Telefon ztichl. Věra stála uprostřed kuchyně a tiskla si ho oběma rukama k hrudi. Teta Galina mluvila rovné čtyři minuty – hlas suchý, věcný, bez jediné slzy.
Daniel seděl na gauči. Televize tiše bublala v pozadí. Ani se neotočil, když Věra vstoupila do dveří.
– Danieli. Volala teta Galina. Máma zemřela před hodinou.
Přikývl. Přejel prstem po displeji telefonu – listoval něčím, už na tom nezáleželo.
– Hm. Škoda.
– Musím jet. Hned teď. Dvě hodiny cesty. Dej mi klíče od auta.
Daniel odložil telefon. Ne proto, že by ho to dojalo – protože zaslechl slovo „auto“. Podíval se na ni zdola nahoru s výrazem lehkého podráždění, jako by ho požádala, aby přestěhoval skříň.
– Ne. Auto potřebuju já. Máma mě prosila, abych ji odvezl k tetě Zině. Slíbil jsem jí to už minulý týden.
Věra se nehnula. Světlo z kuchyně dopadalo na její záda a tvář zůstávala ve stínu.
– Slyšel jsi, co jsem řekla?
– Slyšel. Ale ona už je mrtvá. Kam spěcháš? Zítra nasedneš na autobus, dojedeš. A máma – ta je živá. Čeká. Slíbil jsem.
Vteřina. Dvě. Tři.
– To myslíš vážně?
– Naprosto. Mámu nezklamu.
Věra vstoupila do pokoje. Postavila se přímo před televizi – tak, že se jí Daniel nemohl vyhnout pohledem. Musel zvednout oči.
– Požádám tě jednou. Jednou. Zamysli se nad tím, co jsi právě řekl. A odpověz znovu.
– Věro, nedělej scénu. Všechno jsem vysvětlil. Máma čeká, slíbil jsem. S tvým pohřbem se přes noc nic nestane.
– S mým pohřbem, – opakovala pomalu.
– No, s pohřbem. Víš, co myslím. Pojedeš zítra. Všechno zařídí i bez tebe, je tam teta, sousedi.
Věra se naklonila o něco blíž.
– Chápeš, že je to naposledy, co tě o něco prosím? Ne podruhé, ne potřetí. Naposledy.
– Proboha, Věro. Ty vždycky děláš z komára velblouda. Jeden den! Jeden den počkáš. Nic se nezboří. Máma prosila – jedu. Tečka.
– Umřela mi máma, Danieli. A tvoje – jede na návštěvu pít čaj.
– Nepřekrucuj. Dlouho se chystala, Zina na ni čeká. Slíbil jsem. Chceš, abych porušil slovo?
– Chci, abys vzpomněl, s kým žiješ. A co pro mě tenhle den znamená.
– Pamatuju. Ale pořádek je pořádek. Živí jsou důležitější.
Věra se narovnala. Podívala se na něj tak, jako by si pamatovala jeho tvář. Ne s nenávistí. S něčím konečným.
– Dobře, – řekla.
To „dobře“ zaznělo rovně. Bez urážky. Bez afektu. Bez chvění. Daniel si toho nevšiml – už sahal po ovladači.
*
Věra vyšla na chodbu. Otevřela horní zásuvku komody – tu, kterou Daniel za sedm let ani jednou neotevřel. Vytáhla tlustou složku s gumičkou: svůj pas, list vlastnictví k bytu, technický průkaz k autu, bankovní dokumenty. Všechno na její jméno. Uložila do tašky.
Sundala z háčku obě sady klíčů od auta. Oblékla si bundu. Obula se.
– Kam jdeš? – zakřičel Daniel z pokoje.
– Jedu. Rozloučit se s mámou.
– A čím? Řekl jsem přece – auto potřebuju já!
Věra otevřela vchodové dveře. Daniel už stál na chodbě – bosý, s ovladačem v ruce, s pitomým výrazem uraženého pána.
– Auto je psané na mě. Vždycky bylo. Byt taky. Až se vrátím, bude zámek jiný. Tvoje věci složím ke dveřím. Vyber si sám, nebo je vynesu.
– Co to meleš?
– Nemelem. Mluvím. Srozumitelně a jednou.
– Věro, zastav se. Zastav! Nemůžeš jen tak…
– Danieli. Umřela mi máma. A tys mi vysvětlil, že auto potřebuješ víc – odvézt svou k sestře na čaj. To je všechno, co jsem potřebovala slyšet. Už mezi námi nic není. Sbal si věci.
Dveře se zavřely. Cvakl zámek. Dole boukly dveře od domu. Za minutu ho z okna viděl, jak sedá za volant – klidně, bez spěchu, bez ohlédnutí. Nastartovala. Vyjela ze dvora. Ani se nepodívala nahoru.
Daniel stál uprostřed chodby. Vytočil její číslo – dlouhé tóny, bez odpovědi. Napsal zprávu: „Vrať auto. Zbláznila ses?“ Přečteno. Ticho. Další: „Přestaň blbnout. Máma čeká, musím jet.“ Přečteno. Ticho.
Za dvacet minut zavolala matka.
– Danieli, kdy pro mě přijedeš? Zina už prostřela stůl.
– Má situace, mami. Věra vzala auto.
– Jak vzala? Vždyť je to vaše auto!
– Formálně… je psané na ni.
– No a co? Jsi muž! Řekni jí, ať ho vrátí!
– Nebere mi to. Zavolám zpátky.
Sedl si na gauč. Prošel bytem. Všechno vypadalo stejně – nábytek, záclony, poličky. Ale Věra z toho domu vyndala dokumenty, klíče a sebe. Tři věci, na kterých všechno drželo.
Telefon zazvonil. Věra. Popadl ho.
– Věro! Konečně. Poslouchej, pojďme bez…
– Drž hubu, – řekla. Tiše a krátce, jako cvaknutí. – Řeknu to jednou. Byt patří mně. Babička mi ho odkázala, papíry na moje jméno, víš to moc dobře. Auto jsem koupila před svatbou. Peníze na kartě jsou moje, ty jsi za sedm let neušetřil ani korunu. V kapse tvojí bundy máš dva tisíce – stačí na taxi pro tvoji matku. Tak akorát, ale stačí.
– Věro, počkej…
– Zámek dnes vyměním, požádám sousedku Innu, ať pustí zámečníka. Tvoje věci složím. Budou stát u dveří. Dva dny. Potom je vyhodím do popelnice.
– Nemáš právo…
– Mám. Každý papír. Každý podpis. Všechno je moje. A ty ses za sedm let neobtěžoval dát na sebe ani rychlovarnou konvici.
– To je podlé!
– Podlé je říct ženě, že nemusí jet pohřbít matku. Protože ty potřebuješ auto odvézt svou na čaj. To je podlé. Já si jen beru to, co je moje.
Ticho v telefonu trvalo čtyři vteřiny.
– Věro, přestřelil jsem. No pitomec, no uklouzlo mi to. Pojďme to normálně probrat, až se vrátíš.
– K tobě se nevrátím. Je konec. Už nevolej.
Tón.
Daniel seděl s telefonem v ruce. Vytočil znovu – účastník nedostupný. Znovu – to samé. Zablokovala jeho číslo.
Sáhl do kapsy bundy. Dvě pomačkané bankovky. Tisícovka a tisícovka. A to spočítala – přesně tolik, aby stačilo na taxi k tetě Zině a zpátky. Ani korunu navíc.
Karta prázdná – zkontroloval. Na jiných účtech – nula. Nikdy se o to nezajímal. Stačilo mu, co mu Věra dávala. Byt – její. Auto – její. Peníze – její. Sedm let žil v cizím domě a nikdy se nad tím nezamyslel.
Matka čekala před domem. Malá postava v zeleném kabátě, s taškou dobrot pro sestru. Taxi zastavilo, nastoupila, prohlédla si interiér.
– Taxi? Vážně? A kde je auto?
– U Věry.
– Tak si ho vezmi!
– Odjela s ním. Nadobro.
Matka chvíli mlčela. Zírala do opěradla předního sedadla.
– Co to znamená – nadobro?
– To, co říkám. Odešla. Řekla, ať si do dvou dnů sbalím věci. Dnes vymění zámek.
– Kvůli čemu?
– Kvůli tomu, že jsem jí řekl, ať nejede na pohřeb. Řekl, že auto potřebuju víc.
Matka se k němu otočila. V očích – ne lítost. Zmatení. Nerozuměla tomu, jak se prosba o svezení k sestře mohla změnit v katastrofu.
– No tos uhodil hřebíček na hlavičku, Danieli.
– Nemyslel jsem, že to tak…
– Měl jsi myslet! Že ženě umřela máma, a ty jí řekneš „počkáš“? Byl jsi vůbec při smyslech?
– Tys sama prosila, ať tě odvezu!
– Prosila jsem o svezení. Neprosila jsem tě, abys ženu nepustil na pohřeb! To jsi vymyslel sám!
Taxi jelo městem. Taxametr tikot. Daniel sledoval čísla – rostla a každá koruna ukusovala z jeho posledních peněz. Když auto zastavilo u domu tety Ziny, na taxametru bylo osm set korun. Zpátky – ještě tolik. Zbytek na jídlo. Snad. Na jeden den.
Matka vystoupila. Otočila se. Taška s dobrotami se jí mačkala v rukou.
– A kam teď?
– K tobě. Jestli mě pustíš.
– Mám pokoj a kuchyň, Danieli. Rozkládací gauč ve spíži.
– Tak rozkládací gauč.
Zavrtěla hlavou. Odešla ke vchodu. Dveře se za ní zavřely.
Daniel zůstal stát na chodníku. V kapse – tisíc dvě stě korun drobnými a pomačkanými bankovkami. Na kartě – prázdno. Za zády – město, ve kterém už neměl ani čtvereční metr.
Vytáhl telefon. Vytočil číslo Věry. Dlouhé tóny. Pak – mechanický hlas: „Účastník není dostupný.“
Uklidil telefon. Podíval se na své ruce – prázdné. Jako všechno ostatní.
A Věra v tu chvíli stála vedle v pokoji své matky. Teta Galina – napravo, sousedé – vzadu. Dělala to, co měla dělat. Loučila se. Protože pro ni si mrtví zasloužili stejnou úctu jako živí. A určitě větší než muž, který za sedm let nikdy nepochopil, vedle koho žil.
