V prodejně s elektronikou bylo dusno, smrdělo to plasty a rozpáleným kovem. Jarmila stála před regálem s bojlery a cítila, jak v ní vře podráždění. Starý bojler v koupelně vypověděl službu už ráno, takže se musela mýt v lavoru a ohřívat vodu na sporáku. Petr stál vedle a zabýval se telefonem.
„Podívej, třeba tenhle, padesát litrů,“ řekla Jarmila a ukázala na model s cenovkou dvaadvacet tisíc. „To nám stačí. Rozdělíme se napůl, jako obvykle.“
Manžel zvedl oči od obrazovky a ušklíbl se. „Jak napůl? To je tvoje rozmařilost — furt se sprchovat hodinu. Mně stačí umyvadlo.“
„Petře, to je přece společná věc. Taky se myješ.“
„Já bych ten starý spravil. Ty chceš novej, vychytanej. Tak si ho kup. Já svoje peníze utrácím za to, co považuju za důležitý.“
Jarmila zmáčkla popruh kabelky. Tenhle rozhovor nebyl první, ale dnes překročil hranici.
„Takže bojler je moje rozmazlování? A to, že tvoje matka dvakrát do měsíce žádá o peníze na masáže, je tvoje osobní záležitost?“
Petr se na ni podíval chladně, jako na protivného prodavače, který ho otravuje.
„Domluvme se jednou provždy. Každý žije ze své výplaty. Já svoje peníze utratím podle svého uvážení, ty svoje podle svého. Náklady na byt půl napůl, jídlo půl napůl. Zbytek — kdo co chce. A nevyčítej mi mámu.“
Jarmila chtěla říct, že tohle není rodina, ale ubytovna. Jenže si vzpomněla, jak před dvěma týdny odmítl přispět na dárek pro její neteř k narozeninám. Tehdy řekl: „Tvoje příbuzní — tvoje výdaje.“ Polkla to. Souhlasila. Pravidlo vstoupilo v platnost.
Od té doby uběhly dva roky. Bojler si Jarmila koupila sama, potom si sama platila zubaře, sama sháněla peníze na operaci pro maminku. Eliška čekala na výměnu kyčelního kloubu, termín jí vyšel, ale část nákladů na rehabilitaci, speciální bandáž a nadstandardní pokoj padla na dceru. Jarmila tiše šetřila a odepírala si všechno. Petr dělal, že to tak má být.
V pátek večer seděla v kuchyni a v duchu si přepočítávala úspory. Do potřebné částky chybělo pětatřicet tisíc, ale za měsíc měla dostat čtvrtletní odměnu, a pak by to vyšlo. Telefon se rozezněl — ve společné konverzaci s manželem se objevila hlasová zpráva od Libuše Králové. Jarmila si ji přehrála.
„Synáčku, Jarmilko! Zjistila jsem si, že v Karlových Varech je báječný lázeňský dům, přímo na můj tlak a klouby. Poukaz stojí jen sto dvacet tisíc, ale musí se zaplatit zítra, než to někdo utrhne. Jarmilko, ty jsi praktická, ty máš vždycky něco naspořeno. Zaplaťte to, dceruško, ať mi to neujede. Petříku, dohlédni na ni, ať to neschovává pod polštář. Líbám vás!“
Uvnitř Jarmily něco spadlo a rozbilo se. Sto dvacet tisíc. Přesně tolik měla naspořeno na maminčino zotavení. Tchyně řekla „zaplaťte“, ne „pomozte“, jako by to bylo samozřejmé. Jarmila neodpovídala a zírala na obrazovku. Z obýváku se ozval Petrův křik:
„Slyšela jsi, co řekla máma? Je potřeba to zaplatit. Zítra ráno to pošli, dokud jsou místa.“
Jarmila vstala a šla ke dveřím.
„To myslíš vážně? Vždyť jsi řekl, že každý žije ze své výplaty. Tvoje máma — tvoje výplata.“
Muž odtrhl oči od televize a podíval se na ni jako na hloupé dítě.
„Ty srovnáváš maminčino zdraví s nějakým bojlerem? Úplně jsi ztvrdla?“
„Nesrovnávám zdraví, ale princip,“ odpověděla tiše Jarmila. „Tys ho nastavil. Lázně nezaplatím. Nemám volné peníze.“
Petr stiskl rty, ale mlčel. O chvíli později začal někomu psát.
Druhý den se ozval zvonek. Jarmila otevřela a uviděla tchyni. Libuše vplula do předsíně s taškou v ruce, voněla silným parfémem a předstíranou péčí. Podala jí krabici s dortem.
„Tady jsem ti upekla, chtěla jsem tě potěšit. Copak jsi tak zamračená?“
Jarmila si pamatovala ten dort — minule měl prošlé tři dny. Postavila krabici na komodu.
„Libuše, já vím, proč jste přišla. Ale lázně zaplatit nemůžu.“
Tchyně bez pozvání zamířila do kuchyně, posadila se a po hospodsku si vzala hrnek.
„Jarmilko, dceruško, ty to nechápeš. To není můj rozmar, to je zdraví. Jsi povinná pomoci matce svého muže. Jsme přece rodina, musíme si pomáhat.“
Jarmila zůstala stát ve dveřích.
„Když moje máma potřebovala pomoc, váš syn řekl: ‚Tvoje příbuzní — tvoje výdaje.‘ A já s tím souhlasila. Takže pro vaši rodinu to pravidlo neplatí?“
Libuše se změnila v obličeji okamžitě. Medový výraz sklouzl, zůstaly ostré lícní kosti a studené oči.
„Pomlouváš mého syna? Vždyť je to chlapeček, mohl si dělat legraci. Ty, hadice, jen hledáš záminku, aby stařenu poslala na mizinu.“
Jarmila si povzdechla.
„Já nikoho nepomlouvám. Prostě každý žije ze své výplaty. To řekl váš syn.“
Tchyně vyskočila, popadla ze stolu šperkovnici a zatřásla s ní.
„Podívej se, kolik krámů! A na zdraví matky je ti líto. Víš, Jarmilo, co je odplata? Ta tě praští po tom nejdražším. Tvoje máma je nemocná — to je možná znamení.“
Jarmile přejel mráz po zádech. Udělala krok, klidně jí šperkovnici odebrala.
„Odejděte. Hned.“
„Ty mě vyháníš?“ zajecela tchyně. „Tak si počkej. Já zavolám synovi, ten tě rychle srovná.“
Jarmila otevřela dveře a mlčela. Libuše vyletěla na chodbu a ještě cestou křičela:
„Ty se ještě vykoupeš ve vlastní krvi, ty mrcho!“
Za hodinu přijel Petr. Jarmila slyšela, jak klíč agresivně hrabe v zámku, jak prásknou dveře. Manžel vletěl do obýváku se zkřiveným obličejem.
„Proč jsi dotáhla mámu k slzám? Co sis myslela, že jí můžeš odporovat? Okamžitě pošli peníze, poslal jsem ti číslo lázní.“
Jarmila zůstala sedět na pohovce, ruce klidně položené na kolenou.
„Tvůj princip: každý platí za své. To je tvoje máma. Tvoje výplata — ty plať. Já nemám.“
Petr se nafoukl do rudova.
„Srovnáváš pitomý bojler se zdravím vlastní matky? Ty jsi bezcitná mrcha! Já jsem pro tebe nic, když nechceš dát korunu na vlastní rodinu?“
„Tys to řekl,“ opakovala tiše Jarmila. „Nic jsem si nevymyslela.“
„Já jsem to nikdy neřekl!“ zařval. „Všechno si vymýšlíš, máš paranoiu. Jen jsme si rozdělili výdaje na rozmary, ale máma je svatá.“
Jarmila pomalu vytáhla telefon, otevřela diktafon a položila ho na stůl.
„Tady je všechno nahrané. Náš rozhovor v obchodě i ten pozdější. Zopakuj prosím, z čí výplaty se podle naší rodinné ústavy platí tvoje příbuzná.“
Petr strnul. Prsty se mu sevřely v pěst. Vrhl se k telefonu, ale Jarmila ho stihla vzít první.
„Tys mě nahrával?“ zachraptěl a snažil se jí telefon vytrhnout.
„Nechoď sem,“ varovala ledovým hlasem. „Zavolám policii. Vyhrožování a napadení ti moc nesluší.“
Zastavil se krok od ní, těžce dýchal. Pak vyplivl:
„To ještě budeš prosit o slitování. Byt je společnej, ale najdu způsob, jak tě vystrnadit bez koruny. Nikdo neuvěří, že jsem ti ubližoval. A za urážku mé matky si ještě odneseš.“
Popadl z věšáku bundu a práskl dveřmi. Jarmila zůstala stát s telefonem v ruce. V tichu slyšela, jak jí v hlavě tluče puls.
V sobotu ráno chtěla Jarmila dospat, ale v deset se ozvalo zvonění — dlouhé, dotěrné. Podívala se kukátkem: stáli tam tři lidé — Libuše, švagrová Milada v zářivé sportovní soupravě a její muž Bohumil, obtloustlý chlap s býčím krkem. Delegace dorazila bez ohlášení.
Jarmila neotevřela hned.
„Odejděte, já jsem vás nezvala.“
„Otevři, ať se před sousedy neztrapňuješ!“ zaječela Milada a zmáčkla zvonek ještě několikrát.
Sousedka z protějšího bytu pootevřela dveře a polekaně se dívala. Jarmila pochopila, že skandál rozpoutají přímo na chodbě, a otevřela. Ve stejném okamžiku se trojice nahrnula do předsíně, aniž by si sundala boty.
„Tak co, mrcho?“ Milada si opřela ruce v bok. „Naše máma málem umřela kvůli tobě, a ty si tady sedíš. Vždyť jsme tě vzali z ničeho, litovali jsme tě, a tys nás za to polila špínou.“
Bohumil mlčky stoupl k východu a přehradil cestu.
„Syn tě vyhodí,“ přidala se Libuše. „Horší už to bylo.“
„Já nikoho nevyhazovala,“ odpověděla Jarmila a snažila se, aby se jí hlas netřásl. „Jen nejsem povinná zaplatit lázně cizí ženě podle pravidel jejího syna. Moje máma čeká operaci a mám na ni naspořeno.“
„Máma!“ Milada udělala krok vpřed. „Tvoje máma si může vydělávat sama. Ale ty bydlíš v bytě našeho bratra, takže jsi povinná. Kde máš peněženku?“
Rozhlédla se po obýváku, uviděla na židli Jarmilinu kabelku a vrhla se k ní. Jarmila skočila naproti, ale Bohumil jí zatarasil cestu svým tělem.
„Odstupte,“ řekla tiše Jarmila. „To je moje taška.“
Milada už ale rozepnula zip a strčila ruku dovnitř.
„Když nechceš sama, tak ti pomůžeme. Najdeme kartu a zajdeme k bankomatu.“
Jarmila sebou cukla, ale Bohumil ji chytil za předloktí a strčil na pohovku. V očích se jí zablesklo. Nekřičela. Vytáhla telefon, zmáčkla nahrávání a zesílila hlas:
„Volám policii. Paragraf 178, porušení domovní svobody. Vstoupili jste bez mého souhlasu. Paragraf 205, krádež. Milado, právě teď se snažíš ukrást moje peníze. Bohumile, vy jste spolupachatel. Všechno natáčím.“
Milada ztuhla s peněženkou v ruce a otočila se ke kameře. Libuše zalapala po dechu.
„Točíš nás, potvoro? Vypni to hned!“
„Vypnu, když okamžitě opustíte byt,“ řekla Jarmila jasně a nesklopila telefon. „Jinak video pošlu na policii. Mám záznam pokusu o loupež. Uvidíme, co dostanete za společné vloupání.“
Bohumil zbledl a ucouvl. Milada hodila peněženku na zem.
„Běž k šípku! Petře, tys byl ale pitomec, žes vzal si tuhle mrchu.“
Vyletěla z bytu, Bohumil za ní. Libuše se zdržela a škodolibě se usmála:
„Tohle ještě není konec. Zítra přijde policie, povíme, že jsi mě uhodila. A uvidíme, komu uvěří.“
Jarmila za nimi zavřela dveře, podepřela je komodou a klekla si. Srdce jí bušilo až v krku. Věděla, že cesta zpátky není.
V noci nespala. Manžel nepřišel — nejspíš spal u matky. Byt se zdál cizí a nepřátelský. Vstala, prošla do pokoje, kterému Petr říkal pracovna, a rozsvítila lampu. V dolním šuplíku stolu ležely složky s dokumenty — nikdy tam nelezla, myslela si, že každý by měl mít své soukromí. To pravidlo teď vzalo za své.
Mezi smlouvami a výpisy našla tenkou plastovou desku. Uvnitř ležely výpisy z účtu, o kterém nevěděla. Na Petrově jméně byl veden vklad, na který pravidelně odcházely částky srovnatelné s polovinou jeho platu. Z toho účtu se každý měsíc posílaly peníze jisté „Miladě Horákové“ — švagrové. Částky skákaly od deseti do pětadvaceti tisíc, s poznámkami „na opravu“, „pomoc“, „půjčka“. Zvlášť ležela smlouva o půjčce na pět set tisíc, podle které se Milada zavázala peníze vrátit do tří let, ale bez úroků a bez přísného splátkového kalendáře — fakticky to byl dar.
Jarmila si každou stránku vyfotila. Necítila ani zlobu, ani bolest — jen chladnou jasnost. Muž tajně posílal peníze sestře, zatímco odmítal přispět na bojler a křičel, že každý žije ze svého. Jeho rodina byla jeden organismus, a ona byla něco jako venkovní zdroj, který měl podle prvního přání financovat tchyni.
Složku vrátila na místo a do úsvitu seděla v kuchyni a zírala do jednoho bodu. Ráno se rozhodla.
V pondělí si Jarmila objednala advokátku specializovanou na rodinné právo. Nebyl čas, tak si vybrala ženu s dobrými recenzemi. Kancelář byla v centru města, ve starém domě s vysokými stropy. Advokátka Božena Hájková byla suchá žena kolem padesátky, s ostrým pohledem a tichým hlasem.
Jarmila vylíčila všechno: oddělený rozpočet, manželovu větu, útok příbuzných, převody švagrové, výhrůžky. Božena poslouchala, nepřerušovala a psala si poznámky.
„Podle občanského zákoníku,“ začala, „nejste povinna vydržovat tchyni. To je povinnost jejích dětí, ne snach. Byt pořízený za manželství patří do společného jmění manželů. Ale skryté účty a převody, o kterých jste nevěděla, jsou důvodem, aby soud při vypořádání odchýlil od rovnosti podílů. Nahrávka pokusu o odcizení peněženky a vyhrožování je důvodem k trestnímu oznámení. Když se to potvrdí, jeho příbuzným hrozí postih a vám to pomůže omezit jejich přístup do bytu.“
V tu chvíli Jarmile zazvonil telefon. Na obrazovce svítilo „Petr“. Podívala se na advokátku, ta přikývla. Jarmila zapnula hlasitý odposlech.
„Jestli zítra máma nebude mít peníze, nemusíš se vracet,“ zasyčel manžel. „Zámky už mám objednané. Vypadni z mého bytu.“
Božena rychle napsala na lístek: „Nebezpečné vyhrožování. Zaznamenejte si to.“
Jarmila odpověděla klidně:
„Slyším. Na shledanou.“
A ukončila hovor. Advokátka odložila pero.
„Právě vám dal do rukou trumf. Natáčejte si všechny hovory. Teď k jádru: nesmíte se vzdát. Máte postup. Zaprvé, podáte trestní oznámení pro neoprávněný vstup a pokus o krádež. Zadruhé, podáte návrh na vypořádání společného jmění s přihlédnutím ke skrytým penězům. A pokud byste z bytu odešla, bralo by se to jako dobrovolné vzdání se. A hlavně — nechte si vyměnit zámky.“
Jarmila pocítila, jak se jí uvnitř něco narovnalo. Z kanceláře vyšla se složkou v ruce a s pocitem, že má pevnou půdu pod nohama.
Když se vrátila domů, nečekala. Otevřela si dveře klíčem. V obýváku seděli manžel, Libuše, Milada a Bohumil. Čekali na ni. Na konferenčním stolku stály špinavé hrnky, páchlo to tabákem — Petr kouřil, ačkoli to nikdy nedělal.
„Tak co, rozmyslela sis to?“ uvelebil se Petr v křesle. „Peníze na stůl, nebo táhni. Zámky mám objednané, zítra ti je vymění.“
Milada se škodolibě usmála. Libuše dodala:
„Jarmilko, neblbni. Zaplať lázně a my zapomeneme, co jsi provedla.“
Jarmila došla ke stolu, položila kabelku a složku.
„Lázně zaplatím. Hned. Přesně jak jsi chtěl.“
Tchyně se rozzářila:
„Vidíš, stačilo trochu přitlačit!“
Jarmila zvedla ruku.
„Ale nejdřív chci, abys, miláčku, podepsal tuhle dohodu o vypořádání majetku. Je v ní napsáno, že tvoje skryté vklady a převody Miladě se uznávají jako tvůj osobní majetek a já si na ně nebudu dělat nárok. Také se zavazuješ, že budeš sám nést náklady na svoji matku a sestru. Je to notářský návrh.“
Petr jí vytrhl papíry, přelétl je očima a zbělel.
„Jaké převody? Odkud to víš?“
„Ze složky v tvém stole. Viděla jsem výpisy. Každý měsíc posíláš Miladě desítky tisíc, a my přitom žijeme podle tvého pravidla ‚každý sám za sebe‘. Moje peníze jsou najednou společné, když je má rozdělovat tvoje matka. Nebo se mýlím?“
Milada se zakuckala čajem. Bohumil zamručel. Libuše vyskočila.
„Nesmíš ho vydírat!“
„To není vydírání,“ odmítla Jarmila klidně. „Dávám vám na výběr. Buď si teď vyjasníme odpovědnost každého, nebo půjdou papíry k soudu a video, jak Milada hrabala v mé peněžence, na policii. Lázně zaplatí váš syn ze svých úspor. Moje peníze půjdou na mou matku.“
Petr zmačkal papíry a hodil je ke zdi.
„Ty ses zbláznila? Nic nepodepíšu. Já tě…“
Udělal krok k Jarmile, ale Milada zničehonic zavřískala:
„Stůj! Petře, vždyť ona má nahrávku! Bohumile, vždyť říkala o policii! Já mám podmínku za tu dřívější rvačku, já nemůžu.“
Bohumil se zvedl a vzal ženu za loket:
„Milado, co to děláš? Vždyť jsme jí jen vyhrožovali.“
Milada si vytrhla ruku.
„Ty jsi debil? Nahrála nás, jak jsme se vloupali. Já nechci sedět!“
Obrátila se na bratra:
„Tys říkal, že je ovce, že poslechne! Vyřeš si to sám, já do toho nechci jít.“
Libuše lítala mezi dětmi.
„Petříčku, udělej něco!“
Petr zatnul pěsti a díval se na ženu s nenávistí. Ale Jarmila stála rovně a tiskla složku k hrudi.
„Nechci nikoho posílat do vězení,“ řekla. „Chci, aby mi dali pokoj. Ty, Petře, odejdeš k matce. Rozvod vyřídíme civilizovaně. Byt prodáme a rozdělíme. Na tvoje převody si nebudu dělat nárok, když uznáš, že jsou tvým osobním majetkem. A lázně si zaplatíš sám.“
Manžel na ni hleděl a v očích se mu mísila zlost s pochopením, že není úniku. Milada ho zatáhla za rukáv.
„Souhlas, u všech všudy. Potom to vyřešíme.“
Petr se mlčky otočil a šel do předsíně. Libuše se rozběhla za ním.
„Synáčku, kam jdeš? A co lázně?“
Jarmila zůstala v obýváku sama. Jen Milada s Bohumilem, popadli tašky a couvali ke dveřím. Milada ještě hodila přes rameno:
„Toho ještě budeš litovat.“
Jarmila neodpověděla.
Uplynul týden. Petr se odstěhoval k matce, nejdřív si vzal doklady a věci, pak napsal, že podá žádost o rozvod sám. Jarmila ho předběhla a druhý den podala návrh k soudu. Kopii nahrávky a výpisy ze skrytého účtu přiložila k žalobě. Na policii nahlásila neoprávněný vstup, a i když případ neměli dál vyšetřovat, byla věc zdokumentovaná. Švagrová se už neukázala. Tchyně vylévala svůj vztek na sociálních sítích a psala o „čarodějnici, která jí zničila syna“. Jarmilu to netrápilo.
V sobotu seděla v kuchyni s šálkem čaje a dívala se na účtenku za matčinu rehabilitaci. Částka byla zaplacená celá, zbývalo jen počkat na termín operace. Telefon blikal upozorněními — manžel pořád volal. Když to zkusil znovu, zvedla to.
„Zničilas rodinu kvůli nějakým stodvacetitisícům!“ zařval místo pozdravu.
Jarmila si hovor nahrála a poslala mu hlasovou odpověď:
„Ne, miláčku. Rodinu zničil ten, kdo řekl, že každý žije ze své výplaty. Já jsem se tím prostě začala řídit. Sbohem.“
Zmáčkla blokování kontaktu a odložila telefon.
Někdo zazvonil. Jarmila se lekla, ale šla otevřít. Na prahu stála sousedka Věra Novotná — ta, která vykukovala během návštěvy delegace. V ruce držela tác.
„Jarmilko, mám tu jablečný závin, upekla jsem, chtěla jsem se podělit. A neberte si to tak. My jsme s manželem všechno slyšeli. Udělala jsi přesně správně. A ještě vám poradím — zavolejte si někoho, ať vám vymění zámky. Už jsem volala svému známému, může přijít hned. Zadarmo, po sousedsku.“
Jarmile se svíralo hrdlo. Vzala si závin a usmála se.
„Děkuju, Věro. Hned zavolám.“
Vrátila se do kuchyně, sundala snubní prsten a položila ho na stůl. Zůstal po něm tenký bílý proužek, který nezmizí hned. To ale nevadilo. Hlavní bylo, že před ní byla maminčina operace a její vlastní tichý život, za který se nemusí nikomu zodpovídat. Za oknem byl hlučný máj a vítr přinášel vůni rozkvetlých stromů. Jedna kapitola skončila. Jiná začínala. A Jarmila si konečně uvědomila, že láska se neměří na koruny a že respekt je někdy důležitější než strach.
