Deník Záhada v telefonní schránce
Ráno u mě a Lenky nezačalo dobře. Zaspali jsme, budík jsme ani neslyšeli. Všude po bytě jsme lítali jak splašení, snažili se nachystat do práce a zároveň připravit malého Toníka do školky.
Láďo! Vyzvedneš dneska Tondu, jo? zakřičela Lenka z ložnice, když si rychle oblékala kalhoty a cpala do batůžku další věci na převlečení.
Jo, jasně! Ale kde mám klíče? volal jsem, zatímco jsem přehraboval poličky v předsíni.
Nevím! Šmarjá, kde je můj mobil? procedila Lenka trochu nervózně skrz zuby, když běhala po bytě a hledala svůj telefon. Konečně ho popadla, hupky dupky do pokojíku k Toníkovi a začala ho rychle oblékat ten si ale v klidu dál hrál s autíčky, naprosto nevšímavý k našemu rannímu šílenství.
Do školky jsme s Lenkou dorazili za pět minut dvanáct. Popravdě řečeno jsme ten sprint sotva rozdýchali. Lenka svlékala Toníka, když se mu zasekla zip na bundě. Najednou Lenka zvedla zrak Tonda se začal mračit a v očích měl slzy.
Maminko, já nechci do školky začal pobrekávat, čelo svraštěl, zatínal malou pěstičku.
Prosím tě, Toníku, my fakt spěcháme, snažila se Lenka zachovat klid, i když hlas se jí třásl. Jemně ho pohladila po vlasech a klekla si k němu. Ve školce bude sranda. Budou tam kamarádi, budeš si hrát
Jenže Tonda byl v ráži. Nehnul se z místa a čím dál víc trucoval. Na chodbu vyšla paní vychovatelka, usmála se na Lenku a vzala Tondu za ruku.
Nebojte, Lenko, my to zvládneme. Pojď, Toníčku, kluci už tě čekají, mrkla na něj.
Lenka si trošku oddychla, ale jako by jí spadl další kámen ze srdce když mrkla na hodinky, došlo jí, že už zase nestíhá.
Ježiši, já mám zas zpoždění Hrůza, zabručela. Vyběhla ze školky a začala hledat číslo na důležitou klientku. V kabelce nahmatala mobil, ale když se zadívala na displej, došlo jí, že drží úplně cizí telefon při tom zmatku jsme si totiž s Lenkou ráno vyměnili mobily. Zase ty stejné kryty, stejné kódy, zatraceně!
No tak super, zamumlala podrážděně. Proklínala, že teď nemůže klientce zavolat, nemá na ni kontakt, musela tak volat svého telefonem manžela a prosit ho, ať jí číslo přepošle.
A v tom telefon zabzučel. Vibroval v ruce, na displeji naskočila zpráva. Jen jsem na to chtěl rychle kliknout, očima jsem přeletěl text:
David: Jak to dopadlo s tou holkou z fitka? Dala ti číslo?
Najednou jsem zkoprněl. Ještě jednou jsem si to přečetl, nevěřil jsem vlastním očím. Rozklepanýma rukama jsem rozklikl zprávy a četl dál.
David: Takže, už ti důvěřuje?
Ladislav: Jo, dala mi číslo. Domluveno na víkend. U mě.
Ztuhl jsem. Letěl jsem očima po těch větách dokola na tenhle víkend, kdy má Lenka u mamky přespávat s Toníkem. V hlavě mi hučelo, srdce se sevřelo úzkostí.
Prosím, kéž bych to nečetl Proč jsme si kupovali ty stejné kryty, vydechl jsem, když jsem telefon vracel do kapsy.
Každodenní kontakt s Lenkou byl pak najednou těžký. Každý pohled, každá věta se změnily v dávku nejistoty a očekávání. Pořád jsem si říkal, že to musí být omyl, že jsem se buď špatně podíval, nebo to je jinak. Ale kdykoliv jsem se podíval manželce do očí, rozbíhalo se mi v hlavě pořád dokola: Víkend. U mě.
Lenka byla celou tu dobu jako vždycky: starostlivá, pozorná, vlastně ještě milejší, než kdy dřív. Večer jsme si povídali nad večeří, pomáhala mi s vařením, uspávala Toníka. Když ji objal, dlouho jsem se snažil najít v jejích očích nějaký náznak viny. Ale ne, nenašel jsem nic. To bylo snad nejhorší.
Ve středu večer jsme se společně dívali na film. Lenka se ke mně schoulila, ale já měl pocit, jako by mezi námi stála skleněná zeď. Najednou jsem měl její objetí místo bezpečí a klidu jako pavoučí síť netušil jsem, co se stane, až se dotknu pravdy. Všechno mi připadalo falešné, každý dotek.
V pátek večer jsme uspali Toníka, a když jsem šel umýt nádobí, Lenka mě objala zezadu kolem pasu.
Jsi dneska nějaký smutný. Děje se něco? zašeptala.
Zamrkal jsem. Po zádech mi přeběhl mráz.
Ne, všechno v pohodě. Jen trochu unavený, pokusil jsem se o úsměv.
Jo, to znám, oplatila mi a políbila mě do vlasů.
V noci z pátku na sobotu, když už Lenka spala, sedl jsem si v koupelně na okraj vany, pustil vodu, aby ji nerušilo moje tiché mumlání.
Proč? šeptal jsem, když jsem stíral slzy do dlaní. Do háje, proč?
Motala se mi v hlavě ta samá otázka stále dokola, až jsem měl pocit, že nemůžu dýchat. Co mám dělat? Odejít, nebo to říct? Bolí to, dusí mě to.
Jediné, co jsem věděl jistě: ráno si zase navléknu masku a budu dělat, že se nic nestalo.
V sobotu ráno jsem vyrazil s Toníkem k tchyni do Modřan. Cítil jsem, že kdybych byl ještě chvilku doma s Lenkou, prostě to nevydržím. Lenka poznala, že nejsem ve své kůži.
Láďo, je ti něco? zeptala se, když otevírala dveře.
Snažil jsem se tvářit klidně a vesele: Všecko dobré, jen spěchám. Nechci být doma, chci Lence připravit překvapení!
Letmo jsem políbil toníka na čelo, nasedl do auta a chvátal zpátky domů.
Cestou mě převálcovaly pochybnosti: Možná fakt jen chtěl jít s kámošem na pivo. Nebo opravdu čekal, že nepřijdu. Celou dobu jsem balancoval mezi touhou nachytat ji při činu a představou, že jsme oba normální, že je to celé nesmysl.
Než jsem vystoupil z auta, koukal jsem do paneláku a v duchu si přehrával ty okamžiky štěstí: náš smích v kuchyni, Toník v parku, Lenka u televize. Chvíli jsem jen seděl v autě a přál si, aby ten moment trval věčně předtucha, že pak už přijde jen bolest.
Nakonec jsem se přemohl a vystoupil. V ruce jsem držel klíče, které se mi třásly. Zastavil jsem se před bytem, chvíli váhal, pak vložil klíč do zámku a pomalu otvíral dveře, jako by za nimi čekal konec všeho, co znám.
Uvnitř byl tichý šum, z kuchyně prosvítalo tlumené světlo a do mých uší pronikal smích a šeptání. Najednou mě pohltila panika, v hlavě se mi zamotala kola.
To je ono. Je konec blesklo mi hlavou.
Pomalu jsem prošel ke kuchyni a zaslechl tlumené hlasy.
Lenko? šeptl jsem. Hlas zněl cize, uměle.
Zopakoval jsem to hlasitěji: Lenko?!
Odvážil jsem se vejít a zahlédl v kuchyni dvě postavy muže a ženu. Muž ovšem nebyl žádný cizinec ani náhodný společník mojí ženy. Byl to David, můj kamarád!
Zarazil jsem se. David vypadal zděšeně, když mě spatřil. Láďo! To není, jak si myslíš Já tu jen Vždyť víš, proč jsme u vás? K tvojí mámě bych ji těžko vzal začal koktat a horlivě se omlouval.
Nevnímal jsem ho, jen jsem stál a koukal na tu scénu, hlava plná ticha a chaosu současně. Slzy mi stékaly po tvářích, ale zároveň jsem se musel pousmát nad absurditou situace.
Chápu, Davide Fakt už musím pronesl jsem tiše a vypadl z bytu na chodbu.
Venku mě pošimral chladný vzduch, byl jsem v šoku. Sáhl jsem po telefonu a rozklepanými prsty vytáčel číslo na Lenku.
Ahoj, ozval se její unavený hlas do sluchátka. Slova mi nešla přes jazyk, nakonec ze mě vypadlo: Lenko mám tě rád. Opravdu tě mám moc rád
Slzy, smích, úleva vše najednou. V hlavě pořád guláš, emoce lítaly sem a tam.
Byl jsem doma je tam David pošeptal jsem.
Aha Nebuď naštvaný, jo? Jsem v práci. Přijeď za mnou, prosím. Víš, jaký je David. Přijdeš do kanceláře?
Už jedu
Hodil jsem věci do auta a vyrazil k ní.
Seděli jsme pak spolu na podlaze v zasedačce. Otevřeli jsme lahvinku vína, já si položil hlavu na její rameno a pomalu jsem tiskl skleničku v dlani.
Promiň, nechtěl jsem šmírovat tvoje zprávy. Nikdy bych to neudělal
To já bych se měl omluvit. Měl jsem ti to říct rovnou, odpověděla mi upřímně.
A proč ses do toho vlastně motal?
David je přece můj kamarád. Dva dny zpátky omylem vrazil do té holky ve fitku a polil jí energy drinkem rozlil jí to na celý bílý kostým. Pak byl na dně víš, jakej je. Úplně znervózněl, začal vyšilovat jako malý puberťák. ‘Láďo, prosím tě, pomoc, já za ní nemůžu,’ fňukal u mě doma.
Napodoboval Davidův pubertální hlas tak, že jsem se rozesmál.
Je to kamarád, dvacet let, mám ho rád. Vzal jsem si její číslo za něj, odprezentoval ho jako sympaťáka, přidal trochu humoru a bylo.
A proč ji tahal k nám domů? Mohl s ní přece jít do hotelu
Nepamatuješ, že pořád bydlí u mámy, aby ušetřil a měl teplou večeři? Máma mu pere a žehlí ponožky.
Jojo, pokývala Lenka hlavou a pak jsme se oba rozesmáli. To je syčák skrblík!
Já jsem pro něj asi jediný, komu se s tím nebojí svěřit.
To joseš opravdový kámoš.
Pak se Lenka zarazila: Co když tam ještě pořád jsou? Nebudeme přece dneska spát v kanceláři Domů se mi teď nechce. Ať si to tam klidně uklidí.
Políbil jsem ji. Já nejsem skrblík jako on. My si zasloužíme pořádný romantický večer.
Vážně? Takže hotel? zazářily jí oči.
Přikývl jsem, popadl ji do náručí a rozesmál ji, že by až sousedé slyšeli.
Neboj, doručím tě bezpečně až do postele!
Smáli jsme se oba. A já si pár hodin poté uvědomil, že jsme skoro pohřbili naše manželství kvůli nedorozumění. Dneska vím, že než začnu věci řešit v tichu sám v sobě, měl bych si s milovanou ženou vždycky promluvit. Protože důvěra a otevřený rozhovor jsou základem šťastného vztahu a o ten tu jde především.
