Kájo, to je v pořádku? Myslíš, že tě jen kvůli penězům zvu, abys ke mně přebýval? Škoda tě, to je vše.
Karel Novák sedí ve svojí invalidní židli a dívá se skrz zaprášená okna na ulici. Má smůlu okno nemocničního pokoje nahlíží do vnitřního dvora, kde se rozprostírá útulný náměstíčko s malými obchůdky a kvetoucími záhony, ale lidí je sotva.
Kromě toho je zima a pacienti teď jen zřídka vychází na procházku. Karel leží sám. Týden předtím vyřadí ze svého pokoje souseda Jana Svobodu, který odchází domů, a od té chvíle se Karel cítí strašně osaměle.
Jan je přátelský, veselý chlap, který zná milion příběhů a vždy je dokáže předvést jako pravý herec. Studuje dramatické umění na třetím ročníku akademie.
Strávit čas s Janem je nepředstavitelné nudit se. Každý den mu přichází matka, přináší čerstvé pečivo, ovoce a sladkosti, které Jan štědře sdílí s Karlem.
Od okamžiku, kdy Jan odejde, se v pokoji ztratí domácí útulnost a Karel se cítí osamělý jako nikdy předtím.
Jeho smutné myšlenky přeruší sestra, která vstoupí. Když se na ni podívá, smutní se ještě víc: injekce už mu nepodává přátelská mladá Danu, ale věčně mrzutá a vždy nespokojená Ludmila Šebestová.
Za dva měsíce v nemocnici Karel neviděl, aby se Ludmila vůbec usmála. Její hlas odpovídá výrazu tváře ostrý, hrubý, nepříjemný.
No, co se zdráháš? Do postele! zavrčí Ludmila, drží připravenou stříkačku.
Karel povzdechne, pomalu otočí židli a připlíží se k posteli. Ludmila ho rychle přemístí do vodorovné polohy a pak ho s lehkostí převrátí na břicho.
Svlékněte si kalhoty, řekne. Karel poslechne a nic necítí. Ludmila injekci podává zručně, a on si v duchu po každém vpichu děkuje.
Kolik jí je? pomyslí si, dívaje se na sestru, která soustředěně prohledává jeho tenkou žílu na štíhlém rameni snad už je důchodkyně. Důchod malý, musela by pracovat, proto je taková.
Ludmila konečně vpichne tenkou jehlou do bledě-modré, sotva viditelné žíly a Karel se jen lehce skrčí.
Hotovo, končíme. Dnes přišel doktor? zeptá se najednou, už se chystá odejít.
Ne, ještě ne, zavrtí hlavou Karel, možná později přijde
Počkej. A nesedni u okna fouká, a je to sucho jako starý chléb, řekne a vyjde z pokoje.
Karel by se chtěl urazit, ale nemůže ve slovech Ludmily, přes její hrubost a podivnou upřímnost, cítí starostlivost. Jenže on nezná žádnou
Karel je sirotek. Rodiče zahynuli, když mu byly čtyři roky. V jejich venkovském domě vypukla strašná požár a Karel byl jediný, kdo přežil.
Na rameni a zápěstí nosí jizvu, připomínku toho, jak ho matka v posledních silách vyhodila z rozbitého okna na sněhový kopec, aby ho zachránila před padajícím stropem, který se vznítí a zahalí celou rodinu.
Tak skončil v dětském domově. Příbuzní jsou, ale nikdo mu nedává domov.
Z matky zdědil jemný, snový charakter, zelené oči a snílkovství; od otce vysoký vzrost, rychlý krok a talent na matematiku.
Vzpomínky na rodiče jsou jen jako útržky filmových scén: jízda s matkou na vesnickém festivalu, mávání barevným praporem, nebo jak sedí na otcových ramenou a cítí na tvářích teplý letní vánek.
Pamatuje si také velkou zrzavou kočku, kterou nazýval buď Míša, nebo Barča Jinak nemá žádné jiné vzpomínky, rodinný fotoalbum v požáru shořel.
Do nemocnice ho nikdo nechodí nemá koho. Když mu osmnáct, stát mu přidělí velkou světlou místnost v internátu ve čtvrtém patře. Žije sám, ale občas ho přepadne taková smutek, že chce brečet. Postupně se však smířil s osamělostí a objevil v ní i své výhody.
Dětský domov mu ale občas připomenou: když vidí děti s rodiči na hřištích, v obchodech i jen na ulicích města, Karel v sobě cítí hořké, neveselé myšlenky.
Po škole chce vstoupit na univerzitu, ale neuspěje chybí mu body. Musí jít do technického učiliště. Tam mu to jde, obor ho baví.
Se spolužáky však nemá dobrý vztah: je tichý a uzavřený, nikoho nezajímá. Navíc nemá co říct, raději se věnuje knihám a vědeckým časopisům než hlučným studentským zábavám nebo počítačovým hrám.
Občas si s nimi povídá, ale jen o studiu. A s dívkami? Jeho skromnost nesedí do mužských představ, vždy jsou přítomni sebejistí, řečtí uchazeči o pozornost.
V osmnácti a půl je Karel vzhledem mladší než šestnáct. Brzy se stane bílým ptákem ve skupině, ale moc mu to nevadí.
Před dvěma měsíci při spěchu na přednášky sklouzne na zmrzlém chodníku v podchodě a zlomí si obě nohy. Zlomeniny jsou složité, hojí se těžce a bolestivě, ale poslední dva týdny už se zlepšují.
Karel doufá, že ho brzy propíšou, ale s tím přichází i obava: v domě, kde žije, není výtah ani rampy pro osoby s postižením. A sedět v invalidním vozíku, vzhledem ke všemu, mu ještě dlouho nebude stačit.
Po obědě do pokoje vstoupí traumatolog Roman Dvořák.
Prohlédne nohy a rentgenové snímky a dá verdikt:
No, Karle, mám radost: tvé zlomeniny se konečně spojují, jak mají. Myslím, že za pár týdnů budeš stát na chodítku. Dál už zde nemá smysl zůstávat, budeš se léčit ambulantně, v poliklinice. Za hodinu ti přinesou propouštěcí list, budeš volný. Někdo tě přijde vyzvednout?
Karel jen přikývne.
Skvělé. Zavolám Ludmilu, pomůže ti sbalit věci. Buď zdráv, Karle, a snaž se už k nám nevracet.
Pokusím se.
Doktor mrknutím zavřel oči a odešel, a Karel začíná přemýšlet, co dál. Přerušuje ho Ludmila Šebestová.
Co sedíš? Vysloveně tě propouští, řekne a podá mu batoh ležící pod postelí, sbal se. Nina Petra bude měnit ložní prádlo.
Karel si do batohu sbalí své věci a všimne si pozorného pohledu sestry.
Proč jsi lektorovi lhal? zeptá se, nakloní hlavu.
O čem mluvíte? udělá překvapený výraz Karel.
Nezatajuj, Karle. Vím, že tě nikdo nepřijde navštívit. Jak se dostaneš domů?
Nějak se dostanu, zamručí.
Budeš ještě alespoň půl měsíce bez chůze. Jak budeš žít?
Zvládnu, nejsem už dítě.
Najednou Ludmila usedne na postel vedle něj a zahledí se mu do očí.
Karle, možná to není má věc, ale s takovými úrazy budeš potřebovat pomoc. Sám to nezvládneš. Nezlob se, říkám pravdu, řekne tiše.
Sám si poradím.
Nezvládneš. Pracuji v medicíně už rok a půl. Proč se hádáš jako dítě? začne se rozčilovat.
Co mi říkáte?
Říkám, že mi můžeš přespat. Bydlím daleko za městem, ale vstup je jen po dvou schodech. Mám volný pokoj. Jakmile vstaneš, vrátíš se domů. Já jsem vdaná? Manžel zemřel dávno, děti nemám.
Karel ztuhlě kouká. Žít u ní? Jsou to cizí lidé, a Karel už dlouho nepřipouští, že by na ně čekal.
Proč mlčíš? zeptá se Ludmila, zamračená.
Je to nepohodlné a zamumlá Karel.
Přestaň se vychloubat, Karle. Je nepohodlné být v invalidním vozíku sám v domě bez výtahu a rampa, řekne surově, takže pojedeš ke mně?
Karel váhá. Na jedné straně je nepohodlné žít u cizího člověka, na druhé, že po zraněních nebude brzy chodit, a Ludmila není tak úplně cizí
Teď si uvědomuje, že během těch měsíců se o něj starala svým způsobem: dnes ti dám med, zavři okno, je chladná noc, sýr rychle, v něm je vápník, budeš mít sílu takové hlášky mu ozývají v pokoji.
Právě teď je jediné, kdo mu v celém světě chce pomoct.
Souhlasím, řekne konečně, jen nemám peníze Stipendium ještě nepřichází.
Ludmila, sevřená v ruce, se na něj podívá s údivem, zamračí se a hlasem s nádechem urážky odpoví:
Karle, jsi v pohodě? Myslíš, že tě za peníze do svého domu zvu? Škoda tě, a to je vše.
Jen jsem začne Karel, ale zastaví se, omluví se: promiňte, nechtěl jsem vás urazit.
Neurážím se. Pojedeme na sestru, posadíš se tam, rozkázala sestra, brzy končím směnu a odjedeme.
Ludmila Šebestová žije v malém, upraveném domečku s úzkými okny. Uvnitř jsou dvě malé útulné místnosti, a v jedné z nich Karel usadí.
První dny je moc stydí, skoro neopouští pokoj a znovu se snaží nerušit majitelku svými žádostmi.
Pozoruje to starší sestra a říká rovně:
Přestaň se stydět. Pokud něco potřebuješ, řekni, nejsi jen host.
Karel tu má rád: sněhové závěje za okny, praskot dřeva v kamnech, vůně domácího jídla vše mu připomíná vlastní dům a šťastné dětství.
Dny plynou. V domě zůstává invalidní vozík, později i chodítko. Nastává čas vrátit se do města.
Po další návštěvě polikliniky Karel, mírně kulhaje, kráčí vedle Ludmily a sdílí plány:
Musím skládat zkoušky, konat zápočty. Tolik času jsem ztratil, to je noční můra. Akademické studium už nechci.
Vezmi to, říká Ludmila, tvůj technikum nezmizí. Začneš běžet jako šílenec, co ti doktor řekl? Snížit zatížení na nohy!
Poslední týdny se jim blíží, a Karel čím dál víc zjistí, že nechce opustit ten útulný dům a tu neuvěřitelnou ženu.
Stala se pro něj, sirotka, druhou matkou, ale nedokáže to přiznat ani sobě, ani jí.
Následující den Karel sbírá věci. Hledá nabíječku na telefon, rozhlédne se a ztuhne: na prahu jeho pokoje stojí Ludmila Šebestová a pláče. Karel, pod impulzem nějakého neznámého podnětu, přistoupí k ní a pevně ji obejme.
Zůstaneš, Karle? šeptá skrz slzy, jak budu bez tebe
A on zůstane. O několik let později Ludmila zaujme poctivé místo matky ženicha na Karlově svatbě. O rok později přijme novorozenou vnučku, pojmenovanou po ní Ludmila.
