Barbora první odemkla dveře a zůstala stát na prahu. Bylo slyšet televizi, něčí hovor z kuchyně a cizí vůni, která tam předtím nikdy nebyla. Za jejími zády skoro upadl Tomáš, jak nečekaně zastavil s kufrem.
Potichu, zašeptala Barbora, napřáhla ruku před sebe. Někdo je uvnitř.
Na jejich oblíbeném béžovém gauči se rozvalovali dvě neznámé osoby. Chlap v teplákách cvakal ovladačem, vedle něj seděla korpulentní žena a pletla na jehlicích. Na konferenčním stolku hrnky, zapomenuté láhve od léků a drobečky z pečiva.
Promiňte, kdo jste? zeptala se Barbora s třesoucím se hlasem.
Oba cizí se otočili naprosto klidně.
Aha, tak už jste zpátky, žena ani nepřestala plést. Jsme příbuzní Libuše. Dala nám klíče, prý jste tu nebyli.
Tomáš zbledl.
Jaká Libuše?
Vaše maminka, muž se konečně zvedl. Jsme z Pardubic, přijeli jsme s Jakubem na vyšetření. Libuška nás sem pustila, říkala, že vám to nebude vadit.
Barbora pomalu prošla do kuchyně. U sporáku stál kluk asi patnáctiletý a smažil párečky. Lednice narvaná cizím jídlem. Na stole hromada špinavého nádobí.
A ty jsi kdo? šeptla.
Jakub, otočil se kluk. Snad si můžu udělat něco k jídlu? Babička Libuška říkala, že jo.
Barbora se vrátila do předsíně. Tomáš už držel v ruce mobil.
Mami, co to děláš? jeho hlas byl přidušený a naštvaný.
Ozval se veselý hlas Libuše:
Tomáši, dorazili jste? Jak bylo na dovolené? Hele, dala jsem klíče Zdeňce a Viktorovi, přijeli do Prahy s Jakubem na doktory. Myslela jsem, že stejně nejste doma, tak proč aby byt zíval prázdnotou? Budou tu jen týden…
Mami, ty jsi se nás ptala?
A k čemu? Nebyli jste doma přece. Hlavně jim vysvětli, že já mám na byt zodpovědnost, ať po sobě všechno uklidí.
Barbora popadla telefon:
Paní Libuše, to jako vážně? Pustila jste sem cizí lidi?
Jaké cizí? Zdeňka je má sestřenice! Jako holky jsme spaly v jedné posteli.
A co já s tím? To je náš byt!
Barborko, neblázni, je to rodina. Jsou klidní, nic nezničí. Mají nemocné dítě, chtěla jsem jen pomoct. Nebo jsi tolik lakomá?
Manžel jí sebral telefon:
Mami, máš hodinu na to, abys je odvedla. Všechny.
Ale Tomáši, oni měli být až do čtvrtka, doktor, analýzy… Hotel platili draze, já jim pomohla ušetřit koruny.
Mami, do hodiny. Nebo zavolám policii.
Rázně zavěsil. Barbora klesla na puf v předsíni a zakryla si tvář. Kufry stále nevybalené, z obýváku hučela televize, v kuchyni syčely klobásky. Ještě před dvěma hodinama v letadle si představovala, jak si konečně doma oddechnou. Teď se tu cítila jako nepozvaný host.
Zdeňka ze sebe setřásla provinilost, vynořila se ze sedačky: Sbalíme se. Libuše říkala, že nebudete proti. Telefony jsme neměli. Ona nabídla, tak jsme souhlasili. Mysleli jsme, že tu budeme týden, než stihneme doktory.
Tomáš stál u okna a mlčel, záda měl napjatá. Barbora věděla, že takhle stává, když je na matku rozčílený a neví, jak to říct.
A kde je náš kocour? napadlo ji náhle.
Jaký kocour?
Míša. Ten zrzavý. Kvůli němu tady měla mamka klíče.
Nevím, Zdeňka rozpažila ruce. My ho neviděli.
Barbora se vrhla do ložnice hledat. Kocour se krčil zastrčený v koutě pod postelí, s očima dokořán a rozježenou srstí. Když ho chtěla vytáhnout, zasyčel a stáhl uši.
Míšo, zlato, lehla si k němu. To jsem já, všechno je v pohodě.
Podezíravě na ni hleděl. Byla tam cizí vůně, na stolečku cizí prášky, postel povlečená jinak, na podlaze papuče, které nikdy neviděla.
Tomáš si sedl k ní:
Promiň.
Za co? Vždyť jsi nevěděl.
Za mámu. Že je taková.
Ona se cítí v právu.
Dělá to pořád pamatuješ, jak jsme se sem stěhovali? Chodila bez pozvání Myslel jsem, že jsem ji naučil, že to nejde. Asi ne.
Z předsíně se ozvaly další hlasy. Dorazila Libuše. Barbora se rychle zvedla, uhladila si vlasy a šla naproti.
Libuše stála nakvašeně:
Tomáši, ty jsi se zbláznil?
Mami, posaď se, ukázal na kuchyň.
Co jako posadit? Zdeňko, Viktore, rychle si balte, vyhazujou nás! Pojedeme ke mně.
Mami, sedni, prosím.
Libuše si všimla jeho tváře a zmlkla. Šli do kuchyně, kde Jakub dojížděl párek.
Mami, začal Tomáš, vysvětli mi, jak tě napadlo pustit k nám někoho cizího bez dovolení.
Tak chtěla jsem pomoct! Zdeňka volala, že je Jakub špatný, potřebují do Prahy, nemají kde být. Myslela jsem, když tu nejste, tak to nevadí.
Mami, tohle ale není tvůj byt.
Jak ne? Vždyť mám klíče.
Klíče máš na Míšu, abys ho mohla nakrmit. Ne abys byt nabízela na přespání komukoli.
Ale Tomáši, je to rodina! Zdeňka je moje sestřenice, Viktor je slušný, Jakub nemocný, potřebují pomoc a ty je vyhazuješ?
Barbora si nalila vodu, třásly se jí ruce.
Paní Libuše, ani jste nám nezavolala…
A proč? Nebyli jste tu!
Právě proto jste se měla zeptat, zvýšil Tomáš hlas. Telefony máme, signál funguje. Stačilo se zeptat. Dohodli bychom se.
A jak byste rozhodli? Zakázali byste to?
Možná. Nebo povolili na pár dní, ale za podmínek. Ale věděli bychom. Říká se tomu úcta.
Libuše vstala:
To je vždycky stejné. Snažím se, pomůžu a pak mi vmetete do tváře výčitky. Zdeňko, pojď, pojedeme ke mně.
Mami, máš jednopokojový byt. Vždycky jsi říkala, že se tam čtyři tísní.
Tísníme se. Hlavně pryč od tady těch nevděčníků
Barbora postavila sklenici na stůl:
Paní Libuše, už dost. Sama víte, že to bylo špatně. Jinak byste nám zavolala.
Libuše ztuhla.
Věděla jste, že budeme proti. Proto jste postavila před hotovou věc. Doufala jste, že to prostě sneseme, když už tu bydlí. Že nevykopneme nemocné dítě. Je to tak?
Chtěla jsem jen dobře.
Ne. Chtěla jste udělat po svém. To je něco jiného.
Poprvé byla Libuše ztracená.
Zdeňka brečela, Jakub měl bolesti. Bylo mi jí líto.
Chápu, řekl Tomáš. Ale nemůžeš rozhodovat o tom, co ti nepatří. Představ si, že bych přijel k tobě domů, když jsi pryč, a pustil vlastní známé bydlet u tebe. Nikdo by se tě neptal. Jak by ses cítila ty?
Byla bych naštvaná.
Přesně tak.
Mlčky seděli. Z obýváku dunělo balení kufrů. Zdeňka tiše popotahovala, Viktor házel oblečení do tašky, Jakub stál ve dveřích a díval se do země.
Omlouvám se, hlesl kluk. Myslel jsem, že můžu. Babička řekla.
Barbora se na něj podívala. Obyčejný kluk, trochu rozpačitý, očividně za nic nemůže.
Ty za nic nemůžeš, řekla unaveně. Běž pomoct rodičům.
Libuše vytáhla kapesník a otřela si oči:
Myslela jsem, že to dělám správně. Ani mě nenapadlo ptát se. Jste přece moje děti, pro vás pořád všechno zařizuji, tak jsem myslela, že to nevadí.
Mami, nám je třicet. Máme svůj život.
Chápu. Libuše se zvedla. Chcete klíče zpátky?
Ano, přikývla Barbora. Omlouvám se, ale ztratila jste naši důvěru.
Rozumím.
Zdeňčina rodina byla sbalená hned. Dlouho se při loučení omlouvali. Libuše je odvedla k sobě a slíbila, že je nějak vměstná. Tomáš zabouchl dveře a opřel se o ně zády.
Pomalu prošli bytem. Postel bylo třeba převléct, lednici uklidit. Všude cizí věci, posunutý nábytek, špinavé talíře. Míša stále zalezlý pod postelí, bojácný a nešťastný.
Myslíš, že to pochopila? zeptala se Barbora a otevřela okno.
Nevím. Chtěl bych věřit, že ano.
A kdyby ne?
Tak to už se nebude opakovat. Nedovolím to.
Objala ho. Mezi cizím nepořádkem a svou unaveností jen tiše stáli.
Víš, co mě štve nejvíc? odtáhla se Barbora. Kocour. Celý cirkus byl kvůli němu. A on tu seděl hladový a vystrašený.
Myslíš, že ho někdo krmil?
Podle misky ne. Byla prázdná, voda špinavá. Asi na něj úplně zapomněli.
Tomáš si klekl pod postel:
Míšo, promiň. Už nikdy nedáme klíče mámě.
Kocour opatrně vykoukl a nakonec vylezl. Otřel se jim o nohy. Barbora přinesla granule a on se na ně vrhnul jako tygřík.
Začali uklízet. Vyhodili cizí jídlo, dali nové povlečení, umyli nádobí. Míša si po jídle zalezla na parapet a stočený do klubíčka usnul. Byt se postupně opět měnil ve skutečný domov.
Večer zavolala Libuše. Její hlas byl tak potichu a provinile:
Tomáši, víš Měl jsi pravdu. Omlouvám se.
Děkuji, mami.
Barbora na mě pořád zlobí?
Tomáš se na ni podíval, přikývla:
Zlobím, ale jednou to přejde.
Po hovoru dlouho mlčky seděli u čaje. Venku houstla tma. Byt byl čistý, tichý, zase jejich. Dovolená skončila zvláštně, jak v podivném snu, kde je všechno cizí, ale najednou po přehnaném chaosu se vrací jejich svět zpátky.
