Noční příbuzný a cena klidné noci
Hlavně ať to není zase ono, zašeptal jsem, když jsem stál v kuchyni u dřezu plného mýdlové vody.
Hodiny na zdi ukazovaly 1:15. Byt byl tichý jako podzimní pole. V dětském pokojíku klidně funěla malá Anička. V ložnici už jistě spala moje žena Klára. Z mléčné lampičky padal na stůl žlutý kruh světla, uprostřed kterého stál můj hrníček s vychladlým heřmánkovým čajem.
Zvonek u dveří rozřízl ticho jako řev motoru. Dlouze, vytrvale, s krátkými přestávkami, které ve mně vyvolávaly zoufalé: Prosím… ne dnes!
Z ložnice se ozval poznamenaný, ospalý hlas Kláry:
Je to zase on?
Rychle jsem si utřel ruce do županu, potlačil zívnutí to zívnutí, kterým bych nejradši sdělil světu spím, dejte mi pokoj a zamířil ke dveřím. Proplétal jsem v sobě podráždění, trošku viny za tu svoji netrpělivost, i únavu, těžkou jako mokrá vata.
Skrz kukátko jsem poznal jeho postavu okamžitě. Vysoký, v seprané kožené bundě se šlajfkou, kterou si vždycky posouval dozadu. Tchán Jaroslav Svoboda, jak už to bývalo, stál napůl bokem ke dveřím. Jednou rukou se opíral o stěnu, druhou svíral papírovou krabici.
U nohou měl tašku z Penny s typickým zeleným logem věděl jsem, že v ní bude ovesné sušenky, pořád stejné.
Otevřel jsem.
Vašíku! rozzářil se Jaroslav, jako by bylo poledne. Ještě nespíš? To je dobře. Jen na chvilku jsem zaskočil.
Dobrý večer, pane Svobodo, pokusil jsem se o úsměv, víte, že už je noc?
Ale no tak, noc je v nejlepším, máchnul rukou. A já taky, dokud běhám po vlastních. Necháš starce stát přede dveřmi? Mám tu… poklad.
Zvedl krabici. Na víku dávno vybledlá papírová etiketa: 8mm film. V jednom rohu kdysi někdo napsal propiskou: 1978. Nový rok. Doma. Krabice voněla prachem, starými skříněmi a hlavně něčím z dávných časů, které jsem znal akorát z babiččina vyprávění.
Našel jsem ji, věříš tomu? už vklouzl do předsíně, bez čekání na pozvání. U souseda v komoře. Říkal jsem mu: To je moje! Nevěřil, pak poznal písmo. Prý, že je Lenčino.
Jméno paní Lenky, jeho ženy, která odešla před deseti lety, v našem úzkém předsíni znělo jako duch.
Objevila se ospalá Klára, na sobě vytahané tričko a tepláky.
Tati… zakašlala. Jsou dvě ráno.
Pro vzpomínky je noc nejlepší čas, rozzářil se Jaroslav. V tvém věku jsem v tuhle hodinu teprve začínal tančit.
S každým jeho veselým slovem mě bolela hlava o to víc. Ale mezi vším jsem slyšel ve své hlavě, jak si říkám: Vždyť je sám. Tam u sebe je tma. Asi se bojí.
Jdeme do kuchyně, navrhl jsem nahlas s těžkým povzdechem. Ale potichu, Anička spí.
No to víš, budeme jako myšky, ujistil mě Jaroslav, už sundával bundu.
Ta myš, poznamenal jsem si v duchu, která zvoní jako hasičská siréna.
***
U kuchyňského stolu měl Jaroslav svůj stálý flek ten u topení, aby mi neofouklo záda říkával. Postavil jsem před něj hrnek, z automatismu dolil čaj.
Klára si sedla naproti otci a podívala se na tu tajemnou krabici.
Co to je? zeptal se.
Domácí kino, slavnostně pronesl Jaroslav. Film. Stará páska, ale pořád svá. Je tam Lenička, ty malej kluk, vánoční stromeček, saláty, a sestřenice Katka, co měla ten svůj nos… zasmál se. Prostě rodinná historie.
Klára přisedla z boku, podpřela si hlavu rukou. Hodiny na stěně postupně překračovaly 1:27, 1:28… Jaroslav byl však v ráži, jako by noc teprve začala.
Pamatujete, jak jsme tehdy otevřeli dveře? zaujatě vyprávěl. Po půlnoci, přijeli Sýkorovi. Sníh, mráz, a my: Jen dál! Dveře máme otevřené pořád! A Lenička řekla… zadíval se do dálky. V noci mají být dveře otevřené pro ty, kdo to vážně potřebují.
Ty slova mi zůstala v hlavě jako drobná triska.
Tati, promnul si oči. Kdy budeme na tu pásku koukat? Kvůli tomu jsi ji přinesl…
No jasně, rozjasnil se Jaroslav. Ale já už promítačku nemám. Myslel jsem, že byste tu mohli nějakou najít?
Ve dvoupokojáku v paneláku na Letné? Jasně, v komoře ji mám, mezi koncertním křídlem a tiskařským lisem… utrousila Klára sarkasticky.
Jaroslav ironii nechytil, jak to už měl ve zvyku.
To nevadí, mávl rukou. Najdem, kdyžtak se to zkusí nechat převést do digitálu. Ty, Vašku, jsi ajťák, rozběhneš to. Zatím můžu vyprávět.
A už to spustil. Jak koupili první foťák. Jak natáčeli na chatě maminku, jak se smála, když jí napadl sníh za límec. Slova plynula jak horký čaj z nekonečného samovaru. V jeho hlase nebyla ani špetka noci. On nefungoval na hodiny, ale na vzpomínkový čas.
Já poslouchal jen napůl, v hlavě mi běžel nekonečný refrén: Zítra v sedm vstávat, Aničku do školky, report do práce, oči mi klíží…
***
Z nenadání se ozval tichý šramot.
Ve dveřích kuchyně se objevila malá postava ve spacím overalu s růžovými hvězdičkami. Anička si protírala oči a vlasy jí trčely na všechny strany.
Tati… zamumlala, klopýtla přes práh.
Aničko, proč nespíš? vyskočil jsem, abych ji odvedl.
Já… mám žízeň, řekla těžce. A zase… se mi zdál děda.
Jaroslav uslyšel slovo děda a roztál:
Vidíš, narovnal záda, děti to mají v krvi, tu naši vazbu.
Aničce ještě sklouzávalo do spánku, oplácela pohled letargicky.
Ty mi chodíš do snů každou noc, sdělila naprosto vážně. Pořád chodíš a ťukáš-ťukáš. A já nemůžu zamknout, protože ta klika je horká.
Měl jsem v žaludku ledový kámen. Klára zamračeně sledovala dcerku.
Co jsou to za sny? šeptla.
Ne zlé sny, pronesl Jaroslav se samozřejmostí starého člověka. To dušička dítěte hledá svého dědečka.
Anebo ticho, pomyslel jsem, ale nahlas jen: Aničko, pojď zpátky do postele, dědeček zase někdy přijde…
V noci? chtěla si to ověřit.
Podíval jsem se na Jaroslava. Jeho výraz byl upřímně překvapený, skoro dětský.
Přijít může i přes den, Aničko, dodala Klára jemně. To bude možná ještě lepší.
Malá vzlykla a přitiskla se k mámě.
Klára ji zanesla zpět a já poslouchal, co se odehrává v kuchyni. Jaroslav zůstal, šeptal už tlumeně, ale pořád s tím neodbytně jasným tónem.
Ten scénář se opakoval pořád. Jeho jen na deset minut znamenalo zpravidla hodinu monologů se sušenkami, čajem, těžkýma očima a prasklinami v našem režimu.
Hodiny v předsíni pravidelně odbíjely dvě. Měkký vdech. Moje trpělivost byla jako starý budík už měřila jen minuty…
***
A zase v jednu, stěžovala si Klára minulý týden, když jsem byl na noční. Nemá žádnou úctu! Je to, jako by tu bydlel třetí obyvatel nonstop U syna.
Její kamarádka Olga poslouchala do telefonu:
Ach, paní Kláro, přijměte mou soustrast. Vaše bydlení je v moci nočního ducha staré generace.
To si děláš legraci, povzdechla si Klára. Myslím to vážně, já se prostě nevyspím, furt čekám, kdy zase zazvoní. On přijde vždycky v jednu, ve dvanáct, půl druhé a jen na minutku.
Máš hardcore noční režim, zasmála se Olga. Vzbuď se, zapni konvici, vyslechni monolog a dostaneš sušenku.
Klára se kousla do pusy.
On nosí pořád stejné, ovesné, zelená krabička. Už je nemůžu ani vidět.
To je už symbol. Udělej mu návštěvní budík.
Jako že já mu zavolám ve dvě ráno? odfrkla.
Jasně, smála se Olga. Jenže hranice jsou potřeba. Jinak upřímně myslí, že vám to nevadí. Když otvíráš, proč by to měnil?
Je to tchán, Olgo… tiše Klára. Je sám. Manželka zemřela, Vašík jediný syn. Jak mu řeknu: «Pane Svobodo, o půlnoci už nechoďte?» Má problémy se srdcem, vzpomínky…
Ale ty máš taky srdce, dítě i práci, připomněla Olga. Hranice nejsou sobeckost, jsou to zdraví a péče i o druhé.
Bylo ticho. Slova o hranicích štípala. Klára věřila, že dobrá snacha = ta, co mlčí a trpí.
***
První noční Jaroslavův příchod byl asi půl roku po smrti jeho ženy.
Tehdy jsem ještě doufal, že je to jen jednou. Že je to smutek, který potřebuje projít nocí, protože ve dne je ruch, lidé, shon.
Leželi jsme s Klárou v posteli. Pokoj tmavý, z okna proužek měsíčního světla. Ticho téměř zapadlo do spánku, když najednou dveře do chodby zatřásly.
Kdo to může být v tuhle dobu? vyletěla Klára.
Zvonění naléhavé, skoro zoufalé. Oblékl jsem se co nejrychleji, otevřel.
Na prahu stál Jaroslav Svoboda zmačkaný, bez bundy, ve starém svetru, rovnou z ulice. Bez šály. Oči se mu leskly.
Promiňte…, začal, a už byl uvnitř, doma to nejde… tam je… prázdno.
Byl cítit tabákem a studeným venkovním vzduchem. V ruce samozřejmě klasické sušenky.
Tati, není ti zle? Tlak? ptal jsem se.
Ne, hlavně vás vidět, utrousil tiše. Jeho oči měly zvláštní lesk. Bolívalo mě v krku z pohřbu paní Lenky, jak tehdy drtil klobouk v dlaních, a jeho bezradný pohled, když nikoho nemáte.
Posadili jsme ho v kuchyni, dali mu čaj. Jaroslav tenkrát moc nemluvil, spíš polykal vzpomínky na manželku:
Milovala noční čaje… Dneska jsem viděl v obchodě sušenky… Tam u regálu jsme se potkali. Chtěl jsem tu krabičku, ona taky. Řekla mi vezměte si je, já držím linii. A já věděl, že si ji musím vzít.
Tenkrát mi ho přišlo upřímně líto.
Můžete přijít, kdykoliv potřebujete, vyprovázel jsem ho ráno. Jsme tu…
A on přišel. Jakmile potřeboval. Jen jeho potřebuju přicházelo skoro vždy až po půlnoci.
Další noc, pak další… A najednou už jsem si ani nevzpomněl, jestli mezi návštěvami byly delší mezery.
***
Když jsem to s Klárou chtěl jednou řešit, jen pokrčil rameny.
Víš, že je celý život sova, vysvětloval. Pracoval v noci, četl, někdy ve dvě seděl v kuchyni s knihou.
Jenže tehdy doma. Teď je u nás, připomněla Klára.
Náš domov je pro něj asi pokračování. Tam je sám, tam není světlo.
Já mám taky strach, upřímně řekla. Že jsem nevyspaná, Anička se budí, já se bojím každého zazvonění jak požáru.
Jen mlčel. Mezi ním a otcem bylo něco nevysloveného. Pokusila jsem se nevnímat, a jednou vůbec na jeho noční příchod nereagovala.
Ležela jsem v ložnici, předstírala spánek. Vašík šel otevřít. Dveře zabouchly, někdo šramotil, hučeli tlumeně. Asi za půl hodiny zněl jemný šepot od stolu. Ze zvědavosti jsem vykoukla do kuchyně.
Jaroslav, sám u stolu Vašík už asi zalehl. Před sebou hromada fotek, jen světlo lampičky. Malé jeviště.
Lenko, pamatuješ to… šeptal. Tady na té fotce ses bála, že tě přestanu mít rád, když se, no, zakulatíš, a já byl ňouma a mlčel…
Dlouho se probíral snímky.
Tady malý Vašík… U toho gauče jsme šli celé noci řešit svět… Pamatuješ, jak Sýkora přišel ve dvě v noci a my ho pustili až ráno?
Byl to monolog, ale pod tím nebyly jen vzpomínky, i prosba, abych, nebo kdokoli, v noci dveře nezamykal. Jaroslav nebyl vyčítavý stařec, ale dospělej kluk, který zabloudil v prázdné noci.
Moje podráždění sice nezmizelo, jen už v tom byl kousek hlubší lítosti.
***
Jednou jsem to zkusil obrátit v žert.
Bylo to v letních měsících, okno pootevřené, zvonek ve stejný čas. Místo nervózního županu jsem si vzal pestrý saténový, přes oči masku na spaní tu, co mi kdysi koupila Olga. Masku jsem vyhrnul na čelo.
Jsi jak herec, utrousila Klára.
Dneska hrajeme Noční hostování Jaroslava Svobody.
Otevřel jsem dveře s afektem:
Dobrý večer, vítejte na našem exkluzivním nočním představení. Program: čaj, sušenky a permanentní vyčerpání.
Jaroslav se smál:
Jste nějaká veselejší generace! kývl hlavou. A už jsem myslel, že po desáté se tu žije jako v penzionu…
V kuchyni jsem teatrálně vytáhl novou kávu, zahlédl na poličce budík:
Můžeme zavést novou tradici, Italská půlnoc čaj, sušenky, mandoliny. Ale ranní budík bohužel zrušit nemůžu.
Vzpomínám, v dětství jsme jezdili nočními vlaky, Jaroslav se zasnil. V kupé, čaj ve skle, lidi jako rodina. V noci jsou nejlepší řeči!
V životě jsou dveře, co se mají nechávat otevřené. Kdyby někdo fakt musel…
Fráze mě píchla do srdce jako igelit v podpatku. Bylo v ní něco laskavého i nebezpečného. Jenže když se pořád čeká, že někomu otevřeš, dovnitř zapomeneš, že tam je taky někdo živý… Ale jen jsem poznamenal:
Jsou i okna, co je lepší zavřít proti průvanu.
On jako obvykle nepochopil narážku. Vykládal dál a já cítil, jak roste nejen vyčerpání, ale i tichý vztek.
***
Jednu noc jsem vůbec neotevřel.
Anička měla horečku, byla to celá noc nevyspání. Právě usnula, já sotva dosedl, a vtom… podle hodin zvonil zvonek.
Ne, tentokrát ne, zašeptal jsem.
Klára měla noční, doma jsme byli jen sami dva. Seděl jsem a počítal v duchu do sta, do dvou set. Zvonek ještě jednou, nic. Uklidnil jsem se: Jednou neotevřu a nic se nestane.
Ráno, když jsem šel ven, byla u dveří taška z Penny. Sušenky, trochu navlhlé, na lístku dětsky: Spali jste. Nechtěl jsem budit. J.
Bez výčitek, bez stesku. Jen ta taška.
Začal jsem se v sobě prát: proč bych měl mít výčitky, že potřebuju jen spát?
***
Po další noční návštěvě byl byt jak promočený deka těžký a studený.
Anička nastydla dvakrát v noci vběhla na bosu na kuchyň, když Jaroslav opět vyprávěl vtipy. Večer jsem ztěžka postavil hrnec s polévkou na plotnu, podíval se na Kláru a pocítil, že to nejde dál.
Už to takhle dál nejde, řekl jsem, skloněný nad hrncem.
Co tím myslíš? Klára zrovna zapínala rychlovarnou konvici.
Nemůžeme žít podle jeho nočního systému. Nejsme pohotovost. Máme dítě, máme práci. Nejsem pánem v vlastní domácnosti.
Klára chtěla začít staré: ale to je tvůj táta…, přerušil jsem ji.
Ne, už ne. Poslední rok poslouchám jen: To je otcové, je sám, má to těžké. A já? Já jsem manžel, otec, člověk, co má taky nervy a práh únosnosti. Už nedávám, že se pořád předstírá normálnost…
Mlčela.
Navrhuji, že dnes večer, až přijde, promluvíme všichni tři upřímně, žádné jen na deset minut. Řekneme, že noc je pro nás všech v domě časem klidu. A že od teď, když bude chtít přijít, tak do devíti, ať volá předem.
Co když se urazí?
To už jsem se urazil já. Za všechny ty své tiché ústupky. Teď chci zkusit žít s vlastními hranicemi.
Byl v tom zvláštní klid. Sklopila oči:
Dobře. Dnes… budeš u toho se mnou?
Samozřejmě.
***
Když se v tu noc objevil s tou krabicí, že našel skutečný poklad, zapadlo to do celého obrazu.
Vánoce 1979 stálo na víku. Jaroslav opatrně postavil krabici na stůl.
Vidíš to, oči mu svítily, to je život!
Můžeme si napřed promluvit? navrhl jsem.
O čem tak důležitém, že to nemůže počkat?
Právě o těchto nocích, řekl jsem vážně.
Přestal se usmívat.
Ano? zpozorněl.
Chodíte k nám často pozdě. Noc je pro vás čas vzpomínek, ale pro nás čas spánku. Já, Klára, Anička. Jsme rádi, když přijdete, ale noci už pro společné čaje nemáme.
Já vám vadím…? tiše.
Ne, vstoupila do toho Klára. Nevadíte je to pro nás těžké. Nemůžeme navázat řád, když čekáme zvonek ve dvě.
Už se i Anička bojí kliky od dveří, přiznal jsem. To není, že vás nemáme rádi. Máme rádi i vaše vzpomínky, ale potřebujeme spát.
Ticho.
Takže… už nechcete, abych chodil?
Chceme, důrazně Klára. Ale do devíti večer. Klidně dříve. A zavolejte předem, ať se připravíme, bude čaj, bude teplo.
Hned se zastavím… když bude potřeba, zakoktal.
Když bude opravdu zle, jste pro nás pořád rodina, ujišťuji.
Nepřemýšlel jsem nad tím, smutně. Myslel jsem… když já nespím, nespí nikdo.
Cítil jsem, jak se něco uvolnilo.
Pojďme to změnit, navrhla Klára. Pásku si pustíme v sobotu odpoledne. Všichni pohromadě. Uděláme si sváteční čaj jako tenkrát.
Chvíli na nás hleděl. Hledal ten domov svých vzpomínek.
Pak kývl.
Dobrá, experiment s filmem až v sobotu. Já… půjdu.
V předsíni nervózně skládal bundu.
Vašku, když ti zavolám pozdě…
Budu počítat, že je krize. Ale už nebudeme dveře vždycky otvírat, jsme taky lidi.
Poprvé v očích něco nového možná respekt.
***
Sobotní odpoledne přišlo. Sehnal jsem promítačku u jednoho známého. Tmavší obývák, bílý štos papíru přilepený na zeď. Byt jako minikino.
Jaroslav seděl blízko projektoru jako malý kluk. Krabici s páskou držel jako klenot. Anička na klíně, v ruce plyšový králík. Klára připravovala promítačku.
Najednou světlo, obraz ožil v šatech se smála paní Lenka, Jaroslav vedle ní, bez šedin, plný života, objímal ji kolem ramen, v náručí malý Vašík.
Na plátně stromeček, mandarinky, šproty, řetězy. Kamera zabírá ceduli: Doma máme vždycky dveře otevřené. I v noci.
Jaroslav si otřel tvář.
To psala Lenka, zašeptal. Aby se nebáli.
Pak promítačka šeptala, na pásce paní Lenka, jak otvírá dveře hostům, za zvuku smíchu. Hodiny: 1:05. Rukou dopsáno: Dveře jsou pro své vždycky otevřené.
Jaroslav dojetím potichu vzlykal. Anička mi už těžkla na klíně a spala jako klubíčko.
Promítání se stalo tichým obřadem pár starých záběrů, tolik zamčeného štěstí.
Došlo mi, že Jaroslavovy návštěvy netoužily po čaji ani buchtě, hledal návrat chvílí, kdy byly dveře dokořán pro smích, ne pro narušení režimu.
***
Zhasli jsme, když páska skončila. Pokoj potemněl. Anička na klíně, Jaroslav si utřel tvář.
Odpusťte, zašeptal náhle. Myslel jsem, že to dělám správně. Že… s nocí nebudu sám.
Nejste sami. Jen si spolu teď užijeme ráno, ujistil jsem ho.
Pár dní nato jsem koupil v obchodě nejen ty jeho sušenky, ale i stylový termosku stříbrnou, s kresbou Jeseníků. Teplo drží až osm hodin sliboval obal.
Doma jsem do krabice dal termosku, sušenky i malý přívěsek s klíčem.
Na kartičku jsem napsal: Pane Svobodo, jste u nás vždy vítán. Obzvlášť dopoledne. Termoska, ať máte teplo i na procházce, klíč pro návštěvy za dne. Prosím, zavolejte předem. Máme Vás rádi. Klára, Vašík, Anička.
Zavolal jsem to poprvé já jemu, v pravé poledne.
Pane Svobodo, povídám, přijďte zítra na čaj. Dopoledne, kdykoliv do dvanácti.
Trochu zavtipkoval: To je oficiální pozvání?
Spíš nová tradice, bez nočních invazí.
Druhý den dorazil přesně v deset. Předem zavolal. V čisté košili, v ruce kytici kopretin.
To pro Klárku, podal ženě, trochu nesmělý. Za trpělivost.
A pod paží nesl měkkého medvídka ve spací čepičce.
Pro Aničku, usmál se. Noční hlídač, ať dědeček už do snů neklepe, ale vypráví pohádky.
Usmál jsem se, tentokrát upřímně.
Pojďte dál, čaj čeká.
V kuchyni kreslilo slunce světelné pásy po ubruse. Čaj byl horký, sušenky křupaly, Anička s radostí svírala medvídka. Klára si povídala s Jaroslavem o novém projektu, on ji zásobil vtipy o nočních vlacích.
Byl to pořád stejný tchán, tytéž historky. Ale čas už byl jiný. Dopoledne, ne noc. Pozvaný, ne nečekaný.
Večer, když jsem ukládal Aničku, pověděla:
Tati, dneska se mi o dědečkovi nezdálo.
A jak ti bylo?
Dobře, zamyslela se. Prostě jsem spala. A ráno byl dědeček skutečný.
Usmál jsem se jí do tmy.
Ať je to pořád tak, tiše jsem slíbil.
V noci, když hodiny ukázaly 1:15, byl v bytě klid. Zvonění neznělo. Poprvé za dlouhé měsíce jsem se vzbudil sám vyspaný, ne rozbitý cizími zvyky.
Došlo mi, že umím promluvit o svých hranicích ne výčitkami, ne hněvem, ale slovy. Svět se nezhroutil. Tchán nezmizel z našeho života. Jen už nechodil ve dvě ráno.
A to byla malá výhra moje i všech, co se v tom bytě učili žít spolu.
Poučení? Došel jsem k tomu, že nikdo nám nevykolíkuje hranice za nás. A že upřímná slova neoddělují, naopak často otvírají dveře novým ránům společného života.
