OD LÁSKY K NENÁVISTI JE JEN JEDEN KROK
Lenku Krutovou nenávidím už od první třídy za její vrozenou hubenost. Tahle vychrtlá potvůrka byla přitom mojí nejlepší kamarádkou.
Trojkař a druhák Mirek Barina nám v devítce vymyslel přezdívky. Lenku začal oslovovat Ludmilou Markovou. Pokaždé, když vstoupila do třídy, Mirek spojil ruce, jako by se zahříval v kožichové muffce a s úsměvem notoval:
Pět minut, pět minut! Je to moc, nebo málo?
Lenčino hubené obličejíčko se rozzářilo spokojeným úsměvem. Pomalu kráčela mezi lavicemi a hýbala svými kostnatými boky.
Já se vždy snažila vplížit do třídy až po zazvonění, nenápadně, v předklonu. Ne vždy se to povedlo. Když mě Mirek přistihl, hned hulákal:
Dóóóbrýýý den, Ludmilo Georgievnooo!
A pak začal zpívat:
Z daleka jde voda, naše Vltava…
Moje tváře hořely studem, slzy mi stékaly po tvářích a má ne úplně dívčí hruď byla úplně mokrá. Lenka se mě v tu chvíli zastala. Mrštila po Mirkovi učebnicí, nazvala ho hlupákem, a přitom se smála tím rozverně sebevědomým smíchem, jaký mají jen krásné ženy. Všichni chápali, že se Mirek do Lenky zamiloval, jen nikdo nechápal, proč čiperná Lenka Krutová kamarádí právě s krávou Lídou Sazimovou. To jsem byla já.
Ani já jsem nechápala, proč se Lenka přátelí zrovna se mnou. Ona se jen rozčilovala a polohlasně mi spílala:
No ty jsi ale trdlo, Sazimová! Samé jedničky, ale nevíš, že v přátelství nejde o vzhled nebo hezké oči. Jsi skvělý člověk. Lídu, podívej na sebe, přece nemá každý být jako klacek! Koukej, kolik známých osobností je při těle, a mají je všichni rádi!
Na slavné mi nezáleželo. Upřímně, nezáleželo mi vůbec na nikom kromě Mirka Bariny. A Mirka zajímala jen Lenka. Viděla jsem, jak se na ni dívá. Na mě se nikdy ani nepodíval. Přesně jako člověk, který nechce dát žebrákovi ani korunu, a papírovky mu jsou líto. Tak se ode mě odvracel. Buď se mi posmíval, nebo se otočil zády.
Před Vánoci jsem přemluvila rodiče, ať mě převedou na jinou školu. Mamka napsala žádost a vyzvedla dokumenty na studijním oddělení. Po prázdninách mě čekal nový začátek. Ze starého života mi zůstala jen Lenka.
Kamarádka se se mnou hrozně pohádala. Byla uražená, nazvala mě zrádkyní a bouchla za sebou dveřmi. Ale dlouho jí to nevydrželo. Brzy se vrátila a začala hystericky zvonit u našeho bytu.
S úsměvem jsem otevřela dveře dokořán, a najednou jsem zkameněla. Na chodbě stál Barina. Rozčílený, v rozepnutém kožichu, bez čepice, celý zasněžený:
Co to vyvádíš, Sazimová? Proč chceš měnit školu uprostřed roku? Za pět měsíců jsou maturitní zkoušky ty chceš utéct? Odpověz mi, Sazimová!
Slyšela jsem, co říká, ale nerozuměla jsem jedinému slovu. Jen jsem vnímala, že chci navždy uchovat tuhle chvíli sám Mirek Barina na prahu našeho bytu. Krásný tolik, až to bolelo! Zmrzlé tváře, oči zářící. A z té krásy jsem najednou nabrala odvahu a škodolibě odpověděla:
Co je, bojíš se, že si už nenajdeš jinou slabou holku, kterou bys mohl šikanovat?
Co jsi to řekla, Sazimová? Kde já najdu druhou takovou? Ty jsi jediná taková trubka na celém světě! procedil Mirek mezi zuby a prudce mě chytil za ruku, vytáhl mě na chodbu a objal mě.
Ne! To nebylo objetí! To bylo sevření, v němž nebylo něhy. Bylo v tom zoufalství. Jako by mě už nikdy neměl mít u sebe a bránil mě proti celému světu. Velkou dlaní mi tiskl hlavu na hruď, ve vlněném svetru, a nedovolil mi hnout se. Druhou rukou mě držel pevně kolem zad. Byla jsem v pasti, ale zvláštním způsobem mě to nelekalo bylo mi krásně. Jako ve snu. Nebo v těch snech, které si člověk sám domýšlí. Jak to, že o mé touze ví? Nebo se mi chce posmívat? Nebo to opravdu poznal? Tatě myšlenka mě tak vyděsila, až jsem propukla v pláč. Brečela jsem snad celou věčnost. Když slzy došly, začala jsem se uklidňovat. Několikrát jsem vzlykla a až pak pochopila, co se děje. Mirek mě už objímal s něhou, jako své malé děvčátko:
Vyplač se, Lído. Když to jde, musíš si ulevit. Moje máma to tak říká. A ještě mi říká, že jsem hlupák. Prý když máš někoho rád, musíš mu to říct upřímně, napřímo. Lído, tak jsem přišel, abych ti řekl, že jsem trouba. Lído, líbíš se mi, slyšíš?
A taky se tě stydím. Jsi premiantka, půjdeš na medicínu, a já co? Budu rád, když mě vezmou na dopravní průmyslovku.
A co když ti rodiče zakážou se mnou chodit? Proč by taková holka potřebovala někoho takového, jako jsem já? Ale já nejsem hloupý! Jen mě nezajímají sínusy a kosínusy. Chci být mechanikem, miluju auta a… tebe.
A co Krutová?
Co Lenka? Lenka ti půjde za svědka na naší svatbě! slyšela jsem, zvedla oči, podívala se do očí svému mučiteli a zašeptala:
Nenávidím tě…
To jen dobře! Od lásky k nenávisti je jen krok! Ještě si mě zamiluješ! řekl mi můj budoucí manžel a pousmál se.
Uteklo třicet let.
Výročí svatby moc neslavíme. Ale ten den, kdy vznikla naše rodina, slavíme vždycky. Dnes už po třicáté. Nejdřív jsme slavili jen my dva. Pak ve třech s dcerkou. Po čtyřech letech už ve čtyřech i se synem.
Večer se znovu sejdeme všichni nejbližší. Syn přijde se svou přítelkyní. Těším se na drahou kamarádku Lenku s manželem a synem. Jen dcerka u stolu nebude. Ta má od včerejška důležitý úkol celou noc pro nás chystala dárek. Ráno nám porodila vnučku Lenku Krutovou. Udělala ze mě i z kamarádky babičky.
