No tak co, oddací list je přece jen pevnější pouto než jen takové chození? Posmívali se Hance chlapi.
Na třicet let od promoce nejdu, pak budu mít akorát depresi.
Ať tam klidně jdou ti, co tam chodili každý rok, ti si ani nevšimnou, jak se změnili, zakřičela do telefonu Hana své jediné kamarádce.
A jak vlastně vypadáš, že se tak bojíš? divila se Markéta.
Vždyť jsme se viděly před pěti lety a vypadala jsi dobře, žádná tragédie.
Tak jsi snad hodně přibrala, nebo co?
Nejde o to, prostě tam nechci, nemluv mi do toho, Markéto!
Hana už chtěla hovor ukončit s nadějí, že Markéta to pochopí a zavolá dál ostatním ze seznamu.
Tentokrát ji ale chytla pod krkem:
Hani, už nás moc nezbývá.
Cože, někdo umřel? vyděsila se Hana.
Přestože si už nepřipadala nejmladší, nepředpokládala, že by její vrstevníci začali opouštět tenhle svět.
Ne, to ne, pár lidí jen odjelo do zahraničí.
Akorát Karel Tesař je po smrti.
Už před pětadvaceti lety, byl tehdy úplně mladý, to jsi mi už říkala.
Tak se nevykrucuj, schází se celý náš ročník, čtyři skupiny, ale ve skutečnosti nás bude tak třicet.
Už jsi přece svoji dceru provdala, ne?
Tak můžeš konečně rozjet trochu zábavu.
Markéta ještě něco říkala, ale Hana měla najednou před očima Karla Tesaře.
Míval vždy fialové kruhy pod očima a těžký pohled.
Kluci z ročníku si z něj utahovali, že je slaboch.
Nakonec měl Karel skutečně slabé srdce.
Učil se výborně, snil o tom, že postaví krásný most u nich ve městě, ale už nestihl nic.
A co Hana?
Co ona vlastně stihla?
Zamilovala se do Petra, který dělal mistra na stavbě, kam i ona nastoupila po škole.
Pracoval ve Zlíně na turnusy, pak jel domů.
Dlouho se vídali, Petr ji i mezi svými představoval jako manželku.
Tvrdil, že vztah bez papíru je skutečná láska.
Prý lidé žijí spolu ne kvůli oddacímu listu, ale pro lásku
A když Hana zjistila, že čeká miminko, zrovna Petr na turnus do Zlína nedorazil.
Vyšlo najevo, že má tři děti a jeho žena onemocněla.
Petr kvůli rodinným potížím odešel ze stavby a Haně dal jen vědět přes kolegu, s ní se vůbec nerozloučil.
Hana pochopila, že od muže se třemi dětmi a nemocnou ženou nemůže nic žádat.
Odešla i ona ze stavby, dřív než by bylo všechno jasné ostatním.
A někdo z chlapů si rýpl na rozloučenou:
Hele, oddací list je fakt pevnější než jen chození na psí knížku.
Hana to ale brala s klidem a šla pracovat do sámošky u domu, kde ji zařídila sousedka z paneláku.
Dohodly se, že i s dítětem bude Hana dělat dvoudenní směny.
Její matka přislíbila pomáhat s malou Alenkou, i když Haně pořád vyčítala, jak mohla tak dobrou práci zahodit!
Vždyť jsi mě tak vychovala! zakřičela jednou Hana, když už jí matka šla na nervy.
Myslela jsem, že budeš aspoň pořádná!
Však jsem tě živila celou vysokou, a ty, Hano, jsi neschopná! vyčítala jí matka.
Jaké semeno, taková úroda, cos čekala? odsekla Hana, a hned jí bylo mámy líto
Objaly se pak, naplakaly, ale co naplat.
Kam teď?
Když Haně Markéta volala na pět let od promoce, samozřejmě nikam nešla.
O čem by si tam povídala?
Všichni budou vyprávět o rodině, o své práci, ukazovat fotky, zatímco ona myje podlahy na třech místech v paneláku, ve škole a ve školce.
Neměla co říct a ani jim jí.
Pro Alenku byla Hana schopná všeho, byla její jedinou radostí.
Navíc matka, jakmile Alenka přestoupila do školky, rozhodla, že svůj úkol splnila.
Odjela k sestře na vesnici prý jí ve městě nedělá dobře a potřebuje čistý vzduch.
Za pár let se na Hanu konečně usmálo štěstí přijali ji na částečný úvazek do firmy v jejím oboru.
Alenka mezitím nastoupila do školy a Hana všechno zvládala, dokonce mohla dceru vyzvedávat po obědě, což jí mnohé mámy záviděly.
Pak se do Hany zamiloval kolega.
Rázně ho odmítla.
Má dceru a nepotřebuje cizího chlapa doma, otce ji nenahradí a jen by jí přibyly starosti.
Na práci se Hana vypracovala, syn už byl větší a ona dostala plný úvazek jako inženýrka, a plat už nebyl vůbec špatný.
Přesto se pořád cítila méněcenně, i navenek byla uzavřená.
Oblečení střídmé, vlasy nebarvila, po čtyřicítce jí navíc začaly šedivět.
Byla v tom, že nemá nárok na štěstí žila přece s ženatým a možná málem rozbila rodinu.
Nemohla obléknout nic výstředního, nalíčit se a vystoupit z řady co když si ji zase někdo vyhlédne?
Na šťastný konec už Hana přestala věřit.
Všude kolem sama rozvedená ženská a ona není lepší než ony, spíš naopak
Alenka byla kupodivu vděčné dítě, a obětavost matky ji nepoznamenala.
Na léto jezdívala k babičce Marii a její sestře na venkov a pomáhala jim se vším možným.
Hrabe záhony, s dvěma babičkami sází brambory, mrkev i řepu.
Okopává, zalévá, na podzim vyorává brambory a pomáhá zavírat sklenice s okurkami i džemy.
Od malička byla silná, štípala dřevo a rychle skládala polínka na hromadu.
Nakonec i matka uznala, že je to velké štěstí, mít takovou vnučku, a pro její sestru Libuši zlatý poklad!
Na jaképak kafíčko a setkání po třiceti letech od promoce má teď Hana chodit
Všechny tyhle až příliš známé myšlenky proletěly Haně hlavou v pár vteřinách.
A najednou slyšela Markétin hlas:
Tak co, zapamatovala sis?
Kavárna naproti koleji, příští pátek ve tři odpoledne.
Přijď, aspoň mi budeš dělat společnost, ráda tě uvidím.
Přijdeš?
V Markétině hlase bylo najednou cosi naléhavého a Hana, ani nevěděla proč, souhlasila:
Dobře, přijdu
Položila mobil na stůl a hned toho litovala.
Šla k zrcadlu, prohlédla se a pak znovu zvedla telefon, že Markétě zavolá a omluví se.
Ale číslo stále obsazené a Hanu najednou přepadl zvláštní neklid
Až pozdě večer otevřela šatník a vytáhla modré šaty, které jí koupila dcera na svou svatbu.
Alenka s Ivanou ji skoro přemlouvaly, snacha s ní obešla půl nákupáku a ven ji pustila, až když měla šaty i boty.
Nakonec se modré šaty líbily všem, i Haně.
Vybraly i boty, pak Ivana dovedla Hanu do kadeřnického salonu, kde jí vlasy obarvili a udělali účes.
Bylo to před rokem, Alenka s Ivanou už žijí ve svém a jsou šťastné.
Ale šediny už zase narostly, pro koho by se Hana parádila
Vlasy si ale upravila a šaty oblékla, přece je nenechá jen tak viset.
Rty si jen letmo nabarvila, ale pak to ubrouskem setřela připadala si moc vyzývavá.
V kavárně bylo rušno a plno.
Hana přišla přesně.
Markéta si jí hned všimla a běžela k ní.
Hani, ty jsi nádherná!
To mám radost, žes přišla!
Sama Markéta trochu přibrala, ale slušelo jí to, skoro jí to omladilo.
Chvilku seděly u stolu, pak Markétu někdo zavolal a Hana si jen tak popíjela džus, dívala se po lidech a poslouchala hudbu.
Někdo si dal práci, aby hrála písnička z jejich studentských let.
Byli mladí, plní snů o budoucnosti.
Mohu vás pozvat k tanci? ozval se za Hanou hlas.
Zvedla hlavu a ihned poznala, kdo to je.
Byl to Aleš Novotný z paralelní skupiny.
Třetí ročník se ženil a Haně to bylo líto, ten kluk se jí v té době líbil.
Hani, jak jsi krásná!
Já jsem poprvé na srazu a nikoho tu nepoznávám tebe hned!
Aleš jí podal ruku a Hana ji přijala.
Postavili se a tančili, Markéta na ni jen užasle koukala.
Tančili spolu několik tanců mlčky.
Pak Aleš nečekaně promluvil:
Hani, můžu tě doprovodit domů?
Řeknu rovnou, jsem už dávno rozvedený, ale pokud tě doma čeká manžel tak tě jen doprovodím, je už pozdě
Aleš ji skutečně vyprovodil, ale druhý den se sešli znovu a už nebyli sami.
Šaty a boty na svatbu pomáhala vybírat Ivana.
Byla těhotná a Hana se cítila nesvá, že jde za nevěstu.
Ale dovolila si být šťastná.
A Ivana jí šeptala:
Paní Hano, vy jste tak krásná!
My máme s Alenkou obrovskou radost, a šťastná může být žena v každém věku, to přece nikdo nezakazuje!
A opravdu u svatebního stolu se Hana rozhlédla a pohlédla na svého Aleše Teď už snad i já smím.
Hana si nakonec odpustila a dovolila si být šťastná
Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte.
Dejte likeV tom okamžiku, když Aleš vzal Hanu za ruku, už věděla, že tentokrát nic nevzdá.
Přiťukli si skleničkami, oči plné slz a smíchu zároveň.
Za oknem kavárny právě začínalo pršet.
Ale déšť už Haně nevadil neublížil účesu, nezmyl úsměv.
Byla tam její dcera se snachou, nový muž, stará kamarádka a i ona sama.
Po tolika letech to byla opravdu ona: klidná, smířená, krásná tak, jak si nikdy nedovolila být.
Na konci večera, když všichni odcházeli, Markéta Hanu na chvíli objala.
Tohle ti patřilo už dávno, zašeptala jí do ucha.
A Hana konečně pochopila, že minulost už ji nesvazuje.
Každý den má svou hodnotu, i s jizvami a stříbrnými vlasy.
A život nikdy není promarněný, když nakonec najdeme odvahu znovu žít.
Venku před kavárnou rozkvetly akáty v chladném letním dešti.
Hana se zasmála, naboso proběhla kaluží a pevně se chytila Alešovy paže.
Možná naposledy, možná na dalších třicet let ale tentokrát s radostí, která se nedá nikdy promarnit.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
