Natáhl ruku, chtěl pohladit to hrozivé zvíře, ale kočka ucukla stranou a podivně se odplazila od člověka, dál od natažené ruky…
„Podívejte se na něj!“ skoro křičela ředitelka školy. „Rodiče jsme zavolali, a jemu to není ani trapné!“
Honzík se podíval přímo do očí rozlobené ředitelky. Na tváři desetiletého kluka nebylo ani stopy po lítosti nad spáchaným zločinem. S znuděným výrazem mlčky poslouchal výčitky paní Boženy Černé.
„Spálit třídní výkaz!“ přešel hlas ředitelky do ječivého tónu.
„Počkej za dveřmi!“ přikázal přísným hlasem otec.
Kluk vyšel z ředitelny a hlasitě práskl dveřmi. Bylo mu jedno, jestli ho znovu potrestají. Nemohl jednat jinak, dal slovo…
A co se týče rodičů, brzy na něj zase zapomenou, odjedou na další expedici.
Ještě téhož večera padlo na rodinné radě rozhodnutí poslat Honzíka na celé léto k dědovi na venkov. Snad si s mladým rebelem poradí…
*****
„Tohle je tvůj denní režim,“ ukázal děda Josef Novák, bývalý voják, vnukovi na papír popsaný úhledným písmem. „Na vesnici není čas na zahálku, všichni chtějí jíst a pít.“
„Jsem snad otrok?“ uklouzlo Honzíkovi, když přečetl dlouhý seznam povinností.
Josef Novák se usmál, ocenil bojovný pohled vnuka, který na něj vrhl. Včera syn přivezl Honzíka a bez přestání si stěžoval, jak je s ním těžké. Neustálé rvačky ve škole, nespokojenost učitelů a ředitelky – to vše ubíralo čas na vědecký výzkum. Rodiče Honzíka odjeli na expedici a s úlevou nechali rebelské dítě na dědovi.
Pomalu plynuly dny plné neobvyklých činností…
Honzík vstával s kohouty, pomáhal dědovi nakrmit strakatou Bětku, čtyři selata a hnědáka Arnošta. Nosil vodu, skládal naštípané dříví, plenil záhony…
Práce nebraly konce, ale Honzík dal slovo, že si nebude stěžovat.
„Hlídá mě?“ zeptal se jednou Honzík ostražitě a pohlédl na dědova miláčka, velkého psa Rexe, který ho jako stín následoval, když opustil dvůr.
„Cítí, že nejsi místní, bojí se, aby ses neztratil,“ odpověděl děda s lehkou ironií.
Honzík si velmi oblíbil chození na ryby. Kluk se rychle naučil zacházet s prutem a za pár týdnů ho Josef Novák začal pouštět samotného k řece.
Nejlepší záběry bývaly brzy ráno, když bylo ještě chladno. Honzík rád seděl s prutem na břehu a pozoroval, jak vychází slunce a osvětluje vše kolem. Takhle to ve městě rozhodně neuvidíš!
Jednoho časného rána, když se usadil s pruty na břehu malebné říčky, Honzík zpozoroval pohyb ve vysoké trávě.
Někde poblíž hlasitě kvákala žába, hned nato zaštěkal pes. Zvuky sice známé, ale…
Tráva se znovu pohnula a kluk se rozhodl zkontrolovat…
Opatrně našlapuje mezi vysokou trávou, Honzík se rozhlížel v ranním šeru, ale nic neviděl. Usoudil, že se mu to zdálo, a chtěl se vrátit k prutům, ale v tu chvíli zaslechl sotva postřehnutelný žalostný sten.
Sehnul se, rozhrnul rukama vysokou trávu a na něj hrozivě zasyčela kočka, varovně přitiskla uši. Oči zvířete varovaly, aby dodržoval odstup, a v syčení byla zjevná hrozba.
„Jé…“ uklouzlo Honzíkovi z překvapení. „Proč syčíš?“
Natáhl ruku, chtěl pohladit to hrozivé zvíře, ale kočka ucukla stranou a podivně se odplazila od člověka, dál od natažené ruky.
V tu chvíli se rozednilo a Honzík uviděl krvavé skvrny na světlé srsti zvířete. Před očima mu vyvstala scéna z nedávné minulosti – čtyři starší kluci týrali pruhovaného kocoura s umrzlým pravým uchem…
Honzík se otřásl a zahnal bolestnou vzpomínku. Kočka je zraněná, potřebuje pomoc!
Holýma rukama ji nevezme, zlobí se a je jí zřejmě bolest. Rozhlédl se, ale nenašel nic vhodného. Měl na sobě lehkou větrovku, která chránila před ranním chladem.
Sundal větrovku, přiblížil se k syčící kočce:
„Čičí-čičí-čičí! Jen ti chci pomoct… Čičí-čičí-čičí!“
Z posledních sil se kočka vrhla stranou, ale Honzík byl mrštnější. Přikryl kočku větrovkou, opatrně ji zabalil a přitiskl k hrudi. Pak se rozběhl, co mu nohy stačily, domů a zapomněl na pruty…
„Dědo, bude s kočkou všechno v pořádku?“ zeptal se vnuk posté a s obavami hleděl na dveře letní kuchyně.
„Neboj se, paní Marie Svobodová je veterinářka a v ranách se vyzná,“ pohladil Josef Novák vnuka po hlavě. „Jdi zatím pro pruty, až se vrátíš, budou novinky…“
Honzík přikývl a rychle doběhl k řece pro pruty. Tak spěchal, že sotva popadal dech, když se vrátil domů.
V tu chvíli se na prahu letní kuchyně objevila drobná postava paní Marie Svobodové. Starší žena něco řekla Josefu Novákovi, a ten se radostně usmál.
„Jak jí je?“ vyhrklo Honzíkovi.
„Bude v pořádku,“ ozvala se paní Marie. „Vypadá to, že ji pokousal pes… Rány jsem ošetřila, teď se o ni starej.“
„Udělám všechno!“ zvolal Honzík a v očích se mu objevily slzy radosti a úlevy…
Ten večer kluk neodcházel od spící kočky, udělal jí z krabice a staré deky provizorní lůžko. Postavil vedle misky s jídlem a vodou a prostě seděl a koukal, jak kočka spí.
„Budeš tu spát?“ zeptal se Josef Novák.
„Můžu?“ zeptal se Honzík s nadějí.
„Radši ji vezmeme do světnice,“ navrhl děda.
Kočku přenesli do pokoje, kde spal Honzík, a postavili krabici vedle jeho postele.
Při bližším pohledu měla kočička světle béžovou barvu s nepatrnými proužky.
Honzík si sedl na okraj postele a dál pozoroval, jak jeho svěřenkyně spí.
„Koukáš na tebe, vnuku, a divím se,“ řekl zamyšleně Josef Novák, posadil se na židli v koutě pokoje. „Nejsi líný, jsi chytrý, zodpovědný a dobrotu máš v sobě taky. Tak proč děláš vzpouru na lodi?“
Honzík se na dědu podíval a místo odpovědi pokrčil rameny.
„Tvůj poslední kousek s třídním výkazem…“ vyzvídal děda. „Tys ho přece nespálil jen tak?“
„Dal jsem slovo, a když ho dáš, musíš ho dodržet,“ zabručel Honzík.
Natáhl ruku a opatrně pohladil spící kočku po hlavě.
„Komu jsi dal slovo?“ Josefova Novákova podezření se potvrdila, protože nevěřil ve vinu vnuka.
„Ve sklepě domu vedle školy bydlí bezdomovec kocour, kterého jsem přikrmoval a povídal si s ním, úplně stejně jako ty s Rexem,“ vyprávěl Honzík a popotáhl. „Snil jsem, že si ho vezmu domů, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet… Slíbil jsem Mourkovi, že ho budu vždycky chránit.“
„A co se s tím kocourem stalo?“ zeptal se děda tichým hlasem a zadržel dech.
„Kluci z vyšších tříd ho týrali,“ hlas se Honzíkovi zachvěl. „Prosil jsem je, aby přestali, a oni souhlasili pod podmínkou, že spálím třídní výkaz…“
„Zloději!“ vyjeklo staršímu muži. „Kde je teď ten kocour?“
„Vzala si ho nějaká paní, řekl mi školník,“ Honzík znovu pohladil kočičku. „Strašně bych chtěl vědět, jak je Mourkovi…“
„Jsi skvělý!“ pohladil děda vnuka po hlavě. „Dodržet slovo je správné, ale proč jsi to neřekl rodičům?“
„Neptali se,“ odpověděl prostě Honzík.
Ubíhaly dny… Rány na těle Míci, jak kočku Honzík pojmenoval, se zahojily. Kočička přestala syčet a dívat se na lidi podezřívavě.
Míca přijímala péči člověka, který jí zachránil život. Brzy se pěkně zotavená a znatelně přibrala a přesunula se spát k Honzíkovi do postele.
Klukův sen se splnil, ale často ve snech vídal pruhovaného Mourka s umrzlým uchem. Kocour se mu laskavě otíral o nohy a hlasitě přede, když ho Honzík bral do náruče.
„Kde jsi?“ ptal se Honzík ve snu pruhovaného kocoura, ale odpovědi se nedočkal.
Červenec uběhl a za ním i srpen…
Honzík čekal, že si pro něj přijedou rodiče, ale místo toho děda oznámil vnukovi, že musí do města zařídit nějaké věci. Po ranním úklidu hospodářství nechal Josef Novák hospodaření na vnukovi a vydal se na vlak.
Vrátil se večer, unavený, ale spokojený. Pochválil vnuka za pořádek v práci a s tajemným úsměvem ho zavolal do světnice, kam předtím zanesl velkou krabici.
„Pojď sem, vnuku,“ ukázal Josef Novák na pohovku. „Podívej, kdo se mnou přijel z města.“
Honzík vešel do místnosti a podíval se na pohovku. Několikrát mrkl, bál se, že se mu to zdá.
„Mourku!“ zvolal chlapec a opatrně vzal pruhovaného kocoura s umrzlým uchem do náruče. „Dědo, ty jsi nejlepší!“
Kocour vypadal zdravě a dobře živený. Později se Josef Novák svěřil vnukovi, že ho jeho čin ohromil, a rozhodl se pruhovaného kocoura vypátrat. Obrátil se na Honzíkovu školu.
Ukázalo se, že to byl právě školník, kdo kontaktoval útulek s prosbou, aby bezdomovce kocoura odvezli, bál se o jeho život.
Začátkem září přijeli Honzíkovi rodiče s novinkou, že musí odjet na dlouhou expedici, a chlapec bude muset ještě nějaký čas bydlet u dědečka.
Rodiče sotva poznávali ve veselém a radostném dítěti dřívějšího rebela.
„Tati, udělal jsi zázrak!“ zvolal Honzíkův otec.
„Naučte se slyšet své dítě,“ řekl poučně Josef Novák.
Co se týče Honzíka, ten měl radost, že zůstává u dědy a nemusí se loučit s Mourkem a Mícou.
Rebel se proměnil v nejstarostlivějšího a nejzodpovědnějšího pána svých mazlíčků.
