NIKDO TI NEUBLÍŽÍ
Kde jsi byla? zahřměl Jaroslav na ženu, sotva vešla do panelákového bytu v Novém Městě.
Byla jsem v práci, odpověděla tiše Anna.
Vždyť je dnes sobota!
No, já dělám i v soboty. Máme směny.
Pracuješ, ale peníze nikde. Já zas přemýšlím, co jíst!
Ty za to pracovat nezkusíš, že, oplatila Anna a hlas se jí zachvěl.
Drž se, ženská,” procedil Jaroslav mezi zuby a zlověstně se přiblížil. “Skoč pro nákup! Doma není ani kousek chleba.
Jardo, zbylo nám sotva dva tisíce korun, do výplaty celý týden. Vzal bys nějakou brigádu, nebo objel po nocích město taxíkem s tvojí Fabií
Snad myslíš, že já budu taxikář? Buď ráda, že tu bydlíš v mém bytě, práskl dveřmi. Tak svižně, ať jsi zpátky.
***
Anna potlačila slzy, když se loudala výtahem dolů. Kde se to všechno pokazilo? Už čtyři roky spolu. Na začátku docela fajn její i jeho rodiče dali peníze dohromady a pořídili dvoupokojový byt v paneláku na sídlišti. Pak trochu ušetřili ještě na levné auto, vlastně starou Škodu, ale byli šťastní. Všechno napsali na Jaroslava, byl přece hlava rodiny. Annini rodiče zůstali na vesnici, ale i oni přispěli.
Jaroslav s otcem měli malou dílnu, sice z toho moc nekynulo, ale žili. Jenže Jaroslav zatoužil po lepším, pohádal se s otcem, o vše přišel a už rok sedí doma a lamentuje. Na Annu křičí, někdy i udeří. Ta dře šest dní v týdnu, leč peníze nestačí. Už jí napadá jet za rodiči, ale ti mají už dvě mladší dcery navíc nač by jim byla ještě jedna.
***
Venku ostře profukovalo, Anna raději nešla do nejbližší večerky, ale zamířila do menšího obchodu na druhé straně sídliště, kde bývá levněji, a cesty domů se bála.
Na parkovišti u Billy přibrzdil lesklý Superb. Vystoupil muž, trochu kulhající. Anna ho zahlédla jen koutkem oka a pak:
Any! No to snad není možné! ozval se nadšený hlas.
Otočila se: Viktore!
Byl to spolužák Viktorie všichni mu říkali Viktor, i když v dokladech měl Viktor.
Narodil se s vadou na nohách a rukou, od první třídy spolu seděli, většinu školních let proležel po nemocnicích. Kluci se mu smáli, ale nikdy mu to neubralo na optimismu, byl nejlepším žákem nejen třídy, ale i celé školy. Každý pobyt v lázních mu trochu zlepšil pohyb, do první třídy ho nosili v náručí, na zlatou maturitní medaili už došel sám sice s hůlkou, ale čile.
A teď před ní stojí, usmívá se, odhodlaný. Any, kde ses ztratila? Před dvěma roky jsme dělali třídní sraz a Julča mi říkala, že ti volala, ale tys nepřišla.
No nějak jsem nemohla Anna nejistě pokrčila rameny, což Viktor hned poznal.
Jdeš na nákup? Já taky! A už ji loudal směrem k supermarketu, ale k tomu, kam Anna nechtěla příliš drahému.
Podle jejího váhání pochopil, oč jde. Pozorně se na ni podíval, tolik se mu toho vyjasnilo.
Ano, Any chtěl něco říct, ale Anna přerušila: Ne, Viktore, tam já nemůžu, rychle vyprostila ruku a šla k obyčejnému obchodu.
***
Nákup počítala halíř po halíři. Když vyšla ven, Viktor už čekal u svého vozu, rozhodně k ní přikročil, otevřel dveře a pokynul: Nasedni.
Anna poslechla, jako by ani nespala. Vyklop, co se stalo, řekl tiše.
Anna tichounce posmrkávala a poprvé po dlouhé době někomu všechno vylíčila.
Odejdi od něj, co tu řešíš? mávl rukou Viktor.
A kam půjdu? Všechno je psané na něj.
Any, jsem přední advokát v Brně. Je fuk, na koho je co psané půlka je tvoje. Diktuj mobil, řekl věcně, vytáhl telefon.
S mírným úlekem si Anna vyměnila s Viktorem čísla. V pondělí podáváš žádost o rozvod. Všechno zařídím, poradím, co kde napsat. Dovezu tě domů. Kde bydlíš?
Na Smetanově, u pošty.
Já jsem vedlejší barák v té nové devítce, kývl hlavou směrem k moderní výškové stavbě.
***
U dveří Anna vystoupila, Viktor jí ještě jednou stiskl ruku: Neboj se, Any! Ozvu se v pondělí. Kdyby se něco semlelo přes víkend, volej hned mě.
Já já mám strach, špitla Anna.
Nesmíš se bát, pohladil ji po ruce. A opravdu, měl v úsměvu sílu.
***
Ve dveřích bytu se na ni vyřítil Jaroslav: S kým jsi to jezdila? Nějakej frajer v autě?
S Viktorem, byl to jen spolužák.
Zatímco já zdecky hladem, bejvalka se projíždí
Slova se změnila v nadávky a facku.
Anna upustila tašku, rozplakala se a vyběhla ven. Střetla se s Viktorem.
Nasedej! otevřel jí dveře už nepřipouštěl odpor.
***
Anna k sobě přišla, až když ji Viktor zavedl do světlého, třípokojového bytu.
Kam mě to vedeš…? hlesla.
Sem, domů. Bydlím sám. Tady ti nikdo neublíží.
V tu chvíli zazvonil její mobil, na displeji jméno manžela. Přísný hlas, hrubosti a nátlak. Anna brečela, Viktor vzal telefon:
Anna podává žádost o rozvod. Byt zůstává jí
Cože? Kdo ty seš?
Jsem advokát města. Chtěl bych vám popřát pěkný víkend pokud si přejete sedět další dva roky v chládku
Viktor vypnul mobil, vrátil ho Anně. Ta jen plakala.
Any, klid. Jdi se opláchnout, udělám čaj, najíme se.
Když zmizela v koupelně, Viktor postavil konvici a někam volal.
***
Po čaji a suchém buchtě Viktor rozhodně prohlásil: Jdeme to dořešit s tvým mužem.
Já mám strach, zanaříkala Anna.
Dneska to zvládneme. Já jsem přece s tebou.
U vchodu už čekala policejní Škoda. Mladý poručík zasalutoval: Pane doktore, jsme vám k službám.
Podali si ruce a Anna nastoupila do auta.
***
Za chvíli zaklepali na dveře. Otevřel Jaroslav, v očích vztek.
Pan Jaroslav Dvořák? zněl přísný policejní hlas.
Ano?
Pár otázek
Jaroslav zuřivě pohlédl na manželku. No tak pojďte!
Policista a Viktor zasedli ke kuchyňskému stolu, Anna si mezitím balila do batohu doklady.
Viktor poklidně, ale s autoritou pronesl: Any, vem všechny důležité věci. Už nebudeš muset poslouchat sprostoty a být bez zastání.
Nikdy se necítila tak bezpečně. Viktor, kdysi tichý kluk, na kterého žádná spolužačka ani nepomyslela jako na prince, ji teď vytahoval ze zoufalství. Dřív všechny holky snily o frajerovi v bílém BMW, ne o kulhajícím sympaťákovi. Teď však brala doklady a šla zabalit pár věcí, protože měla pocit, že za Viktorem, advokátem, není cesty zpět.
Poručík právě zpytoval Jaroslava a předával Viktorovi listiny.
Pane doktore, hotovo.
Výborně! Nechte mě chvíli o samotě s panem Dvořákem.
Usadili se.
Pane Dvořáku, v pondělí podáte s Annou žádost o rozvod. Žádné děti, obratem rozvedou přes úřad. Majetek se dělí na půl, nebo dá paní další podání o rozvod, majetek, a hlavně o napadení potáhne se to soudem Jsem předseda krajské advokátní komory. Mějte jasno, je to vaše poslední šance.
A co když nebudu souhlasit? Byt je přece můj!
Pak Anna podá žaloby, plus hlášení o napadení a ještě dnes večer tu můžete místo vína rozjímat ve vazbě. Pak se vrátí Anna do bytu bez Vás. Líbí?
No tak ať si dělá co chce, zabručel Jaroslav.
Skvěle. V pondělí ráno Vás vyzvednu, obratem na úřad.
***
Annin mobil hrál jásavou Moravanku. Volala maminka z Vysočiny. Po rozvodu s Jaroslavem se vztahy ochladily, rodiče rozvody neuznávali sami spolu přes třicet let v dobrém i zlém.
Ahoj, mami! zahalasila Anna.
Ahoj, děvče. Ty jsi nějaká veselá?! Měla bys být smutná, rozvedená.
Upřímně, mami, jsem ráda!
No, to Tvoje věc povzdychla maminka.
Mami, proč voláš?
Olina se chce vdát! Za městského. Žádný majetek jen láska. Rodiče by chtěli, abychom jí v Brně koupili garsonku, napůl, bez svatby.
Tak ať Olča klidně bydlí u mě, než si něco najdou.
Ančo, Ty ses zbláznila? Kde budeš?
Anna v hlase štěstí: Mami já se znova vdávám. A tentokrát navždy. Viktor se jmenuje. A já ho doopravdy miluju.V telefonu bylo chvíli ticho, než se rozesmála i maminka. Tak to je dobře, děvče. Snad už budeš šťastná. Pozdravuj od nás a stav se někdy na buchty.
Neboj, mami, přijedeme spolu. A já ti konečně přivezu někoho, na koho budu pyšná.
Anna přišla zpět do obýváku, kde Viktor chystal večeři krajíc chleba s domácí paštikou a talíř nakrájených okurek. Přisedla k němu, položila mu ruku na rameno a dlouho, mlčky se mu dívala do očí.
Za okny začal padat drobný jarní déšť a lesklý asfalt odrážel ranní světla města, kde právě začínal Annin nový život. Ten večer už neplakala. Poprvé po letech mohla jen sedět v klidu, poslouchat smích nového přítele a věřit, že to, co Viktor slíbil, opravdu platí.
Nikdo jí už neublíží. Nikdy.
