U tety Růženy se rozbil servis – navždy. Svatbní porcelán pro dvanáct lidí. Sbohem, zlaté okraje a r…

U tety Věry se rozbil porcelánový servis. A to úplně.
Svatobní servis pro dvanáct lidí.
Sbohem, zlaté okraje a razítka Made in Germany na každém talířku strejda Karel spadl z horní police i s celou krabicí.
Jejda, teta Věra se celý pátek divila.
Vždyť byl z porcelánu!
Jako kdyby porcelán nemohl spadnout a rozbít se. Až pak jí došlo, jaká je to vlastně tragédie, seděla v křesle a zírala do stropu.
Karle, podej mi validol!, volala všem, a dokonce i mně, i když jsme byla daleko, a oplakávala svoje mládí, které teď leželo na zemi roztříštěné na tisíc kousků:
Dali nám ho rodiče před dvaceti lety. Ani jednou jsme ho nevytáhli, čekali jsme na výjimečnou příležitost, na porcelánovou, proboha, svatbu.
A co z toho? Táta je po smrti, Karel má vymknutý kotník, mě trá p tlak.
A všimni si nikdo z nás z těch talířů vlastně nikdy nejedl.
To jsme teda byli hloupí.
A mně to nedalo.
Proč vlastně schováváme servisy, šperky a krásné chvíle jen na výjimečné dny?
Na co šetříme vonné svíčky na speciální večery, ukládáme náušnice s diamantem do šperkovnice, plácneme dítě přes ručičku, když sáhne na klobásu, protože ještě není čas a hezká slova si schováváme až na Valentýna?
Proč by dnešek měl být horší než nějaký očekávaný den?
Jsme si jistí, že bude příště?
Většina volání z hořících dvojčat v New Yorku byla vyznání lásky.
Lidé volali svým blízkým, nechávali vzkazy na záznamníku.
Miluju tě to byla ta nejzásadnější věc, kterou ještě stíhali vyřknout.
Realita podle encyklopedie je to, co opravdu existuje, právě ten okamžik mezi včerejškem a zítřkem.
Nemá smysl schovávat, šetřit, odkládat na půdu nebo do skříně to, co ti může tady a teď vykouzlit radost, potěšit nebo rozesmát.
Zítřek není jistý. Máme jen dnešek, a ten není o nic míň výjimečný než Silvestr nebo nějaké 8. března.
Takže pojďme si pospíšit. Usmířit se. Uvidět moře. Zahrát si s klukem, obejmout dceru, darovat mamce další flakonek její oblíbené Chanelky aby si ji mohla užívat nejen ve svátek, ale i každý obyčejný den.
Musíme to stihnout. Přečíst knížku. Ochutnat polévku s mořským ježkem nebo upečenou saranč. Pustit si film, co máme nejradši, a neřešit špinavé nádobí ve dřezu.
Koupím tetě Věře nový servis a uděláme pořádnou hostinu.
A hlavně říct svým blízkým, že je máme rádi, dřív než přijdou závěrečné titulky.