Ondřej kráčí po práci domů. Obyčejný zimní podvečer. Všude kolem je jakoby položený závoj nudy a ticha. Prochází kolem potravin v Dejvicích a tam, na schodech, leží pes. Voříšek. Rezavý, rozcuchaný. Oči smutné, jako by se v nich ztrácel malý kluk.
Co tu hledáš? zamumlá Ondřej, ale zastaví se.
Pes zvedne hlavu, podívá se na něj. Nic nežádá. Jen upřeně hledí.
Asi čeká pána, pomyslí si Ondřej a jde dál.
Druhý den však stejný obrázek. A třetí též. Pes jakoby se stal součástí toho místa. Ondřej si všímá, že lidé kolem chodí netečně, někdo hodí kousek rohlíku, jiný párky.
Proč tu pořád sedíš? zeptá se Ondřej jednou, přisedne si opatrně. Kde máš pána?
Pes zaštěká tichounce a opatrně vsune čumák k Ondřejově noze.
Ondřej ztuhne. Kdy naposledy někoho pohladil? Po rozvodu uplynuly tři roky. Byt prázdný. Jen práce, televize, lednička.
Laduško, zašeptá, sám neví, kde to jméno vzal.
Druhý den přinese párky.
Za týden už zveřejní inzerát: Našel se pes. Hledáme majitele.
Nikdo nevolá.
Za měsíc se vrací z noční směny dělá inženýra u kolejí, občas je na stavbě i dvacet čtyři hodin. Před potravinami chumel lidí.
Copak se stalo? zeptá se paní z domu.
Srazilo to psa. Ten, co tu celou dobu byl.
Srdce mu padne do žaludku.
Kde je teď?
Odvezli ji na veterinu na Evropskou. Ale víte, kolik tam chtějí peněz Komu by stála za to, když je bezdomovec?
Ondřej mlčí. Otočí se a rozběhne se.
Ve veterine kroutí lékař hlavou:
Zlomeniny, vnitřní krvácení. Léčba bude drahá a šance nejsou velké.
Léčete ji, řekne Ondřej. Zaplatím, kolik bude třeba.
Když Ladušku po týdnech pustí domů, odvede ji Ondřej rovnou do bytu.
A poprvé za tři roky v bytě ožije život.
Všechno se změní. Úplně.
Ondřej se nebudí budíkem, ale tím, že se Laduška jemně dotkne čumákem ruky. Že je čas vstávat, pane. A on vstane s úsměvem.
Dřív každé ráno káva a zprávy. Teď procházka Stromovkou.
Tak pojď, holčičko, jdeme na vzduch, říká, a Laduška šťastně vrtí ocasem.
Ve veterině vyřídí vše: pas, očkování. Teď už je to oficiálně jeho pes. Ondřej si opatrně ukládá všechny doklady pro jistotu fotí každou účet.
Kolegové se diví:
Ondro, ty jsi nějak omládl!
Opravdu se cítí potřebný poprvé po letech.
Laduška je neskutečně chytrá. Rozumí na půl slova. Když se Ondřej zdrží v práci, vítá ho u dveří pohledem, který říká: Bála jsem se!
Večer spolu courají v parku. Dlouho. Ondřej jí vypráví o práci, o životě. Je to směšné? Možná. Ale Laduška ho poslouchá, někdy tiše kňučí v odpověď.
Víš, Lado, myslel jsem si dřív, že je jednodušší být sám. Nikdo neotravuje, nikdo nezaclání. Ale vlastně jsem měl jen strach znovu někoho milovat. hladí ji po hlavě.
Sousedé si na ně zvykli. Teta Věra z vedlejšího vchodu má vždy kost pod sukní.
Krásný pes, říká. Je vidět, že je milovaná.
Dva měsíce plynou.
Ondřej už přemýšlí o facebookové stránce pro Ladušku. S její fotogenií na slunci její rezavá srst září jako zlato.
A pak se stane něco nečekaného.
Běžná procházka ve Stromovce. Laduška očichává keře, Ondřej sedí na lavičce, něco čte v mobilu.
Gerta! Gertičko!
Ondřej zvedne oči. Přichází žena kolem pětatřiceti, elegantní, ve značkové teplákové soupravě, blondýna s nalíčenou tváří. Laduška zpozorní, stáhne uši.
Promiňte, to je moje fenka, řekne Ondřej.
Žena rozhodně položí ruce v bok.
Jak to vaše? Poznala jsem ji! Je to moje Gerta! Před půl rokem se mi ztratila!
Prosím?
Ano! Utekla od domu! Hledala jsem ji všude! Vy jste mi ji ukradl!
Ondřej cítí, jak mu pod nohama mizí zem.
Počkejte, jak se ztratila? Našel jsem ji u potravin. Týden tam seděla sama!
Protože se ztratila! Miluju ji! Kupovali jsme ji s mužem, je to čistokrevná!
Čistokrevná? Ale to je voříšek.
Je kříženka! A moc drahá!
Ondřej se zvedne, Laduška se k němu přitiskne.
Dobře. Jestli je vaše, ukažte doklady.
Jaké doklady?
Očkovací pas, papíry od chovatele, cokoli.
Žena znejistí:
Mám doma! Ale poznám ji! Gerto, ke mně!
Laduška se nehýbe.
Gerto! Pojď ihned!
Pes se ještě více tiskne k Ondřejovi.
Vidíte? řekne tiše Ondřej. Nezná vás.
Je uražená, že jsem ji ztratila! Ale je moje! Chci ji zpátky!
Já mám doklady, potvrzení z kliniky, účet za léčbu a pas na Ladušku.
Na papíry kašlu! Je to moje fena! To je krádež!
Lidé v parku se otáčejí.
Víte co? vytahuje Ondřej mobil. Pojďme to řešit zákonně. Zavolám policii.
Klidně volejte! Dokážu to!
A jak?
Sousedé viděli, jak utíkala!
Ondřej vytočí číslo. Srdce mu buší. A co když ta žena má pravdu? Co když Laduška opravdu utekla jí?
Ale proč pak seděla týdny u potravin? Proč si nešla domů? A proč se teď tak bojí?
Dobrý den, policie? Potřebuju pomoc…
Žena se škodolibě usměje:
Uvidíte, spravedlnost vyhraje!
Ale Laduška se pořád tiskne k Ondřejovi. A v tu chvíli pochopí bude o ni bojovat. Až do konce.
Protože za ty týdny se stala jeho rodinou.
Policie přijíždí do půl hodiny. Strážník Miroslav Doubek, rozvážný chlapík, Ondřej ho zná z jednání SVJ.
Tak co se tu děje? ptá se, vytahuje blok.
Žena je rychlejší: To je moje fena! Gerta! Koupili jsme ji za sto tisíc korun! Utekla před půl rokem a on ji ukradl!
Já ji neukradl, vzal jsem ji k sobě, protože byla sama před potravinami, vyhladovělá, odpovídá klidně Ondřej.
Protože se ztratila!
Doubek se podívá na Ladušku. Ta se, stejně jako předtím, choulí u Ondřeje.
Má někdo doklady?
Já ano, vytahuje Ondřej složku. Tady je potvrzení z veteriny. Léčil jsem ji po autonehodě. Pas, očkování, účtenky za granule.
Policista je důkladně projde.
A vy? obrátí se k ženě.
Mám doklady doma! Ale říkám, že to je ona!
Jak přesně jste ji ztratila? ptá se Doubek.
Venčila jsem ji, utrhla se z vodítka a utekla. Hledala jsem, lepila jsem plakáty.
Kde jste ji venčila?
Ve Stromovce.
A kde bydlíte?
Na Evropské.
Ondřejem trhne: To je dva kilometry od místa, kde jsem ji našel. Jak se tam dostala?
No, zabloudila asi!
Většina psů domů trefí…
Žena zrudne: Vy o psech víte houby!
Jen vím tohle, řekne Ondřej klidně. Milovaný pes nesedí měsíc před obchodem o hladu. Hledá pána.
Mohu se zeptat? vloží se Doubek. Říkáte, že jste hledala fenu. Ale proč jste to nenahlásila na policii?
Nenapadlo mě to.
Za půl roku? Psíka za sto tisíc?
Myslela jsem, že se najde!
Doubek si poznamená: Dáte mi občanku? I adresu, prosím.
Žena vytáhne peněženku, ruce se jí třesou.
Doubek přečte: Evropská 52. Který byt?
Dvanáct.
Kdy přesně jste ji ztratila?
V lednu. Dvacátého, myslím.
Já jsem ji našel třiadvacátého ledna a už tam skoro měsíc seděla, říká Ondřej a ukazuje fotky na telefonu.
Takže se musela ztratit mnohem dřív.
Žena začíná koktat: Možná jsem se spletla v datumu…
A najednou se zlomí: No dobře. Ať je vaše. Ale já ji fakt měla ráda!
Ticho.
Jak je to možné? zeptá se Ondřej potichu.
Muž řekl, že do podnájmu pes nesmí. Nemohla jsem ji prodat, není čistokrevná. Tak jsem ji nechala u krámu. Myslela jsem, že si ji někdo vezme
Ondřej cítí, jak se mu vše vnitřně obrací.
Vy jste ji prostě odložila?
No… nechala. Lidi jsou hodní, někdo ji vezme.
Proč ji chcete zpátky?
Žena popotáhne: Rozvedli jsme se. Jsem teď sama. Chybí mi Gerta. Měla jsem ji ráda!
Ondřej nevěřícně kroutí hlavou.
Měla ráda? Milovaní se neodhazují
Doubek zaklapne blok.
Celkem jasné. Dle dokladů patří tento pes panu Ondřeji. Léčil ji, má papíry, stará se o ni. Právní problém žádný.
Žena tiše: Ale já změnila názor! Chci ji zpátky.
To je pozdě, řekne suše Doubek. Odešla jste od ní, ztratila jste právo.
Ondřej si přisedne k Ladušce a obejme ji.
Už je dobře, holka.
Můžu ji aspoň pohladit? zaprosí žena. Naposled?
Ondřej pohlédne na Ladušku; ta se schoulí blíž k němu a otočí hlavu.
Vidíte? Bojí se vás.
Já jsem to nemyslela… To ty okolnosti.
Víte co? Ondřej vstane. Okolnosti jsou jen výmluva. Lidé je tvoří. Vy jste ji odložila. Teď chcete zpět, když vám je smutno.
Žena se rozpláče:
Já vím Ale je mi hrozně samotné.
A jí bylo dobře, když čekala celý měsíc na váš návrat?
Ticho.
Gerto? hlesne žena posledně.
Fenka se ani nehne.
Žena se otočí a rychle odchází.
Doubek Ondřeje poplácá po rameni:
Udělals dobře. Je vidět, komu opravdu patří.
Děkuju vám, pane strážníku.
To nestojí za řeč. Taky jsem byl vždycky pejskař. Znám to.
Jakmile policista odjede, zůstanou Ondřej s Laduškou sami.
Tak co, holka, už nás nikdo nerozdělí. Slibuju.
Laduška se na něj podívá. Ondřej v těch očích nevidí vděk, ale opravdovou, bezbřehou psí lásku.
Lásku.
Jdeme domů? zeptá se tiše.
Rozštěká se radostí a běží po jeho boku.
Po cestě Ondřej přemýšlí: Ta žena měla v jednom pravdu okolnosti se mohou měnit. Můžeme přijít o práci, domov, peníze. Ale o některé věci bychom nikdy přijít neměli o zodpovědnost, lásku, soucit.
Doma si Laduška najde své místo na koberci. Ondřej si vaří čaj a sedá vedle ní.
Víš, Lado Možná všechno dopadlo, jak mělo. Teď už přesně vím, že jsme tu jeden pro druhého.
Laduška spokojeně vzdychne.
