Tak pojď, Pinďo, půjdeme zabručel jsem, když jsem upravoval vodítko z ošoupaného provazu.
Zatáhl jsem si bundu až ke krku a otřásl se. Letos byl únor zvlášť nepříjemný sníh střídal déšť, vítr fičel skrz na skrz.
Pinďa voříšek zrzavé srsti, s jedním slepým okem se v mém životě objevil před rokem. Šel jsem tehdy zpátky z noční směny v továrně a našel ho u popelnic. Pes byl zbitý, hladový, a levé oko měl zakalené.
Ostrý hlas mi projel nervy. Poznal jsem, komu patří Radek Šilhavý, místní ranař, nějakých pětadvacet. S ním tři kluci z jeho bandy.
Procházíme se, odpověděl jsem tiše, aniž bych se podíval nahoru.
A ty, strejdo, platíš poplatky za venčení té tvoji příšery? zachechtal se jeden kluk. Hele, má křivý voko, děsně hnusnej!
Kámen zasvištěl vzduchem a trefil Pinďu do boku. Pes zakňučel a přitiskl se mi ke stehnům.
Jdi pryč, řekl jsem tiše, ale v hlase mi zněla ocel.
Ty jo, strejda je frajer! přiblížil se Radek. Nezapomněls, že tohle je můj rajón? A psy tu venčí jen ti, co jim to dovolím.
Ztuhl jsem. V armádě mě učili řešit potíže rychle a drsně. Ale to bylo před třiceti lety. Teď jsem jen unavený penzista, zámečník, co nechce mít trable.
Jdeme, Pinďo, obrátil jsem se k domu.
Jen běž! zavolal za mnou Radek. Příště ti toho zmetka domlátím!
Doma jsem nemohl v noci usnout, pořád jsem měl tu scénu v hlavě.
Druhý den padal mokrý sníh. Odkládal jsem venčení, jak jen to šlo, ale Pinďa seděl u dveří s tak oddaným pohledem, že jsem podlehl.
No dobře, ale rychle.
Šli jsme opatrně, vyhýbali se obvyklým místům, kde se parta scházela. Radka se spolkem ale nikde nejspíš zalehli před nečasem.
Už jsem si oddechl, když Pinďa najednou ztuhl u zbořeného kotelny. Nastavil jediné ucho, čuchal vzduch.
Co je, dědku?
Pes zakňučel a tahal mě ke zřícenině. Odtamtud zněly podivné zvuky něco mezi pláčem a sténáním.
Haló! Je tam někdo? křiknul jsem.
Nic. Jen vítr se proháněl troskami.
Pinďa však nedal pokoj. V jeho zdravém oku byla úzkost.
Co blázníš? sehnul jsem se k němu. Co tam je?
A pak jsem to slyšel jasně dětský hlas:
Pomoc!
Srdce mi poskočilo. Odepnul jsem vodítko a šel za psem do sutin.
Za hromadou cihel v půlce zbořené kotelny ležel kluk, mohlo mu být dvanáct. Obličej samá krev, roztržený ret, roztrhané oblečení.
Proboha! klekl jsem k němu. Co se ti stalo?
Strýčku Karle? kluk poznal můj hlas. To jste vy?
Zadíval jsem se mu do tváře byl to Ivan Trojánek, syn sousedky z třetího vchodu. Tichý, nesmělý kluk.
Iváne, co se stalo?
Radek a jeho parta rozvzlykal se. Vydírali mámu o peníze. A když jsem řekl, že s tím půjdu na policii chytli mě
Jak dlouho tu ležíš?
Od rána. Strašná zima.
Svlékl jsem bundu a přikryl ho. Pinďa si lehl vedle a hřál ho tělem.
Zkusíš vstát?
Bolí mě noha. Myslím, že je zlomená.
Opatrně jsem mu na ni sáhl. Byl to jasný zlomenina. Kdo ví, co měl s vnitřnostmi po takové nakládačce.
Máš mobil?
Vzali mi ho.
Vytáhl jsem svůj starý tlačítkový Siemens a volal 155. Záchranka prý přijede do půl hodiny.
Drž se, kluku. Doktoři už jedou.
Co když se Radek dozví, že žiju? v hlasu měl hrůzu. Říkal, že mě domlátí do konce.
Už tě nikdo mlátit nebude, ujistil jsem ho pevně. Už nikdy.
Překvapeně na mě pohlédl:
Ale strýčku Karle, včera jste jim taky uhnul.
To bylo něco jiného Šlo o mě a Pinďu. Teď…
Nedomluvil jsem. Co taky vysvětlovat? Že jsem kdysi skládal přísahu chránit slabé? Že v armádě mě učili, že muž nesmí nechat dítě na holičkách?
Sanitka přijela rychleji, než slíbili, a Ivana odvezli do nemocnice. Já zůstal stát s Pinďou u kotelny a přemýšlet.
Večer zazvonila u dveří Ivanova máma paní Jitka Trojánková. Plakala a děkovala, že prý na to do smrti nezapomene.
Karle Novotný, říkala skrz slzy, doktoři říkali, že kdyby ještě hodinu ležel venku, umrzl by! Vy jste mu zachránil život!
Já ne, pohladil jsem Pinďu. To on vašeho kluka našel.
Ale co teď? podívala se vystrašeně ke dveřím. Radek toho nenechá, policajt říkal, že jeden dětský svědek je málo.
Bude to dobrý, slíbil jsem, i když jsem sám netušil jak.
Dlouho jsem v noci nespal. Převaloval jsem se a přemýšlel, jak ochránit Jardu. A nejen jeho kolik dětí ještě bude trpět kvůli partě?
Ráno se mi rozbřesklo.
Oblékl jsem starou armádní uniformu tu slavnostní, s metály. Vytáhl medaile. V zrcadle voják jako řemen jen o něco starší.
Tak pojď, Pinďo. Máme práci.
Radkova parta stála jako obvykle před sámoškou. Když mě zmerčili, smáli se.
Hele, veterán kráčí! hulákal fracek. Do války asi!
Radek vstal z lavičky, ušklíbnul se:
Máš tady co dělat, dědo? Už ti ujel vlak.
Právě naopak. Teprve začínám, řekl jsem klidně a přistoupil blíž.
Co tady blbneš v uniformě?
Jsem tu, abych chránil slabé před takovými, jako jsi ty.
Radek se rozchechtal:
Blázníš, dědku? Jaká ochrana? Kdo jsi?
Ivan Trojánek říká ti něco to jméno?
Úsměv mu zmizel z tváře.
Proč bych si to měl pamatovat?
Protože je poslední dítě v okolí, co tu kvůli tobě skončilo v nemocnici.
Vyhrožuješ mi, starochu?
Varuji tě.
Radek přistoupil s nožem v ruce.
Já ti ukážu, kdo je tady pán!
Neucouvl jsem ani o milimetr. Armádu jsem nezapomněl.
Tady vládne zákon.
Jakej zákon? oháněl se nožem. Ty jsi snad policajt?
Jmenuje se to svědomí.
A v ten moment se stalo něco nečekaného.
Pinďa, který do té doby tiše čekal vedle mě, náhle zvedl hlavu, naježil chlupy a zaburácel hlubokým vrčením.
Koukni, pes tě ani nevnímá, začal Radek.
Moje pes dřív sloužil u armády na minách v misích, přerušil jsem ho. Takový jako ty pozná na dálku.
Samozřejmě to nebyla pravda Pinďa je obyčejnej voříšek. Ale řekl jsem to tak přesvědčivě, až tomu všichni věřili. Dokonce i Pinďa začal vypadat důležitě a zle.
Odhalil dvacet zločinců, všichni živí a za mřížemi, pokračoval jsem. Myslíš, že si neporadí s jedním feťákem?
Radek couvl, kluci kolem něj taky.
Poslouchej dobře, přistoupil jsem blíž. Od teďka tu bude klid. Každej den projdu všechny dvory. Můj pes pozná, když se děje zlo. Pak
Nedomluvil jsem. Všichni pochopili.
Myslíš, že mě zastrašíš? pokusil se být frajer Radek. Jedním telefonem si tě vyřídím
Klidně volej, kývl jsem. Jen nezapomeň, že mám kontakty větší než ty. Kolik mám kamarádů v base a kdo všechno mi dluží
To byla taky jen legenda. Ale říkal jsem to s takovou samozřejmostí, že ztichli i Radkovi kumpáni.
Říkají mi Karel Voják, dodal jsem naposled. Zapamatuj si to. A na děti už nesahej.
Otočil jsem se a odkráčel. Pinďa se nesl vedle mě, ocas hrdě nahoru.
Za zády klid a ticho.
Za tři dny už Radka a jeho partu skoro nebylo ve čtvrti vidět.
Já jsem vážně začal denně obcházet sídliště. Pinďa šel vždy vedle mě důležitý a důstojný.
Ivan šel domů z nemocnice za týden. Nohu měl ještě v sádře, ale chodit už mohl. Hned ten den přišel k nám.
Strýčku Karle, začal, můžu vám pomáhat při obchůzkách?
To bys musel promluvit nejdřív s mámou.
Jitka Trojánková neprotestovala. Byla spíš ráda, že má kluk dobrý příklad.
A tak jste večer často mohli vidět zvláštní trojku staršího muže v uniformě, kluka a starého zrzavého psa.
Pinďa byl hned všem sympatický. I matky dovolovaly dětem ho hladit, i když byl od pohledu pouliční. Ale bylo v něm něco zvláštního hrdost, asi.
A já klukům vyprávěl o armádě, o skutečném kamarádství. Poslouchali mě beze slov.
Jednou cestou z obchůzky se mě Ivan zeptal:
Strýčku Karle, bál jste se někdy?
Bál, odpověděl jsem upřímně. Občas mám strach i teď.
Z čeho?
Že nestihnu pomoct. Že nebudu mít dost síly.
Ivan pohladil Pinďu:
Já až vyrostu, budu vám pomáhat. A pořídím si taky takového chytrého psa.
Pořídíš, usmál jsem se. Určitě.
Pinďa zavrtěl ocasem.
A po sídlišti se už vědělo: To je pes Karla Vojáka. Ten pozná hrdinu od lumpa.
A Pinďa pokračoval v hlídání svého rajónu už dávno nebyl jen obyčejný voříšek. Byl opravdový ochránce.
„Tak pojď, Rezavče, vyrazíme…,“ zabručel Valera a utáhl improvizované vodítko ze starého provazu. Zapnul si bundu až ke krku a zachvěl se zimou. Letos byl únor obzvlášť nevlídný – sníh s deštěm a vítr, co zalézal pod kůži. Rezavec – toulavý pes s vyšisovanou zrzavou srstí a jedním slepým okem – se u Valery objevil před rokem. To se Valera vracel z noční směny v továrně a u popelnic narazil na zuboženého psa. Očividně zbitý, hladový, a levé oko měl zatažené bílou blánou. Do nervů mu zaskřípal hlas. Valera hned věděl, kdo to je – Sergej Šilhavý, místní „mazák“ kolem pětadvaceti. U něj postávali tři kluci – jeho „parta“. „Venčíme,“ vrátil Valera stručně, oči upřené do země. „A platíš, strejdo, daně za tohle zvíře?“ zachechtal se jeden kluků. „Hele, jaký má křivý voči, děsnej strašák!“ Zazněl kámen. Trefil Rezavce do boku. Pes zaskučel a přitiskl se k noze svého pána. „Jdi od toho,“ řekl Valera tiše, ale v hlase měl ocel. „No ty jo! Strejda Ticháček promluvil!“ Sergej přistoupil blíž. „Copak, zapomněls, že tohle je můj rajón? Tady psi venčí jen s mým svolením.“ Valera ztuhl. V armádě ho učili řešit problémy rychle a tvrdě, ale to bylo před třiceti lety. Teď byl jen unavený důchodce, co nechce mít zbytečně maléry. „Pojď, Rezavče,“ obrátil se Valera domů. „Tak to koukej! Přístě tomu tvýmu zrůdovi přerazím hnáty napořád!“ volal za ním Sergej. Doma Valera celou noc nemohl spát a vracel si tu scénu v hlavě. Druhý den začal padat mokrý sníh. Valera dlouho oddaloval venčení, ale Rezavec seděl u dveří s tak věrným pohledem, že musel podlehnout. – No jo, ale rychle. Šli opatrně, obloukem kolem obvyklých „doupět“. Sergejova skupinka nikde, asi zalézli před lezavým počasím. Valera už byl klidný, když se najednou Rezavec zarazil u opuštěné kotelny. Nastražil jediné ucho a nasál vzduch. „Co je, starouši?“ Pes zaskučel a táhl ke zřícenině. Odtamtud se nesly podivné zvuky – snad pláč, snad sténání. „Hej, je tam někdo?“ zavolal Valera. Nic, jen vítr kvílející průrvami zdiva. Rezavec umíněně táhl dál. V jeho jediném oku byla jasná úzkost. „Copak, co je tam?“ sklonil se Valera k psovi. A tehdy zaslechl dětský hlas: „Pomoc!“ Srdce mu vynechalo úder. Odpnul vodítko a spolu s Rezavcem vklouzl do rozvalin. V polorozpadlé kotelně, mezi hromadou cihel, ležel kluk kolem dvanácti. Obličej rozbitý, ret roztržený, oblečení na cáry. „Proboha! Co se ti stalo?“ „Pane Valero?… Jste to vy?“ chlapec s námahou otevřel oči. Valera poznal – Andrej Mišina, syn sousedky z pátého vchodu. Kluk tichý, nenápadný. „Andrej! Co se stalo?“ „Sergej s bandou… Vydírali mámu o peníze. Řekl jsem jim, že půjdu na policii. Chytili mě…“ „Jak dlouho tu ležíš?“ „Od rána. Je mi strašná zima.“ Valera shodil bundu a přikryl malého. Rezavec se přisunul a snažil se ho hřát vlastním tělem. „Andrej, zvládneš vstát?“ „Bolí mě noha. Asi zlomená.“ Valera opatrně prohmatal. Zjevný zlomenina. Netušil, jak jsou na tom vnitřnosti po takovém „ošetření“. „Máš mobil?“ „Se mi vzali.“ Valera vytáhl starou „cihlu“ a vytočil 155. Záchranka slíbila přijet do půl hodiny. „Vydrž, chlape. Dovezou doktory.“ „Když Sergej zjistí, že jsem přežil, přijde mě dorazit,“ rozplakal se Andrej. „Nikdo už na tebe nesáhne,“ řekl Valera nečekaně pevně. „Nikdy.“ Kluk na něj s údivem pohlédl: „Ale pane Valero, včera jste jim raději uhnul…“ „Byla to jiná situace. Jen já a pes. Teď jde o dítě.“ Nedomluvil. Co poví? Že dal kdysi slib bránit slabé? Že ho v armádě učili – muž dítě v nouzi neopustí? Sanitka přijela rychleji, než slíbili. Andreje odvezli. Valera s Rezavcem zůstal stát v prázdném mrazu s hlavou plnou myšlenek. Večer zazvonila Andrejova máma, paní Světlana. S pláčem děkovala Valerovi za záchranu. Lékaři říkali, že šlo o minuty. „To není má zásluha,“ pohladil Valera Rezavce. „Bez něj bych vašeho kluka nenašel.“ „Co teď bude?“ ptala se vyděšeně. „Sergej má strach jen z větších lumpů… Policie říká, že jedno dítě nestačí.“ „Bude dobře,“ ujistil ji Valera, sám si nebyl jist jak. V noci nemohl usnout. Jak ochránit kluka? Kolik jiných dětí tu ještě trpí? Ráno už odpověď znal. Vytáhl svoji starou vojenskou uniformu, slavnostní, s řády a metály. Podíval se do zrcadla – pořád voják. I přes šediny. „Rezavče, jdeme na obchůzku.“ Sergejova parta už seděla jako obvykle u večerky. „Ty jo, dědek si hraje na hrdinu!“ hulákali. Sergej si stoupnul: „Táhni, dědku, svoje časy máš za sebou!“ „Moje chvíle teprv začíná,“ odpověděl klidně Valera. „Co tady chceš?“ „Bránit slabší. Andreje Mišinu znáš?“ Sergejova drzá tvář ztuhla. „Mám znát nějaký třasořitky?“ „Máš. Protože on byl poslední dítě, co ti padlo za oběť.“ „Vyhrožuješ mi, dědku?“ „Varuju tě.“ Sergej se rozmachoval nožem. „Ukážu ti, kdo tady šéfuje!“ Valera necouvnul ani o krok. Starý voják nezapomíná. „Zákon je tu pánem.“ „Kdejaký zákon?“ zahulákal Sergej. „Kdo tě sem poslal?“ „Moje čest.“ A v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Rezavec, dosud mlčky u nohy, se postavil a rozježil hřbet. „A tvoje čoklina…,“ začal Sergej. „Moje fena bojovala v Afghánistánu. Sloužila u pyrotechniků. Mafiány vycítí na sto metrů.“ Nebyla to pravda, ale hlas Valery zněl přesvědčivě – věřili mu všichni. I Rezavec najednou vypadal hrdinsky. „Dvacet teroristů našla. Všechny převezla do vězení živé… Myslíš, že s tebou by si neporadila?“ Sergej ustupoval i s partou. „Zapamatuj si,“ přistoupil Valera, „od teďka budu procházet všechny dvory. S Rezavcem. A zločinci a grázlové ať si dávají pozor.“ Nevyřkl, ale každý chápal. „Napůjdu nikam. Zavolám svý!“ „Nano, volej. Mám svoje kontakty – v hlavách mrtvých i živých. Říkají mi Valera Afghánec – a kdo na děti sáhne, toho najdu.“ Valera odcházel, Rezavec po boku – ocas hrdě vztyčený. Za ním se rozprostřelo ticho. Tři dny byl v okolí klid. Sergej zmizel i se svou tlupou. Valera se opravdu stal stráží sídliště. Každý den obcházel dvory. Rezavec kráčel vážně vedle. Andrej se po týdnu vrátil z nemocnice. Propůjčil si hole, ale přišel Valerovi říct: „Pane Valero, můžu chodit s vámi na obchůzky?“ „Nejdřív se domluv s mámou.“ Světlana byla ráda, že kluk našel hrdinu, ke kterému může vzhlížet. A tak večer co večer vycházela podivná trojka: postarší muž v uniformě, kluk o holi, starý srstnatý pes. Rezavec se líbil všem dětem. Mámám nevadil, i když poznaly, že je z ulice. Měl v sobě hrdost. Valera vyprávěl o armádě, o přátelství. Kluci poslouchali se zatajeným dechem. Jednou se Andrej zeptal: „Pane Valero, bál jste se někdy?“ „To víš, že bál,“ přiznal upřímně Valera. „I teď někdy mám strach.“ „Z čeho?“ „Že nestihnu přijít včas. Že nebudu mít dost sil.“ Andrej pohladil psa: „Až vyrostu, budu vám pomáhat. A pořídím si taky tak chytrého psa.“ „To budeš, kluku, určitě,“ pousmál se Valera. A Rezavec mával ocasem. Na sídlišti už ho znali i nejmenší: „To je pes Valery Afghánce. Pozná hrdiny od zlých lidí!“ Rezavec pyšně nesl svou novou službu – už nebyl obyčejný tulák. Stal se ochráncem.
