslavovo číslo. Koukala jsem, jak vibruje, jak se sunul po stole k okraji. Jedno volání. Druhé. Třetí.
Nezvedla jsem to.
Ani na čtvrté, ani na páté, ani na šesté – volal šestkrát do půlnoci. Počítala jsem, účetní zvyk.
Druhý den mi Alena napsala do zpráv: „Spí u nás. Dočasně.“ Odpověděla jsem: „Dobře, sluníčko, dávej na sebe pozor.“ A hotovo.
Víc o tom nemluvíme. Alena je se mnou odměřená – přece jen dcera. Říká, že jsem „rozbila rodinu“. Já říkám, že rodinu rozbil ten, kdo v sobotu odešel a nechal na stole dva karbanátky. Neshodneme se.
Slyšela jsem, že se nechal najmout jako hlídač na stavbu. Bydlí v buňce. Kristýna si vzala jiného – nějakého ředitele autosalonu, všechno dává na Instagram.
A já si ráno dávám čaj v hrnečku s pomněnkami. Vařím na jednu porci. Koupila jsem si nový župan – ne modrý, ale zelený, s velkými knoflíky. Vybrala jsem si ho sama, v obchodě, zkusila u zrcadla.
V zrcadle – žena čtyřiapadesáti let. Šediny na spáncích. Brýle. Ne důchodkyně. Prostě žena, která konečně nikomu nic nedluží.
Tak, holky, tohle je můj příběh.
Alena se mnou skoro nemluví. Sousedka paní Vlasta včera ve výtahu řekla: „Boženo, odpusť mu, vždyť je to chlap, s chlapama to bývá.“ Účetní z práce řekla: „Boženo Pavlovno, a co dcera? Vždyť se trápí.“ Má vlastní sestra z Ostravy řekla: „Boženko, vždyť je bez střechy nad hlavou, vem ho aspoň na zimu.“
A já neberu.
Přestřelila jsem to tehdy s bankou a s tím ručením? Nebo jsem udělala všechno správně – za dvaatřicet let praní, dvou karbánátků a „důchodkyně“?
Co byste dělaly vy, holky? Vzaly byste zpátky muže, kterého jste před rokem vyprovodily černým pytlem na odpadky?
