Tehdy si muž vybíral štěně tak, jako by hledal dárek na celý život. Chovatelka se usmála.
– Dítě už dávno touží po psovi, – řekl muž a upravil si šedou bundu s odřenými manžetami.
Pak ve zverimexu nabral do průhledného sáčku granule, z vitríny sundal vodítko s měkkou rukojetí a na pult postavil nerezovou misku. Ani jednou se nezeptal na cenu.
Štěně bylo rezavé, s jedním uchem o něco výš než druhým. Byly mu tak tři měsíce, ne víc. Když ho muž zvedl, štěně se čenichem otřelo o jeho širokou dlaň a nehnulo se.
Muž si štěně přitiskl k hrudi, v druhé ruce se mu houpal sáček s nákupem a dveře za ním zavřely.
Kuba čekal doma na gauči. Sedm let, kolena od zelenky, světlé vlasy do tří stran. Když otec vešel s malým zázrakem v náručí, chlapec nevykřikl. Sklouzl na zem, dřepěl si a natáhl prsty.
Štěně mu očichalo ruku. Pak ji lízlo.
Chlapec zvedl hlavu a podíval se na otce zdola nahoru. V tom pohledu bylo něco, kvůli čemu se Libuše beze slova otočila k oknu. Stála u parapetu a ramena měla mírně zvednutá, jako by dlouho čekala na nějakou past.
– Jak mu budeme říkat? – zeptal se Václav.
Syn odpověděl tiše, aniž by ze štěněte spustil oči:
– Rezík.
Otec mu prohrábl vlasy. Libuše se ani neotočila.
První noc byla těžká.
Rezík kňučel na chodbě, drápal tlapami po linoleu a opíral se čenichem o zavřené dveře ložnice. Libuše vstala ve tři. Pak v pět. Utřela louži mokrými novinami a ty pod bosýma nohama mlaskaly, jako by celá chodba byla nasáklá něčím, pro co ještě nebylo jméno.
Václav nevstal ani jednou.
Po ránu byla v kuchyni nezvyklá vůně.
– On si zvykne, – řekla Libuše do prázdna.
Manžel mlčky mazal na chleba máslo. Nůž skřípnul po kůrce a štěně pod stolem sebou cuklo.
Dopoledne si Kuba sedl na zem v pokoji a Rezík si lehl vedle něj a položil mu čenich na koleno. Chlapec předčítal ze slabikáře, pletl si písmena, a štěně poslouchalo, jako by rozumělo každému slovu. Uši se mu střídavě cukaly.
Libuše se zastavila ve dveřích a pozorovala je. Pak za sebou tiše zavřela.
Druhou noc Rezík rozkousal pantofle. Třetí převrátil koš. Václav sbíral ze země bramborové slupky po čtyřech a lícní kosti se mu pohybovaly, jako by žvýkal něco neviditelného a hořkého.
– Tak tedy… – začal a odmlčel se.
Libuše čekala na pokračování. Nedočkala se.
Hádka přišla pátý den.
Kuba už dávno spal. Kuchyňské hodiny ukazovaly tři čtvrtě na deset.
Václav seděl u stolu. Rukávy šedé bundy měl vyhrnuté k loktům.
– Já se nevyspím, – řekl.
Libuše stála u dřezu.
– Vydrž ještě chvíli. Je malý.
Naklonil se dopředu.
– Libuše. Vstávám v šest. Každý den. Když ten pes…
Nedokončil. Libuše si konec domyslela sama. Ruka se natáhla pro utěrku, i když měla prsty už suché.
Z chodby se ozvalo kňučení. Tiché, na jedné notě. Jako by Rezík vycítil, že se mluví o něm.
– Vždyť si to dítě přálo, – řekla Libuše.
Václav vstal. Židle skřípla.
– Neříkám to teď. Říkám, že když se nic nezmění.
Odešel do pokoje. Dveře nezabouchl. Zavřel je opatrně, jako člověk, který měl dávno rozhodnuto a rozhovor vedl jen pro pořádek.
V sobotu ráno se Kuba probudil a bosky běžel za Rezíkem po studeném linoleu.
Kobereček na chodbě byl prázdný. Miska u zdi čistá, bez jídla a bez vody. Vodítko s měkkou rukojetí viselo na háčku.
Chlapec se podíval pod stůl. Do koupelny. Za skříň, kam Rezík schovával rozkousaný pantofel. Nikde.
Došel do kuchyně.
– Tati, kde je Rezík?
Václav popíjel kávu. Hrnek držel rovně, prsty se mu netřásly.
– Nejspíš utekl. Ráno byly otevřené dveře, vynášel jsem popelnici, takže…
Rozpřáhl ruce. Široké, klidné dlaně. Ty, do kterých se štěně před šesti dny důvěřivě otisklo čenichem.
Kuba postál. Podíval se na prázdný kobereček. Na vodítko, které viselo na háčku tak rovně, jako by ho nikdy nikdo nesundal. A odešel do svého pokoje.
Nezaplakal. Nezeptal se znovu. Prostě odešel.
Libuše stála ve dveřích a tiskla si prsty na rty. Jako by chytala slovo, které přišlo pozdě. Za ledničkou stál průhledný sáček s granulemi, do poloviny plný, s cenovkou ze zverimexu na boku.
Téhož večera šla Božena domů z tržnice.
Déšť začínal už odpoledne a asfalt se leskl, jako by byl politý olejem.
U lavičky na zastávce se něco hýbalo.
Božena se zastavila. Upravila si pletený svetr hořčicové barvy a sehnula se. Měla ruce od hlíny z předpěstované sadby: konec dubna, prsty se do léta nedají pořádně umýt.
Štěně. Rezavé, jedno ucho výš než druhé. Mokré, přitisknuté k noze lavičky, se třáslo rychle a jemně, jako strojek bez vypínače.
Vedle stál sáček. Průhledný, s granulemi. Nový, s cenovkou.
Božena se narovnala. Rozhlédla se. Nikde nikdo.
Déšť zesílil. Kapky bubnovaly na střechu zastávky, jako by někdo netrpělivě bubnoval prsty. Štěně se nezašouplo hlouběji, nekňučelo. Už nečekalo.
A pak zvedlo čenich. Studený nos, srst přilepená k tenkým žebrům. Mělo oči takové, že Boženu zabolelo pod žebry taky, i když před cizími neplakala dvacet let a ani teď neměla v úmyslu.
– Tak ty jsi teda, – řekla pomalu. Tak mluví lidé, kteří jsou zvyklí si povídat se sadbou a s tichem.
Jednou rukou ho zvedla. Druhou vzala sáček. Štěně se čenichem otřelo o její zápěstí a zůstalo nehybné, přesně jako kdysi, v cizích dlaních. Déšť stékal po svetru, po sáčku, po rezavé srsti. Autobus nepřijel, ale na tom už nezáleželo.
Doma ho Božena utřela modrobíle pruhovanou osuškou. Štěně sedělo na stoličce a klidně sledovalo, jak ohřívá mléko v hliníkovém rendlíku.
Byt byl tichý. Na parapetu jediný kaktus. Kyvadlové hodiny, které manžel opravil měsíc předtím, než zemřel.
Osm let žila sama. A najednou na podlaze mlaskalo mléko, po dlaždičkách ťukaly drápky a nebylo ticho, ale nějaký klid. V tom je obrovský rozdíl.
Štěně chlemtalo z podšálku. Byl to takový domácí zvuk, že si Božena sedla na zem ke stoličce a jen seděla a poslouchala.
– Hodný, – řekla. Odmlčela se. A zopakovala: – Hodný.
Za tři dny vzala Božena štěně ven.
Vodítko koupila v železářství za sto korun. Látkové, s umělohmotnou karabinkou. Štěně to bylo jedno: kolébavě pobíhalo po dvoře a očichávalo každý sloupek, jako by si mapovalo nový svět.
Před vchodem kouřila Vlasta ze čtvrtého patra. Přimhouřila oči proti slunci a kouř stoupal vzhůru.
– Jé, pořídila sis psa?
Božena pokrčila rameny.
– Našla jsem ho. Na zastávce v sobotu. V dešti.
Vlasta si potáhla. Podívala se na štěně, pak na Boženu.
– Rezavej? S uchem?
Přikývnutí.
– To je přece od Václava z dvanáctky, co to bral pro syna. Před týdnem. Libuše to povídala Jarmilce ze třetího, že jim pes utekl.
Vlasta ztišila hlas.
– A Jarmilka říká, že v sobotu ráno viděla u zastávky chlapa v šedé bundě. Se sáčkem. Postavil něco k lavičce a odešel. Rychle. Neohlédl se.
Božena mlčela.
Štěně sedělo u jejích nohou a okusovalo tkaničku od boty. Vlasta odhodila nedopalek do popelnice a odešla.
A Božena stála. Pak se sehnula, zvedla štěně a přitiskla ho k svetru. Hořčicová vlna voněla zeminou a sadbou. Štěně nezakňučelo, jen se čenichem otřelo o její krk. Teplé a mokré.
Večer Božena umývala podšálek a dívala se z okna.
Na dvoře u houpačky stál chlapec. Světlé vlasy. Nehoupal se. Jen se díval na lavičku, kde přes den sedávaly sousedky s malými psy.
Postál minutu, možná dvě. Pak si strčil ruce do kapes a pomalu šel ke vchodu.
Rezík spal u topení na podložce ze staré deky. Jedno ucho trčelo výš než druhé.
Božena si utřela ruce. Položila utěrku.
Někde v bytě číslo dvanáct viselo na háčku vodítko s měkkou rukojetí. Nové, ze zverimexu. Ještě ho ani jednou nepoužili.
