Noc, žena, kocour a lednička
Nedívej se na mě takhle!
Katka se na kocoura podívala co nejsvážněji dokázala, dokonce zvedla obočí, i když jí maminka vždy říkala, že takhle se tvářit nemá. Katčiny husté, srostlé obočí po tátovi působily v dětství tak trochu děsivě, a ona si vždycky přála, aby měla tenounké obloučky po mamince.
Obočí si už dávno upravila podle svého, navíc jí rozhodně nebylo málo let. Jenže kocour to všechno věděl a na Katčin přísný pohled vůbec nereagoval. Seděl na parapetu, sledoval svou paničku s jistým opovržením i překvapením, občas mu zelené oko tajemně zasvítilo, jak na kuchyň na okamžik zabloudilo světlo z noční lampičky na chodbě. Dveře, které Katka pootevřela, aby měla pocit, že útěk je stále možný, se v průvanu občas pohnuly, ale nikdy je nechtěly zcela oříznout od reality, kterou by však Katka raději na chvíli neviděla. To ji rozčilovalo přála si, aby dveře opravdu zaklaply a ona měla plné právo otevřít ty druhé. Ledničky
Katka se zavrtěla, poposedla si pohodlněji na zemi u zdi, kde už seděla déle než hodinu, a dál zírala na lednici, jako by ji chtěla zhypnotizovat pohledem.
Přeci dobře věděla, co všechno na těch čerstvě vydrhnutých policích má, do posledního špekáčku. To ona měla na starosti nákupy, což vždy vyvolávalo nejrůznější rodinné poznámky.
Katko, proč jsme koupili kapary? Kdo to u nás jí? škádlil ji manžel, točíc malým skleničkou v ruce. Proč jsi je vzala?
Vždyť jsou výborné!
No jo, ale zkus vymyslet, jak je sníst a neskončit na pohotovosti.
Katka vždycky něco vymyslela. Vytvořila trochu podivuhodné jídlo, protože přesné recepty jí nikdy nešly. Rodina na její kulinářská dobrodružství zprvu hleděla podezíravě, ale nakonec z talířů vše zmizelo do poslední omrvinky, a ještě se dožadovali přídavku.
Celá rodina. Kromě Katky.
Ona totiž nikdy neuměla jíst vlastní pokrmy. Skutečně ne.
Proces vaření byl pro ni napínavý, naplňoval ji radostí a inspirací, ale jakmile stvořila další kulinářský poklad a pokrm byl připraven ke konzumaci, stalo se vždy něco zvláštního. Jako by k ní přišla jakási babka z dávných časů, která s ní neměla nic společného, cosi si mumlala pod nosem, syčela jediným zubem, potměšile se usmívala a zanechávala za sebou vyhladovělou Katku, která už se na své dílo nemohla ani podívat.
Trápilo ji to, a všechny tyto pocity zajídala něčím dobrým. Králem mezi potravinami byly pro Katku uzeniny, sýry poctivě odleželé, rohlíčky, sušenky, oplatky a piškoty, které občas uzmula i svému malému synkovi. Vždy si namlouvala, že dětské piškoty jsou přece zdravější, a tak ji to tolik netížilo na svědomí. Přesvědčila samu sebe, že chrání své zdraví.
A to Katce přeci jen trochu scházelo.
Nebyla obézní. Vůbec ne. Všechny kalorie mizely v nekonečném koloběhu domácnosti, neboť měla tři děti, manžela, kocoura a dům. Všichni potřebovali její péči. Navíc měla práci, kterou brala vážně, někdy jí dokonce měla ráda záleželo, zda jí dávala prostor soustředit se na to hlavní na rodinu.
A vůbec, stěžovat si Katka nechtěla, od malička měla v sobě jednoduchou pravdu od své maminky.
Ono to přejde samo!
Ano, přesně to jí v dětství maminka říkávala, když si Katka začala stěžovat na jakýkoliv neduh.
Katko, co to zas vymýšlíš? Vždyť nemáš teplotu! I když měřila sis ji? Dobře, chytrá holka! Dej si malinový čaj, zalehni a ono to samo přejde!
Magická mamčina věta Katku provázela dětstvím a ona tomu opravdu věřila. Možná proto, i když věděla, že všechno samo se rozhodně nevyřeší, po narození prvního dítěte nevěnovala zdravotním problémům zvláštní pozornost. Nemám čas! Ono to přejde!
U druhého syna už to tak jednoduché nebylo. Budila se těžce a i křik dítěte jí nedokázal snadno vytáhnout z pelechu, ale manželovi nikdy naříkat nechtěla. Co by to bylo za mámu, kdyby nezvládala vlastní dítě?
Karel, Katčin muž, věděl všechno i beze slov.
Katko, nech to na mně, jo? vzal synka z její náruče, vypoklonkoval i starší dítě My chlapi to zvládneme! Ty si odpočiň! Potřebuješ nabrat síly.
Katka se nořila do spánku na hodiny. Ale nebudila se odpočatá, spíš rozlámaná a unavená. A trápila ji vina vůči manželovi a klukům.
Jaká je to žena, když nic pořádně nezvládne?
Kdyby se někdy opravdu zamyslela, odkud se její pocity méněcennosti vzaly, bylo by hned jasno. Spokojená a sebevědomá nemohla být žena, která celý život slýchala: “Ty jsi trochu jiná”
Bohužel, to byl rodinný krédo od její maminky a babičky.
Katko, sedni si rovně! Proč jsi zkroucená jako houslový klíč? Narovnej záda, děvče! Aničko, ty nic neříkáš? Dítě bude mít problémy se zdravím! mávala babička Lída svými pečlivě upravenými rukama.
Mami, myslíš, že to nevím? Ale vždyť Katka mě ani neposlouchá! Všechny děti jsou jako děti, ale ona Jenom jí a jí! To není normální! Musím jí schovávat jídlo!
Pětiletá Katka, která vážila asi tolik co její kocour, seděla “rovně”, kapala slzy do polévky a bála se zvednout oči.
Měly pravdu byla jiná
Až jako puberťačka našla v rodinných albech fotografie maminky. A svět se jí rozpadl. Proč na ni maminka tolik tlačila? Sama na fotkách byla kulatější dívka, podobná jako Katka. Stejné pupínky, stejně široká pas
Tak proč pořád má u mámy pocit viny?
Odpověď jí maminka dala v jedné z rozhovorů.
Copak to nechápeš? Podívej se na sebe do zrcadla! Kdo by tě chtěl? Já si také musela nakonec všechno odříct! Celá rodina dietovala.
Mami, kdy vlastně děda odešel od babičky?
Co je to za otázky?! To s tím nesouvisí! My se prostě neshodli. Jako já s tvým tátou. To se stává
Ale jak si lidi můžou přestat rozumět, když spolu žijí tolik let?
Katko! Už dost těch hloupých dotazů! Jdi si po svém!
A Katka šla. Obula staré tenisky a vydala se na školní hřiště. Samozřejmě, nikdy neběhala, když tam byli ostatní, hlavně kluci. Seděla tiše na lavičce pod lipou a přemýšlela. Až když všechno ztichlo a udělal se soumrak, oběhla pár koleček a zase nadávala sama sobě za lenost.
Tahle rozjímání jí ale nakonec pomohla. Došla k závěru, že když není hezká a beztak si ji nikdo nevezme, měla by se aspoň snažit o něco užitečného. Uvědomila si, že když někdo něco dokáže, na vzhledu přestává záležet. A nejlepší je dělat něco, co ostatní potřebují.
Mami, budu doktorkou!
To jsi vzala kde? S tvými schopnostmi
A co je špatného na mých schopnostech? Učím se dobře.
No, jak myslíš Ale doktorka, to není špatné.
Tak se z Katky stala lékařka. Dobrá. Protože jí osobního života moc nezbývalo.
Maminka s povzdechem sledovala její úspěchy, ale nenapadala je. Starostí měla dost se svou maminkou, Katčinou babičkou, která potřebovala péči.
Pak přišla babička s nápadem zařídit Katce svatbu. Zařídila dohazovačku a brzy se Katce opravdu objevil předobraz ženicha.
Katka byla zdvořilá, na tváři udržela klid. Setkání v kavárně prošvihla, protože ji zdrželi na fakultě. Jakmile doběhla, ženich už tam nebyl. Odpověď zanechal “Nehledej mě!”
Katka se tomu zasmála a v tu chvíli se jí ulevilo. O to víc, že jí následně oslovil usměvavý číšník jménem Karel.
První rande si dohodli u parku vedle lékařské fakulty. Hned zjistili, že oba mají rádi jazz, nemají rádi tvaroh, i že nikdy nechtěli psa, protože by na výchovu neměli čas. Oba snili o domě pro rodinu a o tom, aby jejich práce měla smysl.
Rok se scházeli. Katčina maminka se chytala za hlavu:
Není to pro tebe je číšník!
Mami, však víš, že Karel při studiu brigáduje. A stará se o nemocnou maminku a pětiletou sestřičku.
Proč tu zátěž?
Protože je to důkaz, že je to dobrý člověk Pomůže i mně, bude-li třeba.
Svatbu museli odložit. Katka se začala o Karlovu maminku po jejím boku starat. Když bylo jasné, že času moc nezbývá, šli do matriky v tichosti, svědkem byla jen malá Jituška.
A teď jsme rodina? zeptala se, když všechno skončilo.
Ano, i ty jsi naše rodina.
Karelova maminka poděkovala Katce ze srdce. Zemřela měsíc po svatbě. Katka pořádně nevěděla, jak utěšit Jitušku, i sama sebe.
Maminka se urazila, že byla obřad bez ní. Následující roky se vztah ochladil. Katka jezdívala, pomáhala, ale styk mezi nimi měl chladný, skoro oficiální ráz.
Jednoho dne už to Katka nevydržela.
Mami, proč se snažíš mě ztratit? Co jsem ti udělala, že mě nemáš ráda?
Maminku to zaskočilo, poprvé před dcerou plakala.
Ale já tě mám ráda, Katko To jenom mě to nikdy nenaučili říkat Měla jsem být přísná, mluvit upřímně a nic necukrovat, jinak se tě život dotkne a nebudeš připravená. Ale vlastně teď lituju, že jsi mi tak unikla Bojím se, že mě už nikdy neuslyšíš
To Katku zasáhlo. Strach z toho, že toto jednou udělá svým dětem, ji neopouštěl. Přestože k ní Jituška i synové chodili se vším, pořád se bála, že jim nedává dostatek lásky.
Karel se jí snažil být oporou, ale Katka se rozhodla, že se s tím musí poprat sama.
A tak noc co noc sedávala na kuchyňské podlaze, unavená, přemýšlela o mámě a babičce, o tom, jaké chyby až dosud v životě dělala.
Možná, kdyby to všechno řekla mámě dřív, všechno mohlo být jiné.
Dveře do kuchyně se otevřely, přišel Karel, aniž na ni či kocoura pohledem zavadil, vzal z lednice sýr, rajčata a nať a sedl si vedle ní. Udělal jí chlebíček a podal jí ho.
Kousej!
Karle, vždyť už se nevejdu do žádné sukně, když budu jíst po nocích.
Kousej! zasmál se, podat ochutnat i kocourovi. Dáš si?
Kocour, samozřejmě, neváhal. Seskočil, přijal sýr a natáhl se Katce na klíně.
A stejně tě mám rád Karel se usmíval. I kdybys vážila tunu, je mi to jedno. Víš to?
Katka dojídala chlebíček, opřela se o jeho rameno a hladila kocoura.
Všechno je v pořádku Ale tunu ne, stačí mi šestačtyřicítka.
Vždyť jsi nejhezčí na světě
Říkej mi to častěji.
A přestaneš v noci chodit k lednici?
Karle!
Copak jsem něco řekl?
Pojď už spát, muži můj!
Katka ho ráda chytí za ruku a nechá se od Karla vytáhnout, obejme ho a mlčky poděkuje, že ji chápe, i když nic nevysvětlila. A stejně si jednou slíbí, že mu všechno poví.
Katko?
Hm?
Čekáme další miminko?
Jak jsi to poznal? Katka na něj překvapeně zvedne oči.
Znám tě přece Noční návštěvy kuchyně jsou mi povědomé. Kolikátý týden?
Tři.
Hurá! obejme ji, ona ho plácne přes pusu.
Pssst! Vzbudíš děti!
Kocour doprovodí páníčky ke dveřím pokoje, ale vrátí se zpět a vyskočí na parapet, aby poslouchal ticho.
Uběhne pár týdnů a nocleh na kuchyni už zůstane vzpomínkou. Katka bude mít plné ruce nové práce, kocour se za ní přestěhuje do dětského pokoje, kde bude spát v nohou nové, vonící po miminku postýlky. Protože není lepší místo na světě než tam, kde voní rodinaJedné tiché noci, když v domě panoval klid a pod oknem šuměla jarní tráva, se Katka probudila. Tentokrát ji nehnala chuť na nic slaného, sladkého ani drobného sousta. Jen tak ležela a poslouchala dech Karla, dětské funění v pokojících, a na chvíli si uvědomila, že nic nechybí. Žádné výčitky, žádná ostrá slova, nikdo nehonil, nikdo neporovnával. Dokonce ani máma už nezvonila v hlavě svým “Vždyť ono to přejde samo.” Možná, právě proto, že opravdu přešlo ale ne samo od sebe. Přešlo, protože si dovolila chtít být šťastná, i přes rodinná pravidla, diety, nesplněné představy, strachy i staré křivdy.
Kocour se v polospánku převalil z jedné nohy na druhou a spokojeně zamručel. Katka se pousmála. Zítra ráno, řekla si, koupím ty otravné kapary, co je nikdo nikdy nejí, ale tentokrát je uděláme spolu se syny. Když budou jídlo tvořit se mnou, třeba je začnou mít rádi. A když ne, nevadí zítra bude nový den. A ten, kdo teď potřebuje obejmout nejvíc, je ona sama. Zhluboka se nadechla, nastavila dlaně svým snům a poprvé po letech usnula s pocitem, že domov nekončí za lednicí, ani za dveřmi dětských pokojů ale začíná u ní. A možná, že právě tím jednou naučí lásku nejen své děti, ale i sebe samu.
Venku se rozednívalo, měsíc sklouzl na západ a v kuchyni bylo všechno přesně tam, kde má být. Katka spala, kocour tiše bděl nad tichem, a v domě lehounce klíčilo štěstí, které nešlo najít v žádné ledničce jen v srdci.
