Telefon ztichl. Věra stála uprostřed kuchyně a tiskla ho k hrudi oběma rukama. Teta Gábina mluvila přesně čtyři minuty – hlas suchý, věcný, bez jediné slzy.
Daniel seděl na gauči. Televize tiše brumlala na pozadí. Ani se neotočil, když Věra vstoupila do dveří.
„Danieli. Volala teta Gábina. Máma před hodinou zemřela.”
Přikývl. Přejel prstem po displeji telefonu – listoval něčím, už nebylo důležité čím.
„Hm. Škoda.”
„Musím jet. Ihned. Dvě hodiny cesty. Půjč mi klíče od auta.”
Daniel odložil telefon. Ne proto, že by se dojal – protože uslyšel slovo „auto”. Podíval se na ni zdola nahoru s výrazem lehké mrzutosti, jako by ho požádala, aby přestěhoval skříň.
„Ne. Auto potřebuji já. Máma mě poprosila, abych ji odvezl k tetě Zdeně. Slíbil jsem jí to už minulý týden.”
Věra se ani nehnula. Světlo z kuchyně jí padalo do zad a tvář zůstávala ve stínu.
„Slyšel jsi, co jsem řekla?”
„Slyšel. Ale už je mrtvá. Kam spěcháš? Zítra nasedneš na autobus a dojedeš. Kdežto máma – žije. Čeká. Slíbil jsem.”
Vteřina. Dvě. Tři.
„To myslíš vážně?”
„Naprosto. Mánu nezklamu.”
Věra vešla do pokoje. Postavila se přímo před televizi – tak, že se jí Daniel nemohl vyhnout pohledem. Musel zvednout oči.
„Poprosím tě jednou. Jednou. Zamysli se nad tím, co jsi právě řekl. A odpověz znovu.”
„Věro, nedělej scénu. Všechno jsem vysvětlil. Máma čeká, slíbil jsem. S tvým pohřbem se přes noc nic nestane.”
„S mým pohřbem,” opakovala pomalu.
„No, s pohřbem. Víš, co myslím. Pojedeš zítra. Všechno zařídí i bez tebe, je tam teta, sousedi.”
Věra se naklonila o kousek blíž.
„Chápeš, že tohle je naposledy, co tě o něco prosím? Ne podruhé, ne potřetí. Naposledy.”
„Proboha, Věro. Vždycky děláš z komára velblouda. Jeden den! Jeden den počkáš. Nic se nezboří. Máma poprosila – jedu. Tečka.”
„Mně zemřela máma, Danieli. A tvoje jen jede na návštěvu pít čaj.”
„Nepřekrucuj. Chystala se už dlouho, Zdena na ni čeká. Slíbil jsem. Chceš, abych porušil slovo?”
„Chci, abys vzpomněl, s kým žiješ. A co pro mě tenhle den znamená.”
„Pamatuju. Ale pořádek musí být. Živí jsou důležitější.”
Věra se narovnala. Podívala se na něj, jako by si pamatovala jeho tvář. Ne s nenávistí. S něčím konečným.
„Dobře,” řekla.
To „dobře” zaznělo rovně. Bez ublíženosti. Bez emocí. Bez chvění. Daniel si toho nevšímal – už sahal po ovladači.
*
Věra vyšla na chodbu. Otevřela horní zásuvku komody – tu, kterou Daniel za sedm let neotevřel ani jednou. Vytáhla tlustou složku s gumičkou: svůj pas, list vlastnictví k bytu, technický průkaz k autu, bankovní doklady. Všechno na její jméno. Sbalila do tašky.
Sundala z háčku obě sady klíčů od auta. Oblékla si bundu. Obula se.
„Kam jdeš?” zakřičel Daniel z pokoje.
„Jedu. Rozloučit se s mámou.”
„Čím? Řekl jsem přece – auto potřebuju!”
Věra otevřela vchodové dveře. Daniel už stál na chodbě – bosý, s ovladačem v ruce, s trapným výrazem uraženého pána.
„Auto je psané na mě. Vždycky bylo. Byt také. Až se vrátím, zámek bude jiný. Tvoje věci složím ke dveřím. Vyber si sám, nebo je vynesu.”
„Co to blábolíš?”
„Neblábolím. Říkám. Jasně a jednou.”
„Věro, počkej. Počkej! Nemůžeš jen tak…”
„Danieli. Mně zemřela máma. A ty jsi mi vysvětlil, že auto potřebuješ víc – odvézt svoji mámou k sestře na čaj. To je všechno, co jsem potřebovala slyšet. Už mezi námi nic není. Sbal si věci.”
Dveře se zavřely. Cvakl zámek. Dole bouchly domovní dveře. Za minutu uviděl z okna, jak si sedá za volant – klidně, bez spěchu, bez ohlédnutí. Nastartovala. Vyjela ze dvora. Ani se nepodívala nahoru.
Daniel stál uprostřed chodby. Vytočil její číslo – dlouhé vyzvánění, bez odezvy. Napsal zprávu: „Vrať auto. Zbláznila ses?” Přečteno. Ticho. Další: „Přestaň blbnout. Máma čeká, musím jet.” Přečteno. Ticho.
Za dvacet minut zavolala máma.
„Danieli, kdy pro mě přijedeš? Zdena už prostřela stůl.”
„Je to složitý, mami. Věra vzala auto.”
„Jak vzala? Vždyť je to vaše auto!”
„Formálně… je psané na ni.”
„No a co? Jsi chlap! Řekni jí, ať ho vrátí!”
„Nezvedá mi to. Zavolám zpátky.”
Sedl si na gauč. Prošel byt. Všechno vypadalo stejně – nábytek, záclony, police. Ale Věra z toho domu vyndala doklady, klíče a sebe. Tři věci, na kterých všechno drželo.
Telefon zazvonil. Věra. Popadl ho.
„Věro! Konečně. Poslyš, nechme toho…”
„Drž hubu,” řekla. Tiše a krátce, jako cvaknutí. „Řeknu to jednou. Byt patří mně. Babička mi ho odkázala, dokumenty na moje jméno, ty to moc dobře víš. Auto jsem koupila před svatbou. Peníze na kartě jsou moje, ty jsi za sedm let neušetřil ani korunu. V kapse tvojí bundy leží dva tisíce – stačí na taxík pro tvoji mámu. Tak akorát, ale stačí.”
„Věro, počkej…”
„Zámek dnes vyměním, požádám sousedku Inku, aby pustila zámečníka. Tvoje věci sbalím. Budou stát u dveří. Dva dny. Pak je vyhodím.”
„Nemáš právo…”
„Mám. Každý papír. Každý podpis. Všechno je moje. A ty ses za sedm let neobtěžoval zapsat na sebe ani rychlovarnou konvici.”
„To je podlé!”
„Podlé je říct ženě, že nemá jet pohřbít matku. Protože ty potřebuješ auto odvézt svoji na čaj. To je podlé. Já si jen beru to, co je moje.”
Ticho v telefonu trvalo čtyři vteřiny.
„Věro, přestřelil jsem. Je ze mě pitomec, ujelo mi to. Promluvíme si normálně, až se vrátíš.”
„K tobě se nevrátím. Je konec. Už mi nevolej.”
Ozvalo se pípnutí.
Daniel seděl s telefonem v ruce. Vytočil znovu – účastnice nedostupná. Ještě jednou – totéž. Zablokovala mu číslo.
Sáhl do kapsy bundy. Dvě pomačkané bankovky. Tisícovka a tisícovka. I to spočítala – přesně tolik, aby mu stačilo na taxík k tetě Zdeně a zpátky. Ani korunu navíc.
Karta prázdná – zkontroloval. Na jiných účtech nula. Nikdy se o to nezajímal. Stačilo mu, co Věra dávala. Byt – její. Auto – její. Peníze – její. Sedm let bydlel v cizím domě a ani jednou se nad tím nezamyslel.
Máma čekala před domem. Drobná postava v zeleném kabátě s igelitkou plnou dobrot pro sestru. Taxík zastavil, nasedla, rozhlédla se po sedačkách.
„Taxík? Fakt? A kde je auto?”
„U Věry.”
„Tak si ho vem!”
„Odjela s ním. Nadobro.”
Máma chvíli mlčela. Zírala do opěradla předního sedadla.
„Co to znamená – nadobro?”
„To, co říkám. Odešla. Řekla, ať si do dvou dnů sbalím věci. Dnes vymění zámek.”
„Kvůli čemu?”
„Kvůli tomu, že jsem jí řekl, ať nejede na pohřeb. Že auto potřebuju víc.”
Máma se k němu otočila. V očích neměla výčitku. Jen bezradnost. Nechápala, jak prosba o svezení k sestře mohla skončit katastrofou.
„To ses pěkně vyjádřil, Danieli.”
„Nečekal jsem, že to vezme takhle…”
„Měl jsi myslet! Že ženě umřela máma a ty jí řekneš ‚počkáš’? Máš vůbec rozum?”
„Sama jsi chtěla odvézt!”
„Chtěla jsem odvézt. Nechtěla jsem, aby sis kvůli tomu rozhádal ženu a ona nejela na pohřeb! To sis vymyslel sám!”
Taxík projížděl městem. Taxametr tikotával. Daniel koukal na čísla – rostla a každá koruna ukusovala z jeho posledních peněz. Když auto zastavilo u domu tety Zdeny, na taxametru svítilo osm set korun. Zpátky – zase tolik. Zbytek na jídlo. Třeba. Na jeden den.
Máma vystoupila. Otočila se. Igeliťák s dobrotami se jí mačkal v rukou.
„A kam teď?”
„K tobě. Když mě vezmeš.”
„Mám pokoj a kuchyň, Danieli. Rozkládací postel ve spíži.”
„Tak rozkládací.”
Zavrtěla hlavou. Odešla ke vchodu. Dveře se za ní zavřely.
Daniel zůstal stát na chodníku. V kapse tisíc dvě stě korun drobnými a pomačkanými bankovkami. Na kartě – prázdno. Za zády – město, ve kterém už neměl ani metr čtvereční.
Vytáhl telefon. Vytočil číslo Věry. Dlouhé vyzvánění. Pak mechanický hlas: „Účastnice není dostupná.”
Uklidil telefon. Podíval se na své prázdné ruce. Jako na všechno ostatní.
A Věra v tu chvíli stála vedle své matky v jejím pokoji. Teta Gábina po pravici, sousedé za zády. Dělala, co musela. Loučila se. Protože pro ni si mrtví zasloužili stejnou úctu jako živí. A rozhodně větší než muž, který za sedm let nepochopil, s kým žije. Život někdy ukáže pravdu v té nejbolestnější chvíli – a teprve pak zjistíš, kdo pro tebe byl skutečnou oporou, a kdo jenom stínem ve tvém bytě.
