No tak, konečně je tu k zalknutí čerstvý vzduch, už to nebylo k žití v tom harampádí, fakt upřímně, ozval se z kuchyně zvonivý, spokojený hlas, který by paní Alena Vávrová poznala mezi tisíci.
Stála zaraženě v chodbě a tašky plné dobrot a meruněk z chalupy jí stále visely v rukách. Vůně domácího ovčího sýra i kopru, které přivezla, se okamžitě rozptýlila mezi štiplavým zápachem moderního čističe a cizími, ostrými parfémy. Alenu zamrazilo, až jí svíralo za krkem. Klíč v zámku šel nezvykle lehce, jako by byl právě namazaný, a pod dřevěnou podlahou u dveří už nic nezaskřípalo.
Udělala krok blíže a rozhlédla se. Chodba byla jiná. Pryč byla stará tmavá věšáková stěna, ručně vyráběná ještě jejím zesnulým mužem Karlem. Na jejím místě trčely obyčejné kovové háky, jaké jsou v čekárně u obvodního lékaře na Praze 3. Zmizelo i zrcadlo v dřevěném orámování, do kterého se dívala před každým odchodem z domu posledních třicet let. Na stěně teď visel obyčejný plochý obdélník.
Srdce se jí rozbušilo. Vstoupila do obýváku a zalapala po dechu a přitiskla si dlaň k ústům.
Pokoj byl prázdný. Alespoň na pohled zmizelo totiž všechno, co tvořilo jeho duši, domov, vzpomínky. Nebyl tam už mohutný dubový kredenc, kde měla schovaný český křišťál a slavnostní cibulák. Knižní skříně, kde byla naskládaná celoživotní sbírka knih od Babičky po podepsané výtisky Vančury ty byly pryč. A dokonce i její houpací křeslo, to u okna
Ve středu pokoje se povaloval nízký šedý gauč, co vypadal jako cihla, na stěně nesmyslně obrovská černá televize. Na podlaze bílý huňatý koberec, co tu vypadá jak nepatřičná závěj sněhu. Stěny sterilní světle šedá.
Á, paní Aleno! vykoukla z kuchyně snacha, Hedvika. Na sobě měla župan z Tesca, v ruce hrnek s něčím zeleným. Vy už jste doma? My vás čekali až večer! Vlak měl asi zpoždění, ne?
Za ní se rozpačitě vynořil syn Jirka, rozpačitý, se sklopenýma očima.
Kde je…? vydechla Alena, jen mávla rukou po místnosti Kde… všechno?
Co všechno? zamrkala nevinně Hedvika. Jo jako starý nábytek? Tak jsme vám chtěli udělat překvapení! Rekonstrukce! Zatímco jste se hrbila na zahradě, my tu uklízeli a zařizovali! No řekněte sama, není to lepší? Spousta místa, světlo, vzduch! Teď je to moderní minimalismus!
A kde jsou moje věci? začaly se jí třást kolena. Hledala pohledy syna. Jirko, kde je otcův kredenc? Knihy? Šicí stroj?
Jirka si odkašlal.
Mami, hele, hlavně klid Prostě, odvezli jsme to.
Odvezli? Kam do sklepa? Na chalupu?
Do kontejneru, paní Aleno, vmísila se Hedvika, usrkla z hrnečku. Ale vážně, co s tímhle harampádím? Kredenc už byl rozeschlý, zabíral místo. Prachu na tuny! A knihy kdo dnes čte tištěný věci? Všechno máte na tabletu. Jen prach a roztoči, alergie.
Aleně se zatočila hlava.
Do kontejneru? zašeptala. Tu knihovnu, kterou Karel sbíral od školy? Ladu moji, na které jsem vám, negramotům, zkracovala závěsy a záplaty na rifle? Křišťál, který jsme s Karlem v prachovkách z cest tahali, aby se nerozbil?
Ten křišťál je teď pro babky, mami, protočila Hedvika očima. V IKEA mají lepší. A stroj byl přece těžkej, starej. Spolu s klukama jsme to vyvlíkli do kontejneru. A neříkala jste pořád, jak je tu přeplněno? Tak teď tu máte prostor a klid a žádný vizuální smog.
Vizuální smog zopakovala Alena skoro ironicky. A zeptal se mě někdo? Je to můj byt, Hedviko. Můj a Jirky. Ale věci tady byly moje.
No vidíte, zase to začíná, zamručela snacha. My se tu snažíme, utratili jsme za tapety majlant, nabourali kartu, a místo díků zase výčitky. Říkala jsem Jirkovi, že to neoceníte. Ta stará generace je jak zacyklená na krámy a už na to mají diagnózu Diogenův syndrom!
Jirka konečně statečně zvedl oči.
Mámo, no tak… Nebuď taková. Vždyť to bylo staré. Teď tu máš nový gauč, ortopedický! Ať se ti hezky spí.
Alena hleděla na syna. Od mala byl snadno ovlivnitelný. Dřív se řídil jí, teď Hedvikou. Jak si ho vymodelovala, takový je.
Kdy jste to odvezli? zeptala se, ledově klidná.
Před třemi dny, hned jak začala rekonstrukce, mávla Hedvika rukou. Přijel konťák, všechno jsme naházeli. Už je to pryč, takže nehledejte a nedělejte ostudu mezi sousedy.
Alena přešla do svého pokoje. Tedy toho, co z něj zbylo. Místo jejího útulného koutku s komodou a toaletkou byla teď sterilní nudle. Když otevřela skříňku na knoflíky, která jí zůstala od mládí, byla taky pryč. Stejně tak fotoalba.
Fotoalba taky? zahalekala Alena z ložnice. Karlovy fotky?
Ty zaprášený papírky? odvětila Hedvika z obýváku. Ty nejlepší dám do počítače, když bude potřeba. Ostatní jsme šoupli do sběru, ekologicky. S časopisy z tý doby, pamatujete?
Alena se posadila na neznámý rozkládací gauč. Byla prázdná. Jako by odnesli nejen věci, ale kus jejího života. Třicet let manželství, vzpomínky, radosti to všechno bylo najednou označeno za smog a šlo do odpadu.
Plakat se jí nechtělo. V jejím nitru zůstala jen žhavá koule bolesti, co se už nedala vyplakat přes slzy už vyschlo. Seděla a koukala na holou šedivou stěnu a poslouchala Hedviku v kuchyni, jak zlostně spílá Jirkovi, že koupil špatné mléko, a káže cosi o energii Čchi.
Ten večer už nevečeřela. Ležela potmě a přemýšlela. Byt byl její, Jirka jen napsaný na adrese, ale majitelka byla ona. Mládí pustila do bytu, ať ušetří na hypotéku tři roky už jsou tu. Nic nenašetřili: pořád nový telefon, dovolená v Řecku, teď rekonstrukce. O nájem se neptají, složenky platí z jejího důchodu, pomáhá dětem.
Ráno přišla do kuchyně Alena s klidnou, kamennou tváří. Hedvika smažila tvarohové lívanečky a zpívala.
Dobré ráno, cinkla snacha, jako by nic. Dám vám snídani? Ale je to bez cukru, pouze na stévii, žádná bílá mouka! Zdravější život!
Děkuju, dám si jen čaj, řekla Alena. Jirka je v práci?
Jasně, ten letěl brzo, důležitý report dneska. Já mám dnes home office a odpoledne si pustím webinář o zónové organizaci.
To je super organizace prostoru je důležitá, přikývla Alena. Hedviko, jedu na pár dní k sestře, do Pardubic. Potřebuju uklidnit nervy.
Jé, to je dobře, změna prospěje! zajásala Hedvika, už se těšila na byt jen pro sebe. Klidně jeďte, já tu pořádek pohlídám.
Alena sbalila tašku. U dveří se zarazila.
Máte klíče?
Jasně, já i Jirka. Jen jsme mazali zámky, neměnili.
Tak jo. Mějte se.
Skutečně odjela k sestře ale ne na tři dny, jen do večera. Vyhlídla si čas, kdy Hedvika sama mizí ve čtvrtek na kosmetiku.
Vrátila se v půl páté. K bytě přišla, když byl prázdný. Převlékla se, uvázala šátek a vytáhla ze špajzu, který zázrakem přežil, pytle na odpad ze stavby.
Nebylo už co ctít Hedvika sama zlikvidovala hranice. Zašla do pokoje mladých. Dřív by tam nezakopla, teď měla pocit, že rozhoduje spravedlivě.
Byl tam doslova arzenál kosmetiky, krémů a předražených přípravků, značky Chanel, Dior, tuby v cizích znacích. Na stole velká selfie lampa, v šatníku zavaleny šaty, kabelky, podobné džíny, boty polovina jednou nošená.
Vizuální smog zamumlala Alena. Prach, syntetika Ach ta ekologie.
A tak letěla kosmetika do pytlů. S ní kabelky, boty na podpatku, tenisky na tlusté podrážce žádné třídění, jen metodičnost.
Nechala v klidu synovy skromné košile, Hedvičiny poklady kompletně. Dále následovaly sošky Buddhy, svíčky, plakáty s anglickými hesly, lapače snů.
Harampádí, uzavřela. Chorobná posedlost věcmi. Pomůžeme léčbě!
Za dvě hodiny byl jejich pokoj prázdný. Z pytlů bylo patnáct. Ne, nedala je do popelnice. Zamluvila dodávku a poslala obsah pytlů do bratrovy garáže na druhém konci Prahy. Tam ať si to leží v prachu.
Umyla podlahy. Najednou voněl byt čistotou, ačkoliv parfém už se do stěn zažral. Udělala si čaj, otevřela papírovou knihu voněla tiskem a čekala.
První přišla Hedvika. S nákupem a písničkou na rtech.
Aha, paní Aleno! Vy jste zpátky! Copak se stalo?
Zjevení, Hedviko. Vzala jsem si k srdci vaší radu a taky uklidila prostor.
Hedvika ji sjela pohledem a zamířila do svého pokoje.
Za sekundu následoval uječený zvuk, až se okna otřásla.
Kde jsou?! Kde je moje kosmetika, kabelky, šaty?!
Alena si klidně upila čaje.
Nedělej scény, Hedviko. Nastolila jsem pořádek. Uklidila vizuální smog, jak jsi ráda říkala. Proč mít dvacet kabelek? Je to choroba. Pomohla jsem ti ujmout se správné energie prostoru.
Vy jste… jste vyhodila moje věci?! To vám takhle přijde normální? Jen ten krém stál jako váš důchod! Já zavolám policii!
Zavolejte. Ať vysvětlí, kdo měl právo rozhodovat o mých věcech. Knihovna, naši památku to bylo vaše harampádí, že jo? Vaše byly lahvičky a hadříky. Všude chemie, škodí zdraví!
V tu chvíli dorazil Jirka. Ztuhl v dveřích při pohledu na Hedviku v slzách a Alenu v klidu.
Mami, co jsi udělala? Fakt?
Tváří v tvář pravdě, synku. Udělala jsem rekonstrukci duše. Teď máte minimalismus. Můžete meditovat.
Vy jste překročila meze! křičela Hedvika. To všechno bylo moje!
Knihovna taky byla moje, zněl pevně Alenin hlas. S kredencem, s šicím strojem. Vy jste mě neptali. Rozhodli jste za mě, nad mým domovem. Takže jsme si kvit.
Kde to je? Jestli jste to vyhodila, zažaluju vás!
Neboj, nespadla jsem na hlavu. Věci jsou v bezpečí na adrese, kterou ti zatím neřeknu.
Jak to myslíš? nechápal Jirka.
Jednoduše. Seberte si zbylé věci občanku, kartáček, pyžama a odejděte. Kam chcete. Do podnájmu, k tvé mamince, hotel. Dávám hodinu. Pak měním zámky, zámečník už čeká dole.
Mami, ale… my nemáme kam jít, sklopil Jirka hlavu. Měli jsme v plánu hypotéku.
Tak začněte reálně plánovat. Místa je dost, život je drahej. Hedviko, svoje věci dostaneš zpátky, až mi vrátíš moje.
My to zlikvidovali! Odvezli! To už nikdy nenajdem!
Pak i tvoje kabelky a šaty se stanou minulostí. Zpátky to získáš stejnou cestou.
Byl to bluf věci schované byly. Ale strach v očích Hedviky mluvil za vše.
Jste bestie! vyjela Hedvika. Jirko, jdeme okamžitě! Najdeme si lepší! Stará čarodějnice ať si tu hnije sama mezi harampádím!
Odešli za čtyřicet minut. Když dveře cvakly, přišel zámečník Mirek vyměnil vložku zámku.
Alena zůstala sama v prázdném vymalovaném bytě. Ale najednou jí nebylo smutno. Spíš jako by z ní spadl těžký pytel brambor.
Druhý den dala inzerát: Koupím, nebo ráda přijmu starý nábytek, knihy, šicí stroj. Ukázalo se, že spoustu lidí rádo věci dá, jen ať si je někdo odveze.
Za měsíc začal být byt opět plný života. Samozřejmě, nebyly to ty původní kousky. Jiný kredenc, světlejší. Jiné knihy, titul stejný. Jiný šicí stroj, ale Lada, bytelný, vrčící jak má. Alena vyměnila tapety místo šedivých monotónních pokvetly na zdech bledě žluté květy. Pořídila si koberec pravý vlněný, se vzorem.
Hedvičiny věci vrátila za čtrnáct dní. Zavolala Jirkovi a nadiktovala adresu garáže.
Přijeďte. Mně cizí nepatří.
Jirka přijel sám, pohublý, unavený.
Mami, promiň Bydlíme teď v podnájmu. Je to drahý, Hedvika vyšiluje, peněz málo.
To nic, synku. Takový je dospělý život.
Nemohli bychom se vrátit? Hedvika slibuje, že bude…
Ne, Jirko. Nejde to. Mám vás ráda, ale svůj dům potřebuji. A chci dožít obklopená svými věcmi. Vy si budujte vlastní domov. Po svém.
Jirka odjel, odvezl pytle.
A Alena zůstala v bytě, který už zase voněl domovem. Usedla k novému starému šicímu stroji, navlékla niť a šlápla na pedál. Jakmile se pokoj rozezněl známým vrčením, pustila se do nových záclon. Barevných, s květinami. Žádný smog, jen radost.
Někdy si člověk musí projít ztrátou, aby poznal, co má hodnotu. A někdy osiřet nebo se prostě rozloučit s těmi, kdo hodnotu domova nerespektují. Pak teprve má byt pravý klid a vlastní feng-šuej.
