Nevydržela jsem
Podávám žádost o rozvod, pronesla klidně Veronika, když podávala manželovi hrnek s čajem. Tedy, abych byla přesná, už jsem ji podala.
Řekla to tak všedně, jako by oznámila, že budou k večeři bramborové knedlíky se zelím a pečeným masem.
Můžu se zeptat, z jakého No, radši ne před dětmi, Petr, zahlédnuvš obě napjaté dětské tváře, nasadil klidný tón a ztišil hlas. Čím jsem ti tolik zlehl na srdci? Nevzpomínám, že byste děti nechtěly mít tátu.
Myslíš, že jiného tátu bych nenašla? Veronika významně protočila oči a kysele se usmála. Čím? Vším! Doufala jsem, že s tebou bude život jako klidné rybníkové hladiny, ne rozbouřená Berounka!
Kluci, už jste dojedli? na pokračování debaty před dětmi neměl Petr ani pomyšlení. Honem si běžte hrát. A žádné poslouchání za dveřmi! zavolal za nimi, protože oba jeho synci byli pěkná kvítka. Tak, kde jsme skončili.
Veronika prudce stiskla rty. Zase poroučí! Pořád si hraje na nejlepšího tatínka
Už mám takového života dost. Nechci každý den dřít v kanclu osm hodin, pořád se na někoho usmívat, otravovat se s klienty Já chci spát dlouho, projít se po Příkopech v buticích, chodit do salonů krásy. A ty mi to nikdy nemůžeš dát. Dost! Deset nejlepších let jsem ti obětovala
A prosím tě, vynechej ty vzletné řeči, přerušil ji suše Petr. Nebyla jsi to náhodou ty, kdo se tehdy, před těmi deseti lety, tolik snažila, abys se mnou skončila v oddacím listině? Já po tom manželství dvakrát nevzdychal.
No, zmýlila jsem se, to se stává.
Rozvod proběhl rychle a v tichosti. Petr nakonec se skřípěním zubů souhlasil, že kluci zůstanou u mámy s podmínkou, že každé víkendy a prázdniny budou s ním. Veronika s tím bez protestů souhlasila.
O půl roku později představil Petr kluky své nové ženě. Věčně usměvavá, příjemná Libuše si je naprosto získala a oni se najednou na víkendy těšili víc než dřív, což Veroniku neskutečně dráždilo.
A ještě víc ji štvalo, že Petr dostal pořádné dědictví po nějakém vzdáleném strýčkovi, koupil krásný dům za Prahou a žil si v pohodě. Do práce chodil dál, výživné posílal jen symbolicky, protože sám kupoval klukům oblečení, všechnu tu elektroniku a ještě jim vybíral každý šroubek sám. I ty alimenty měl pod pečlivým dohledem!
Proč jen nevydržela o půl roku déle? Kdyby Veronika tušila, co ji čeká Teď by si užívala!
Nebo ještě není všemu konec?
*************************
Nechceš si dát čaj? Jako za starých časů, zavlnila se Veronika s koketním úsměvem, zatočila si pramínek vlasů na prstu. Krátké šaty zvýrazňovaly, co měly, vymazlený make-up ji ubralo pěkných pár let No, dala si záležet a vypadala opravdu skvěle!
Nemám čas, sjel ji Petr prázdným pohledem. Kluci už jsou nachystaní?
Něco hledají, ještě jim to chvíli zabere, znám je, natáhla Veronika rozmrzele, ale nevzdávala to. Možná bychom mohli slavit Silvestra všichni spolu? Karel s Jirkou půl dne zdobili stromek.
Už u rozvodu jsme se dohodli, že prázdniny jsou moje. A slavit budeme v úžasné vesnici na Šumavě, kde je sníh a hory na lyžování i snowboard. Všechno zařídila Libuše.
Ale to je přeci rodinný svátek
Právě proto a rodinu tvoříme teď my. Pokud budeš dělat problémy, požádám o kluky soudně.
Jakmile za bývalým mužem a šťastnými kluky zapadly dveře, Veronika vztekle rozbila drahý porcelán, co kdysi dostali jako svatební dar. Libuše Ta Libuše! Co se pořád tak plete do života? Věčně se tváří, jak miluje kluky, a přitom nejspíš odpočítává minuty, až zas budou doma! Kdo jiný než já ví, jak divocí a rozjívení dovedou kluci být.
To je nápad Veronika se ušklíbla. Možná ještě není pozdě. Všechny Petrovy peníze by mohly být brzy jen moje
********************
A to co je? zvedl Petr obočí u dveří, kde stálo několik babořených kufrů.
No co asi? Věci. Karlovy a Jirkovy, Veronika lehce kopla do největšího, až se zavrtěl. Rozhodla jsem se, že když už sis zařídil nový život, je řada na mně. Ale víš, ne každý chlap přijme cizí děti, takže kluci budou žít teď s tebou. Už jsem byla na sociálce, všechno jim řekla, zbývá už to jen podepsat oficiálně. Zbytek vyřídíš, já jedu na dovolenou s jedním slibným pánem.
Nechala zmateného Petra stát a odešla k autu, které na ni už čekalo. Jsem zvědavá, jak dlouho té svaté Libuše vydrží nervy. Týden? Dva? Spíš dva. Petr pak bude muset volit děti, nebo ženu. Jasně, že si vybere kluky. A vrátí se ke mně. Se všemi penězi
Uběhl týden. Měsíc. Dva. Ale nikdo jí nazpět děti neposílal. A podle toho, co říkali kluci, Libuše na ně za celou tu dobu ani jednou nezvýšila hlas! To není možné! Ta dvě nezbedná dítka se snad proměnila v anděly?!
Jak se kluci chovají? Ještě jsi z nich nezbláznila? nevydržela a vytočila číslo bývalého muže.
Jsou skvělí, poslouchají, hezky si hrají, pomáhají nám, hlas Petra úplně zteplal, jakmile šla řeč na děti. Prostě zlatíčka!
Opravdu? vydechla překvapeně Veronika. U mě pořád něco vyváděli
To je tím, že je s dětmi třeba pracovat, odfrkl si Petr. Ty jsi věčně jen koukala do mobilu. Mimochodem, chci tě informovat, že se stěhujeme. Když budeš chtít, přivezu kluky na prázdniny.
Ale vždyť jsou to i moje děti!
Sama jsi mi je přenechala, zasmál se Petr. Říkej si matka
Veronice zůstaly jen oči pro pláč. Manžela ani jeho peníze nezískala zpět, nový přítel taky nevydržel, a kluci jsou najednou daleko. I když, že by se jí stýskalo, to těžko život pro sebe ji zlákal daleko víc než role mámy.
Jaká to nespravedlnost? Deset let vydržet a pár měsíců před vysněným pohodlím to vzdát
NespravedlivéA tak zůstala Veronika sama v bytě, kde kdysi bývávala rodina doma. Každý kout připomínal malá vítězství, zklamání i radosti, které už nebylo s kým sdílet. Přes den poslouchala ticho a v noci se k ní domů vkrádaly vzpomínky veselejší, než si kdy dokázala přiznat. Nejprve si říkala, že je to dočasné, že brzy potká někoho ještě lepšího, že jí ten nový život přinese opravdové štěstí. Ale místo toho se ke dveřím nevracel nikdo ani děti nenapsaly, jak slibovaly, ani žádný muž, žádné velké přátelství.
Všechna svá očekávání vyměnila za okázalou samotu a čím dál častěji přemítala o tom, jaké by to bylo, kdyby bývala vydržela, kdyby byla tu a tam upřímně obejmula kluky, kdyby si občas poslechla Petrovu radu Nebo kdyby aspoň jednou ocenila, jakou rodinu mají.
Večer seděla u stolu a neklidně si promíchávala už studený čaj. Zírala z okna na město podzimně šedivé a zahlédla svůj odraz tentokrát už nelichotivý. K životu, o němž kdysi snila, jí teď chyběla ta nejdůležitější ingredience: někdo, komu by na ní opravdu záleželo.
To byla cena, kterou tehdy přehlédla v pestré výloze snů. A teď už nešlo zboží vrátit ani vyměnit. Zbyl jí jen tichý smích dětí zaznívající z daleké vzpomínky a vědomí, že opravdové štěstí se někdy prostě nechá propustit a člověk si ho všimne až tehdy, když zamává za zavřeným oknem.
