Když se Květoslava Procházková po deseti letech vrátila do Brna, nebyla to cesta za vzpomínkami. Před deseti lety to byla ona, kdo zabouchl dveře za Vratislavem Novákem, který po nehodě skončil na vozíku. Ošetřovatelku z ní dělat nechtěla, řekla si tenkrát. A teď stála na schodech jako zjevení — unavená, vyhořelá a finančně úplně na dně. Druhý manžel ji nechal s prázdnou kapsou a ještě jí přidal pár dluhů. Vratislav, který dívky mezitím vychoval sám, ji pustil dál, i když mu to bylo proti srsti. Ve vzduchu viselo to, co se deset let nevyřklo. Jarmila, které bylo třináct, a Milada, které bylo deset, stály za ním mlčky jako dvě sochy, které si přejí být kdekoli jinde.
Večeře byla výborná, ale chutnala jako papír. Rozhovor se lepil a zasekával; každá věta se musela vydolovat silou. Holky odpovídaly slušně, ale odměřeně, přesně tak, jak je táta naučil. Květa seděla v domě plném příběhů, do kterých nepatřila. Na stěnách viseli cizí lidé, na poličkách věci, které neviděla růst. Bylo jasné, že tady je hostem. Nežádoucím, ale trpělivě snášeným.
Po večeři Vratislav vytáhl z police starou, ošoupanou knížku slepenou izolepou — Příhody lišky Bystroušky. Na první pohled obyčejná pohádka, ale okraje byly plné jeho rukou psaných poznámek. „Jarmila se směje, když prší.“ „Milada, první den školy.“ „Milada v nemocnici se zlomenou rukou.“ Záznamy o všem, co Květa prošvihla. „Čti jim,“ řekl a podal jí knížku. Tak Květa četla, i když se jí hlas lámal a dívky si ji prohlížely, jako by se z rodinného alba vynořil duch.
Když dočetla kapitolu, plakaly všechny tři. Pak přišly otázky bez servítků. Proč jsi odešla? Proč ses neozvala? Proč tě musíme znát z vyprávění? Květa neměla žádný připravený scénář. Přestala se schovávat za fráze. Přiznala, že nebyla u narozenin, že nezná jejich noční můry, že neviděla první zuby, odřená kolena ani vysvědčení. Musela spolknout pravdu, která se polykala jen těžko.
Na odchodu jí Vratislav podal tlustou obálku. „Je to v českých korunách, ať máš aspoň na začátek,“ řekl. „Ale není to odpuštění. To ti říkám rovnou.“ Pak jí vtiskl do ruky knížku. „Dočti si to. Nezůstávej v půlce.“ Holkám tím ukázal, že soucit neznamená zapomenout na křivdy. Když za Květou zaklaply dveře, nikdo nejásal. Ale taky nikdo nezůstal stát. Rodina se nadechla a začala psát novou kapitolu.
