Naděžda Leonidová náhle onemocněla. Ani jedna z jejích dcer se k ní nepřišla podívat, když byla upoutaná na lůžko. Jediná, kdo se o ni starala, byla vnučka Liduška. Dcery se objevily až těsně před Velikonocemi. Jako obvykle si přijely pro vesnické dobroty, které maminka připravovala! Naděžda Leonidová jim šla otevřít branku.
Proč jste přijely? pronesla chladně.
Nejstarší dcera Jaroslava zůstala stát s otevřenou pusou.
Mami, co to vyvádíš?! vyhrkla překvapeně.
Ale nic! Všechno jsem, mé drahé, prodala
Jak? A co my? nechápaly dcery, co se děje.
Život v Hrušově byl monotónní a nezajímavý. Takže vše, co mohlo byť jen trochu rozčeřit tuhle nudu, se stávalo místní událostí.
Ale příchod Lidušky, vnučky bývalé vedoucí hrušovského obchodu, způsobil hotový rozruch.
Říkalo se, že citlivější ženy si při jejím zjevení až povzdechnou.
Jé, ta Liduška! Ta je šikovná! Všem to natřela! Teď jí ostatní můžou akorát závidět!
Opravdu, většina elity ve vesnici se na Lidušku dívala zlostně, když projížděla lesklým novým SUV po rozblácené cestě rodné vsi.
Celé skromné osazenstvo Hrušova se scházelo, aby ten moment zaznamenalo.
Stařenky si dokonce utíraly slzy do vyšívaných šátečků.
To snad není možné! Jak v pohádce o Popelce!
Tak to tak mělo být! Vždyť Lidušce se říká Popelka odmala!
Teď už mohla Liduška shovívavě pohledět na ty, co se jí dřív posmívali a znevažovali ji.
Všimla si místního muzikanta Pavla a vesele na něj zamávala z okna auta.
Pane Pavle, ráda vás vidím! Jak se vám daří?
Ale, docela to jde! Liduško, stavte se někdy na zkoušku do kulturního domu!
Určitě přijdu!
Auto zmizelo za zatáčkou a lidé se začali pomalu rozcházet do svých stavení.
Pavel si s chutí povzdychl:
Šikovná holka! Šla si za svým! Teď je řada na našich doktorech.
Babička Božena se zeptala:
A proč na doktorech?
Ale babi, no protože dneska tu bude spousta lidí zelených závistí, to je nemoc! Slyšela jste někdy?
Babička jen mávla rukou a rychle se pokřižovala, pak spěchala domů.
Pavla to neurazilo, věděl, že to babi nemyslela zle. S pocitem povinnosti usedl na lavičku před kulturním domem. Příjezd Lidušky v něm vyvolal vzpomínky
Pavel, vesnický kapelník, sehrál v Liduščině osudu velkou roli.
Dívka osiřela už v mládí, matka jí zemřela, otec rodinu opustil ještě dřív.
Nikdo z příbuzných se jí nechtěl ujmout, a tak Liduška strávila skoro dva roky v dětském domově.
Pak se ale Naděždě Leonidové stesklo u srdce a vzala si vnučku k sobě.
Ve vsi to všichni chválili. Naděžda ještě pracovala a šéfka ji dávala za příklad.
Kdybychom byli všichni jako paní Leonidová!
Ale našli se i takoví, co za tím viděli vypočítavost.
Dostává na ni pěkné příspěvky, proto si ji vzala! Nevěříte, že má Naděžda v srdci špetku lítosti, její pověst není zrovna nejlepší!
Sláva Naděždy v obchodě byla opravdu pošramocená často zákazníky ošidila, ale ti mlčeli nebylo zvykem prát špinavé prádlo na veřejnosti.
Proslula i pravidelnými rozepřemi se sousedy.
Pěkně se chovala jen ke svým dvěma dcerám a synovi. Syn byl lékař ve městě a dcery žily v Praze.
Ale často všichni přijížděli doplnit si zásoby.
Obchodní vedoucí měla všeho dost. Její hospodářství by jí záviděl kdekterý sedlák!
Desítky kachen a slepic, v chlívku pokvikuje pár prasátek, za plotem poskakuje stádo koz. Na to, aby to všechno zvládla, měla dva hektary pole.
Sama už těžko všechno stíhala, bylo to čím dál horší, a na pomoc neměla. Tak jí napadlo vytáhnout z domova Lidušku.
Svůj plán svěřila během polední pauzy spolužačce Zoře, která s ní sedávala ještě na základce.
Vezmu si Lidušku k sobě, proč by se tahala po domovech. A lidi mě už stejně pomlouvají, že jsem ji tam dala!
Zora vždy souhlasila byla na Naděždě závislá, prodávala u ní v krámě.
Určitě, Nadědo! A holka ti může pomáhat!
No jasně, děkuju, že jsi mě na to přivedla. Když budu v práci, postará se o statek.
A školu? Dneska mají děcka spoustu učení a kroužků. Moje vnoučata jsou pořád nad knihama!
Vystačí bez kroužků, nebudu ji živit zadarmo!
Malá Liduška byla šťastná, že je s babičkou. Plnila každé její přání a brzo jí všichni začali říkat Popelka.
Mnoho lidí Naděždu za to odsuzovalo, ženy se nebály říkat jí do očí, co si o ní myslí.
Leonidová, dej si říct, holka je jen kost a kůže!
Naděžda jim rychle zavřela pusu.
Starat se o svoje a mou vnučku nechte být! Sama by bez práce byla jako planý strom. Jak dostuduje, já už vím, pošlu ji na veterinu!
Naděžda měla pro Lidušku vše naplánované, ale zasáhla náhoda.
Do kulturního domu nastoupila nová vedoucí Marie, čerstvá absolventka brněnské konzervatoře.
Brzy obešla vesnici a hledala talenty. Pavla kapelníka nemusela hledat ten se nabídl hned.
Maruško, kdyby byl lepší nástroj, rozpoutám tu celé hudební peklo! I do polí jsme kdysi chodili hrát pro rolníky!
Marie to ocenila. Zkuste to, Pavle, aspoň něco!
Pavel spustil veselé housle hned druhý den dal dohromady kapelu, chyběla jim ale sólistka. S tím šel za Maruškou.
Maruško, ansámbl bez zpěvačky, to je jak bramboračka bez brambor! Kde ji najdeme?
Marie se zamyslela a usmála. Vím, kam jít! Vezmi si nástroj, jdeme!
Ve škole byl nábor mladých zpěváků. Učitelka Anastasija řekla Lidušce:
Liduško, zpíváš krásně, jdeš taky!
Dívka skoro plakala: Paní učitelko, musím domů, babička mi dá co proto!
Klid, já to s ní vyřídím! Dnes můžeš zkusit štěstí!
Nervózní Liduška zazpívala, co znala z pole, mezi kozami nebo se slepicemi. Vždy zpívala srdcem.
Marie jen šeptla: Je to poklad!
Byl to ohromný úspěch! Po vážné debatě s učiteli musela Naděžda povolit Lidušce více volnosti.
Babičce to vadilo, svěřila se Zoře.
To mám Lidušku živit zadarmo? Teď ji budou tahat po vystoupeních a já to mám tahat všechno sama!
Zora si zasnila: Ale Nadědo, představ si, za pár let bude slavná! Budeš ji vidět v televizi!
Ale co já z té slávy mám? O statek se postarat nemá kdo!
To už byla hádka a staré přátelství se rozpadlo. Naděžda přišla o jedinou oporu.
Úspěchy mladičké zpěvačky rostly. S kapelou projela všechny vesnice v okolí, vystoupila na krajském kole v Brně a vyhrála. Ale Liduška zůstala skromná, stále se s láskou starala o babičku. Když Naděžda těžce onemocněla, Liduška u ní bděla dnem i nocí.
Dcery se nepřijely podívat to až na Velikonoce, zvyklé, že doma bude navařeno, napečeno.
Naděžda Leonidová šla k brance.
Proč jste přijely? chladně se zeptala.
Nejstarší dcera Jaroslava nechápala.
Mami, co to blázníš?
Všechno jsem prodala
Ale co my?
Běžte si koupit, co potřebujete v obchodě! Už na to nemám sílu tahat ten statek!
A Liduška?
A tentokrát už Naděžda nevydržela.
Liduška není vaše služka! Když jsem byla nemocná, ani jste nepřišly! Přijíždíte jen, když se to vám hodí! To už končí! I já chci žít normálně svůj důchod! A Liduška ať si klidně zpívá, třeba z ní bude opravdová umělkyně!
Sestry odjely s prázdnou a Naděžda se vydala k Zoře.
Děkuju ti, že jsi mi otevřela oči, málem jsem Lidušce zkazila život. Pomoz mi prodat všechno maso!
Jaké maso, Nadědo?
No všechno… Jen jednu kozu si nechám pro sebe!
Správně! A co dcery?
Ty už neřeším! Jsou zvyklé jen brát, já na ně spoléhat nemohu
Liduška se pak do Hrušova dlouho nepodívala, ale babičce často psala a posílala jí peníze. Měla spousty koncertů a učení, sotva si vyšetřila týden na návštěvu rodné vesnice.
Na zadním sedadle auta šustilo a ozval se rozespalý hlásek jejího syna Matěje:
Mami, už brzy budeme u babičky?
Už jsme tu, Matěji! A babička nás jde vítat!
Navzdory věku Naděžda drží pevně kluka v náruči.
Ty můj zlatíčko! Myslela jsem, že toho dne se nedožiju!
Opatrněji políbila Lidušku aby jí nezkazila účes.
Viděla jsem tě v televizi, byla jsi nejhezčí!
Liduška objala babičku.
To zveličuješ! Já jsem obyčejná, jen si trochu zazpívám!
To ne, ty jsi hvězda!
Kdyby nebylo tebe a pana Pavla, nic by ze mě nebylo! Zůstala bych jen Popelka!
Ale v pohádce byla Popelku potřeba kouzelná víla a ty sis všechno vydobyla sama
Liduška si zahahanila ruce, kdysi mozolnaté, ale babička si toho všimla a přitiskla ji k sobě.
Babička ji objala a omlouvala se, ale Liduška už dávno na křivdy zapomněla.
Bylo pro ni hlavní, že má na světě blízkou duši, o kterou může pečovatMatěj mezitím vyběhl po stráni za dům, kde kdysi Liduška pásla kozy. Teď tam na něho pokyvovala ta jediná, kterou si babička nechala už stará, ale stále zvědavá a mazlivá. Chlapec jí natáhl jablko a koza ho přijala se spokojeným zamručením. Ze statku voněly zbytky sena, všude bylo ticho jen na kostelní věži odbíjelo poledne.
Liduška vzala babičku za ruku a chvíli jen stály před domem, kde začal i skončil ten dávný kruh. Kdysi se tu říkalo, že Popelka nemá v životě šanci stačilo ale málo: zpívat si i v těžkých chvílích, nevzdávat se, a hlavně nezapomenout na ty, kteří člověka vedli a podrželi.
Večer se v chalupě rozhostilo jemné světlo lampy. Matěj tečkoval prsty po klávesnici starého klavíru, co tu Liduška našla ve stodole, a ona sama se tiše přidala zpěvem. Naděžda Leonidová seděla v ušáku, napůl spící, napůl dojata, a v koutcích očí se jí leskly drobné slzy.
Té noci šli všichni spát pod jednou střechou, klidní, smíření a naplnění tím, co celý život hledali přijetím a láskou.
Uprostřed hvězdné noci, kdy ve vsi bylo slyšet jen štěkot psa a slabounký klapot kozích kopýtek, vypadalo všechno docela obyčejně. Ale každý v tom domě věděl, že pohádky tu vlastně nikdy neskončily jen začaly psát nové kapitoly.
A tak Popelka z Hrušova nahradila pohádkové střevíčky za zpěv a svou laskavost, našla domov i rodinu, co zde vždycky i přes všechny těžkosti byla. Protože velká vítězství nevoní slávou, ale domácím chlebem, snítky sena za domem a písní, která nerozeznívá jen sál, ale i srdce těch, které máme nejradši.
