„No vidíš! – zvolal Saša. – Přesně tak! Poslední slovo musí mít vždycky chlap.“ Ráno k Jefimenkovým přijel z Prahy jejich dospělý vnuk, na jehož svatbě nedávno byli. Saša přijel pro brambory, protože vždycky pomáhal svým oblíbeným prarodičům brambory sázet i sklízet. „Tak nám pověz, Sašo, jak se ti žije se Světlanou?“ zajímala se babička a míchala něco na plotně. „Ale, babi, různé to je…“ odpověděl neochotně vnuk. „Různé…“ „Počkej, počkej,“ zpozorněl děda Ivan. „Jak to myslíš, různé? Už se hádáte, nebo co?“ „Zatím ne, dědo. Spíš se snažíme zjistit, kdo u nás doma velí,“ přiznal Saša. „Jéžiš…,“ babička se u plotny zasmála, „to máte co řešit. Vždyť to je jasné.“ „No jasně,“ rozchechtal se děda, „hlavní v rodině byla a bude žena!“ „No jo, no jo…,“ zaznělo zpoza plotny. „Dědo, co to povídáš?“ vnuk se na něj udiveně podíval. „To si děláš srandu, ne?“ „Ani trochu,“ mávnul Ivan. „Nevěříš? Zeptej se babičky. Katko, řekni, kdo má u nás poslední slovo?“ „Nech toho, Ivane,“ usmála se babička. „Ne, řekni to,“ nenechal se odradit děda. „Kdo u nás rozhoduje – ty, nebo já?“ „No… já…“ „To vážně?“ divil se Saša. „Já si nikdy nevšiml, že by to tak bylo. Podle mě má být vždycky hlavou rodiny chlap.“ „Ale jdi, Sašo,“ zasmál se děda. „V opravdové rodině je to jinak, než si myslíš. Teď ti povím pár historek a pochopíš to.“ Příběh „To zas bude…,“ zabručela babička. „Zase asi začne o té motorce.“ „Jaké motorce?“ divil se Saša. „O té zrezivělé v kůlně,“ přitakala babička. „Přesně tak. Je jí tak sto let. Víš, jak mě babička donutila ji koupit?“ „Že by babička?“ „Jo. Sama mi tehdy dala peníze. Ale napřed byla jiná historka. Jednou jsem vydělal slušné peníze, tak akorát na motorku s postranním vozíkem. Říkám Kateřině – koupíme motorku, na pole pro brambory. Tehdy jsme měli vedle Prahy pole. Babička se postavila na zadní. Radši za ty peníze barevnou televizi, říká, a brambory vozíš stejně na kole. Tak voz dál. Tak říkám – jako vždycky, tvoje slovo poslední. Koupili jsme televizi. „A motorka?“ nechápal vnuk. „Tu jsme pořídili později…,“ povzdechla babička. „Děda si narazil záda a já ty brambory tahala sama. Skoro všechny. A pak, když jsme na podzim porazili prase, dala jsem mu všechny peníze. A říkám – jeď pro motorku.“ „A příští rok na podzim jsme zase měli peníze,“ pokračoval děda, „říkám – postavíme novou saunu, střecha se rozpadá. Ale babička zase, že radši nový nábytek. No, zase – tvoje slovo poslední. Koupili jsme nábytek.“ „A na jaře se sauna zřítila,“ doplnila babička. „Bylo moc sněhu a střecha to nevydržela… Od té doby jsem však začala poslouchat, co říká Ivan.“ „No vidíš!“ vykřikl Saša. „Všechno správně! Poslední slovo má být vždycky za chlapem!“ „Ale kdeže, Sašo, to jsi nepochopil,“ rozesmál se děda. „Než něco udělám, vždycky se jdu zeptat – chci předělat pec. Souhlasíš? A jak rozhodne, tak to bude.“ „Tak já po těch zkušenostech vždycky říkám – jak myslíš, tak to bude.“ „Takže, Sašo, v každém případě musí být poslední slovo ženy,“ uzavřel děda. „Chápeš?“ Saša se zamyslel, najednou se rozesmál, a pak s rozjasněnou tváří povídá: „Tak to už chápu, dědo. Přijedu domů a řeknu ‚Fajn, Světo, pojedeme na dovolenou do Turecka, jak chceš. Auto do servisu zatím nedám. Když se pokazí, budeme jezdit do práce autobusem. Prostě budeme vstávat o hodinu dřív, však o nic nejde…‘ Takhle je to, že jo, dědo?“ „Naprosto správně,“ s úsměvem přikývl děda. „Za rok, za dva, vše u vás doma dojde ke společnému názoru. A hlavní v rodině má být vždycky žena. I chlap má pak klidnější život. Mně můžeš věřit…“

No vida! zvolal jsem. Vždyť je to správně! Poslední slovo má mít vždycky chlap.

Ráno k Novákovým přijel z Prahy náš dospělý vnuk, na jehož svatbě jsme byli nedávno. Přijel Petr pro brambory, protože vždycky pomáhal své oblíbené babičce s dědou tu brambory sázet, tu zase sklízet.

No tak pověz, Petře, jak se ti žije s tou tvou Jindřiškou? vyzvídala babička, zatímco se otáčela kolem sporáku.

No, babi, jak kdy odpověděl vnuk neochotně. Je to různé…

Počkej, počkej, zbystřil děda František. Jak to myslíš, různé? Vy už se hádáte, nebo co?

No, zas tak horké to není. Snažíme se zjistit, kdo z nás je doma pánem, svěřil se Petr.

Jéžišmarjá zasmála se babička u plotny nač to vůbec řešíte? To je přece jasné.

No právě, uchechtl se i děda. To víš, že hlavní v rodině byla a je vždycky manželka.

Jen se smějte ozvalo se od sporáku.

Dědo, vážně? podivil se vnuk. To myslíš vážně, nebo si děláš srandu?

Ani náhodou si nedělám srandu, mávl rukou František. Jestli mi nevěříš, zeptej se babičky. Tak pověz, Boženo, kdo má u nás doma poslední slovo?

Nebuď hloupý, pobaveně odbývala babička.

Ne, pověz, trval děda na svém. Kdo dělá konečná rozhodnutí, ty nebo já?

No, asi já…

To snad není pravda, zarazil se Petr. To jsem tu nikdy neviděl. Podle mě musí být chlap doma hlavou rodiny.

Ale prosím tě, Petře, smál se děda. V opravdové rodině to chodí jinak, než si myslíš. Povyprávím ti pár příhod, abys pochopil.

Příběh

Už to začíná, zamumlala babička. Zase bude o motorce.

O jaké motorce? podivil se Petr.

No o té, co rezaví ve stodole, potvrdil děda. Už jí bude skoro sto let. Víš, jak mě babička přiměla, abych ji koupil?

Babička? Přinutila?

Jo, dala mi na ni svoje vlastní našetřené peníze. Ale předtím to ještě bylo jinak.

Jednou jsem si vydělal peníze právě na motorku s postranním vozíkem. Říkám Boženě tedy tvojí babičce chci koupit motorku, že si s ní budeme vozit brambory z pole. Za starých časů nám dávali pole na brambory.

Jenže tvoje babička trvala na svém. Prý ať radši koupíme barevnou televizi, to tehdy nebyla žádná levná sranda. Brambory, povídá, jsi vždycky vozil na kole, tak v tom pokračuj.

Pytel na rám a jedeš. Tak jsem jí řekl, že u nás má stejně poslední slovo. Koupili jsme televizi.

A motorka? vyzvídal Petr.

Motorku jsme taky časem pořídili, povzdechla si babička. Ale až později, protože dědeček si zničil záda a tak jsem musela brambory na kole tahat já. Skoro všechny jsem je odvozila já sama.

No a když jsme na podzim poráželi prasata, dala jsem dědkovi všechny peníze, co jsme za to utržili, a řekla mu: Jeď do okresu pro tu motorku s vozíkem.

A příští rok na podzim se nám zase sešly nějaké peníze, pokračoval děda. Říkám, že by se měly použít na stavbu nové sauny, ta stará, zděděná po rodičích, už měla prohnilou střechu i stěny. Ale babička mě přesvědčila, že je prý lepší koupit nový nábytek. Aby to doma vypadalo jako u lidí. Tak jsem jí zas řekl, že má poslední slovo. Koupili jsme nábytek.

Jenže na jaře nám pak sauna spadla, doplnila babička. Napadlo tehdy moc sněhu a střecha to nevydržela Od té doby už dávám na dědu.

No vidíš! zvolal jsem. Vždyť je to správné! Poslední slovo má být chlapa.

Ale ne, Petře, špatně jsi to pochopil, rozesmál se děda. Já totiž než se do něčeho pustím, tak za ní přijdu a řeknu: Boženo, co si myslíš, můžu přestavět kamna? Když kývne, pustím se do toho.

Já poslední roky říkám jen: Jak myslíš, tak to udělej.

Takže, Petře, ve finále to vždycky rozhodne manželka, shrnul děda. Chápeme se?

Petr se na chvíli zamyslel, pak se najednou rozesmál. A když se dosmál, obličej se mu rozjasnil a prohlásil:

Tak teď to chápu, dědo! Jak přijedu domů, hned řeknu: Dobře, Jindřiško, pojedeme letos na dovolenou do Chorvatska, jak si přeješ. A to auto zatím prostě nedám do servisu. Automat tam stejně zlobí a bude ho potřeba vyměnit.

A když auto zkolabuje, no tak co. Budeme jezdit do práce v autobuse, holt budeme vstávat o hodinu dřív, to se přežije To myslím správně, dědo?

Naprosto správně, vesele přikývl děda. Uvidíš, za rok dva se to u vás doma usadí.

A hlavou domácnosti má být vždy žena. To má pak i chlap klid. To vím nejlíp sám ze sebe

Dnes jsem si odnesl poučení: Když chceš mít doma klid, nech prostě manželku rozhodovat člověk má pak v životě mnohem více pohody.