Kateřina se vracela z obchodu s taškami, které by klidně unesly celou večeři pro prapor. Už byla skoro u vrat, když si všimla podivného auta zaparkovaného u svého plotu. Kdo může být tak odvážný? Já přece dneska nikoho nečekám, brblala si pod nos. Přiblížila se a na dvoře spatřila mladého muže. Přijel! vykřikla, zanechala tašek svému osudu a rozběhla se obejmout syna.
Mami, počkej… Mám ti něco říct, zarazil ji Petr, její jediný syn.
Copak se děje? hned byla Kateřina ve střehu a sedla si na lavičku, připravena na to nejhorší.
Kateřina Novotná žila sama ve vesnici s výhledem na louky, jak malované od Slavíčka. Manžela jí vzal život už před dvěma lety a Petr, od té doby co odešel studovat do Prahy, už domů na trvalo nezavítal. Robí na strojírenské fabrice, nejdřív bydlel na ubytovně, teď už je ale pánem něčeho víc. Jen detaily matce nikdy neprozrazoval prý všechno v pořádku, a basta.
Do vesnice moc nejezdil, dokud si nepořídil ojetou Škodovku. Poslední rok, světe div se, začal přijíždět častěji, vždycky přivezl z města něco na zub, nebo nějaké to hadří. Kateřina vždycky protestovala, ale to byli s Petrem, jeden větší tvrdohlavec než druhý. Naposledy dostala krásný ručně pletený šátek.
O životě se ale Petr bavit nehodlal. Když Kateřina naléhala, odbyl ji: Hlavně se neboj, mami, všecko je cajk. No, ale naštěstí v každé vesnici žije někdo, kdo ví všechno mladá sousedka Zuzka se nedávno vydala do Prahy.
Soucitná matka svěřila Zuzce víno a zavařený houby, a také Petrův mobil. Zuzka hned domluvila schůzku.
Jéje, paní Kateřino, přijel na káře s nějakou ženskou, všechno si převzal, ptala se, co vám má vyřídit, tak jsem jí řekla, že pozdravuju. Ale ta ženská se z auta ani nevyklonila. Jen mi přišlo, že je o pořádný kus starší než Petr, no fakt, mávla bych jí na pět let navrch, plnější postava, a make-up jak na ples.
Kateřině to vrtalo hlavou, nikdy jí syn nic o ženách neřekl. A tentokrát se nemusela dlouho ptát.
Jde si tak domů z obchodu, a na dvoře ji čeká syn a s ním malý chlapec. U vrat stojí škodovka.
Přijel! spěchá ke klukům, připravená k mateřskému objetí. Petr ji však překvapí: Mami, to je Honzík. Jako můj syn.
Pojďte dál domů, kluci. Venku už drkotáme zuby, vybídla je babičkovským tónem.
Brzy už na stole voněla čerstvá vařená brambora, k tomu kysané zelí, okurky, kus vařeného masa. Honzík seděl u stolu jak kůl v plotě, do talíře pověstný hřebík bys zarazil snáz. Po večeři chlapce vypustili na dvůr, a matka se synem usedli ke kávě.
Mami, mám pro tebe novinu já se vloni oženil, začal Petr. No, vlastně jsme si jen došli na matriku s Evou. A tohle je její syn. Ani jsem ti nepsal, nezlob se. Eva nechce nic mít se svou tchyní, víš?
A to proč? Snad nejsu nějaká megera? Nebo je jí málo vesnická krev?
Ale ne, mávl Petr rukou. Její první manželství bylo na houby, tchyně ji málem dohnala k psychiatrovi. Hádaly se, až lítaly kusy masa. Eva odešla, manžel brzy po tom umřel, tchyně za ním. Zbytek byt i auto zůstali jí s klukem. Když jsme se poznali, vzala mě do bytu, pak jsme se vzali. Ale když uslyší slovo tchyně, ječí jak siréna.
A proč jsi mi přivezl malýho?
Je léto. Eva čeká dítě, za měsíc rodí, Honzík je jak motorová myš a já v práci. Tak jsem si říkal podíváš se na něj přes léto? Pak si ho zas vezmu?
No, když můžu, pomůžu Ale bude chtít zůstat u babičky?
Na to se ho nikdo neptal. Eva řekla, kde bude, tam bude.
Kateřina nad touhle novou výchovnou metodou jen pozdvihla obočí. Evu zatím neznala, koho chce soudit? Osmiletý kluk doma nikdy neuškodí, navíc brzy přibude další vnouče, tak veselé léto!
Druhý den Petr brzy ráno odjel, Honzík přimáčkl nos ke sklu, uražený jak vagon na D1. Kateřina přišla za ním:
Tak Honzíku, pojďme rozproudit život. Říkej mi babi Kateřina. A do jaké že jdeš třídy?
Do druhý, zabručel klučina, ani se neotočil.
No tak pojď, ukážu ti slepice a svůj záhonek. Už červenají jahody, brzy půjdeš sbírat.
Nepůjdu. A tvůj pes Atos taky není zrovna nebezpečnej, odsekl, tentokrát mu byly oči větší než strach z čoklíka.
Tak vida! A maminka jak ví, že jsem zlá? Vždyť jsme se nikdy neviděly! Ale zůstaň tu klidně, jak chceš. Já jdu makat, dědo!
A zanechala Honzíka, ať si vymýšlí různé důvody, proč se nebavit. Kateřina dělala na záhoně, s drůbeží měla radosti tak akorát, mléko a sýr si nosila od sousedky paní Květy a za to občas přinesla vajíčka. Tak to chodilo u nich v dědině.
Týden uběhl jako voda. Honzík začal vystrkovat růžky, tu pohladil Atose, tu jahodu uzmul přímo z keře. Pomáhat se mu moc nechtělo a matka nechtěla nic hrotit. Jednou ji však do obchodu doprovodil, a cestou zpět spustil povídání tak, že nestihla ani odpovídat. Od té doby ho nešlo poznat: uklidil, zalil záhony, krmil Atose a už se kamarádil i se sousedovic Matějem. Večer býval venku do setmění a začal dokonce číst starou knihu Robinson Crusoe, kterou měl Petr ještě jako dítě. Každou stránku svěřoval babičce, u Pátka se řehtal, až jí padaly jehlice z rukou, když večer pletla ponožky.
V srpnu přijel Petr celý šťastný. Přivezl novinu mají s Evou dceru, malou Julču. Zítra si ji jede vyzvednout z porodnice, ale musí si popovídat s Honzíkem i s maminkou.
Tati, mě se tady líbí, můžu ještě zůstat? Na sestru se podívám až půjdu do školy!
A tak zůstal až do září. Kateřina navlékla bačkůrky a huňatou deku pro vnučku, pro snachu upletla nové palčáky. Petr děkoval, objal mámu a potřásl synovi rukou, jak dospělému. A odjeli.
Konec srpna už voněl podzimem. Honzík kopal na ulici s Matějem do míče, když se v dálce objevil známý kombík. U domu zastavilo auto a vystoupila Eva, kulatější než posledně, v náručí malá Julča, hned za nimi Petr. Sotva Eva předala dcerku manželovi, Honzík přiběhl jako uragán: Mami, přijela jsi! a v zápalu do něčeho kopnul, spadnul, ale hned si připlácnul na koleno list jitrocele jak ho Matěj naučil.
Eva si povzdechla: Proč Honzík lítá po vsi jak duch, paní Kateřino?
Dobrý den, Evo. U nás kluci běhají po všechny legraci. Ale nebojte, Honzík je můj parťák, pomáhá a stará se. Co by se mnou seděl doma?
Pak se šla podívat na malou vnučku spokojeně odfukovala, přítulná jako andílek. Kateřině málem ukápla slza.
Pak hostům nabídla domácí bramboračku, čerstvý chléb, poptala se na život ve městě.
Eva se hned vytasila: Přijeli jsme pro Honzu. Škola začíná. Určitě už se těší zpátky do města.
Ale Honzík vyskočil: Nechci zpátky do města! Chci být s babičkou! Mami, tys mi lhala, že je zlá, ona je nejlepší!
Evě zrudly tváře, uražený obličej jak z marcipánu.
Kateřina pohladila vnuka: Honzíku, nesluší se tak mluvit s mámou, omluv se. A běž si ještě pohrát, ale z dvora nikam!
Klouček sklopil oči, zamumlal už se to nestane a vyběhl.
Evo, kluk je fajn, pohodový, šikovný. Dobře jste ho vychovala. Já mám z něj radost celé léto. Přivezte ho zas!
Dcerka spustila pláč, Eva pospíchala do domu. Zůstali dva dny, Petr opravoval, Eva se starala o dcerku a Kateřina vařila celé rodině. Honzík pomáhal, kde to šlo, a vyprávěl, jak se mu žilo u babičky.
Nakonec všichni balili kufry. Petr objal mámu, poplácal Honzíka, loučení bylo trochu dojemné. Eva najednou přišla ke Kateřině a z ničeho nic ji objala: Děkuji vám, maminko. Už si maminku ani nepamatuju a nevěřila bych, že někdo může být taková tchyně. Odpusťte mi. Petra mám ráda, je po vás, dobrý člověk.
Teď už je hlavně tvůj, Evo. A já mám díky vám zase radost. A Honzíka přivezte kdykoliv, mám ho jako vlastního.
Tak se rozloučili. A všechno šlo dobře. Mamu vzali na zimu do města pomáhala s dětmi i domácností. A tchyně s nevěstou si padly do noty, na radost Petrovi i šikovnému Honzíkovi.
