Květa Králová se po deseti letech znovu objevila ve dveřích starého domu na okraji Prahy. Odešla kdysi od manžela Bohuslava a od dvou malých dcer, protože nechtěla být ošetřovatelkou muže, kterého osud přikoval k invalidnímu vozíku. Teď ji opustil i druhý manžel, měla prázdné účty a v očích jen samou únavu, když stála na prahu. Bohuslav ji nerad pustil dovnitř, ale ve vzduchu se tetelila tíha let, která nikdo nevyslovil. Po jeho boku stály Libuše a Vendula, třináctiletá a desetiletá, chladné a tiché jako dvě voskové svíce.
Večeře byla servírovaná na oválném tácu, ale vůně jídla se mísila se zvláštním dusnem. Slova padala opatrně, jako by mohla rozbít sklo. Dívky odpovídaly zdvořile, ale zůstávaly za neviditelnou čárou, kterou Květa nesměla překročit. Seděla uvnitř domu, který byl vystavěný z příběhů, jichž nebyla součástí, a rozuměla tomu, že je tu jen návštěvnice, která ztratila klíč.
Po večeři Bohuslav beze slova vytáhl z police starou, ošoupanou knížku, slepenou izolepou, s roztřepenými okraji. Jmenovala se Příhody lišky Bystroušky, ale nebyla to obyčejná pohádka. Na každé stránce stály jeho rukou psané poznámky o narozeninách, o prvních krůčcích, o rozbitých kolenech, o vysvědčeních i o bezesných nocích. O všech těch letech, které Květa prožila jinde. Podal jí knihu a řekl, aby z ní dcerám četla.
Květa četla a hlas se jí loupal. Slova o lišce, která se ztratila a hledala cestu domů, se jí lepila na jazyk. Dívky ji nespouštěly očima; nebyl v nich hněv, jen zvědavost a něco, co připomínalo unavenou trpělivost. Když dočetla, Libuše se zeptala, proč vlastně odešla. Pak se ptala Vendula, proč není v jejích vzpomínkách místo pro ně. Květa konečně přestala sbírat výmluvy a přiznala pravdu: chyběla u koupání, u bacilů, u prvních písmenek, u slz i smíchu. A tahle ztráta se nedala vrátit ani zaplatit.
Bohuslav jí nakonec podal tlustou obálku s dostatkem korun českých, aby se postavila zpátky na nohy. Ale řekl jasně, že to není odpuštění a že minulost se záznamem v knize nesmaže. Vtiskl jí knížku do dlaní, aby si vzala s sebou kousek toho, co sama nedopsala. Dcerám tím ukázal, že soucit může existovat vedle bolesti, aniž by ji popíral.
Když Květa odešla, dům se pomalu převalil jako hladina po vhozeném kameni. Libuše zavřela knížku, Vendula vystřihla malou lišku z papíru a Bohuslav odnesl talíře. V tichu, které zůstalo, bylo cítit, že stará kapitola konečně skončila. A nová začínala právě tam, kde se dveře dotkly rámu – jako ze sna, který ještě nedozněl.
