– Buď ho dneska vezmete, nebo ho prostě přivážu u silnice, – rozčileně zvolal muž v drahém kabátě a přetáhl vodítko přes sloup.
Věra zvedla oči od seznamu klientů a zatáhla zuby. Na druhém konci vodítka seděl velký černý pes s chytrýma očima. Neštěkal, neškubal se, neplakal. Jen se na muže díval, jako by už všechno pochopil.
– A kde je majitel? – zeptala se Věra klidně.
– Zemřel, – odpověděl muž. – Můj strýc. Mozková mrtvice, nemocnice, pak už vše. Psa už nepotřebuji, mám děti.
– Když vám to není potřeba, neznamená to, že ho můžete házet jako starý šrot, – tiše řekla Věra.
– Jen mi nečti morálku! Mimochodem, mám pohřeb, – přerušil ji muž a přidal, že to samozřejmě lže. Věra to poznala okamžitě.
Od člověka, který právě údajně pochoval blízkého, nevyžarovala vůně drahého parfému ani čerstvé cigarety. A oči mu nezářily tak, jako u někoho, kdo už mentálně přepočítává cizí čtverečné metry.
– Jak se ten pes jmenuje?
– Hrom.
Pes sotva zvedl uši, když zaslechl své jméno.
– Máte na něj papíry?
– Jaké papíry? To je křečkový pes. Byl u strýčka, hlídal byt. Teď je konec.
Věra odšlápla od pultu, posadila se na podpaží před psem a natáhla mu ruku. Hrom očichal její dlaně a těžce vydechl. Na krku měl starý kožený obojek a na řetízku visel kovový štítek: „Hrom. Pokud se ztratí – vraťte domů.“ Pod ním bylo vytištěno i číslo ulice.
– Konec příběhu nastává, když už není svědomí, – řekla Věra a vstala. – Nechte mi telefonní číslo, zavolám, až najdeme přechodnou péči.
– Žádná přechodná péče. Nemám čas. Jedeme.
– Pak si psa vezměte zpátky.
Muž zamával rukou.
– Prosím.
Zavrávoral se, chtěl vodítko vtáhnout zpět, ale Hrom najednou zakopl všemi čtyřmi tlapkami do podlahy a zasykal. Ne na Věru – na něj. Muž zesládl, zasmrděl si pod nos a pustil vodítko.
– Do háje, – vyčítal. – Přesto dlouho vydržet nebude. Majitele už není.
Po minutě se za sebou zamkla skleněná vrata kliniky. Hrom zůstal.
Věra pracovala jako recepční a asistentka veterináře v malé soukromé veterinární klinice na prvním patře starého činže v Praze. Za den přes ní prošlo desítky zvířat, ale k tomuto psovi se hned přichytla.
Možná kvůli tomu pohledu – ne jen psímu, ale tak lidskému: unavenému, trpělivému a naštvanému.
Na noc Hroma nikde nechat. Všechny výběhy byly obsazené pooperačními pacienty. Věra mu donesla deku do skladové místnosti, postavila misku s vodou a jídlem. Pes ke misky nepřistoupil, lehl u dveří a položil hlavu na tlapky.
– Přijel tě? – zeptala se Věra.
Hrom pomalu zvedl oči.
– Čekáš?
Mrkl a zase se upřeně díval na dveře.
V noci padal mokrý sníh.
Ráno Věra přišla dřív než ostatní a našla sklad prázdný. Dveře byly pootevřené. Evidentně uklízečka vyvážela odpad a nepovšimla si, jak pes vyklouzl ven.
– Tohle mi už stačilo… – vydechla Věra.
Obcházela dvořany, sousední pozemky, skládky, podívala se i k autobusové zastávce. Hroma nikde nenalezla.
Mezitím ve čtyřicátém patře domu č. 18 na Polní ulici knihovnice Naděžda Štěpánová zkoušela otevřít svou bytu a nemohla pochopit, co jí brání.
Přišmehlala skrz mírný štěrk a zamrzla.
Vedle její a sousední dveře, na rohoži před bytem staršího pana Semena Arnošta, ležel obrovský černý pes. Byl celý promočený, ale ani se nepohnul, když Naděžda spustila svazek klíčů.
– Pane Bože… Hrom? – zeptala se váhavě.
Pes zvedl hlavu.
Naděžda ho poznala. Celý dům ho znal.
Semeno Arnošt, vynikající důchodce s rovnou postavou a holí, chodil s Hromem dvakrát denně, za jakéhokoliv počasí. Pozdravil všechny zdvořile, měl psa po boku, bez rozruchu a křiku.
Hrom nikoho neplašil a nikdy nešplhal k lidem. Šel jen vedle svého pána, jako by mu sloužil z lásky.
Týden předtím semeno na něj odvezla sanitka. Hrom tehdy tak zavyčel, že jezdníkka Šárka, domovní správkyně, celý den krstila. Následující den přijel synovec, Igor, a táhl krabice, měnil zámek a opakoval:
– Strýc zemřel. Já tady teď spravuji věci.
V domě se neviděly žádné smuteční obřady, ale Nadějka tomu nedávala význam – měla dost svých starostí.
Měla čtyřicet osm let, bydlela sama, pracovala v místní knihovně, syn už dlouho žil v Brně, po rozvodu se naučila nepokládat přebytečné otázky. Tak to šlo.
Teď ale otázka přistála přímo u jejího prahu.
– Jak ses sem dostal? – zeptala se tiše.
Hrom pomalu vstál, přistoupil ke dveřím bytu majitele a usedl bokem. Pak se podíval na Naděždu. V jeho pohledu byla taková tvrdohlavá očekávání, že se jí sevřelo srdce.
– Čeká, – zašeptala.
Z výtahu právě vyšla paní Šárka s nákupním košem.
– No teda, našel se! – vykřikla. – Včera mi sousedka z třetího patra řekla, že Igor ten psa někam odvezl.
– Odvezl, takže špatně odvezl, – sucha odpověděla Naděžda.
Vytáhla vodu. Hrom pil hladovým dechem, ale u šunky se nepohnul. Znovu usedl u dveří.
Den plynul, pak další.
Naděžda po práci každý den viděla totéž: černý pes na rohoži, hlava na tlapkách, pohled do jedné místa. Občas sestoupil na dvůr, udělal si potřebu a vrátil se zpátky.
V noci mu Naděžda přikládala starou vlněnou deku. Trpělivě mu dovolila se přikrýt, ale stačilo jí vstát – pes přesouval deku tak, aby ležela přímo u majitelových dveří.
Třetí den ve výtahu vstoupil Igor s ženou v světlé kožichové bundě a mužem s mapou.
– Tady je byt, – řekl Igor nadšeně. – Dobrá čtvrť, dům útulný. Po rekonstrukci rychle prodáme.
Naděžda právě vycházela ze svého bytu, prudce otevřela dveře.
– Jaký byt „ulítá“?
Igor se zachvěl, ale hned se usmál.
– Ah, sousedka. Přinášíme jen úklid. Dědictví.
– Po smrti strýce už uplynula týden.
– A co?
– Už máte kupce?
– Co vás to zajímá?
V tu chvíli Hrom vstoupil. Nevyrazil, neštěkl. Jen tiše přišel a postavil se mezi Igora a dveře.
Zuby neukázal, ale něco v něm přimělo ženu v kožichu ustoupit o schod zpět.
– Sundejte psa! – vyškrtily.
– To není můj pes, – odškrtnul Igor. – Potulný.
Naděžda se na něj podívala tak, že on první odvrátil oči.
Kupci rychle odešli. Igor vyčůral a šel k výtahu.
– Nedopustím, aby tu dlouho zůstal, – zamumlal. – Po pár dnech to chytne.
– Neodvažujte se, – tiše řekla Naděžda.
– Co mi uděláte?
Neodpověděla. Poprvé po letech pocítila čistou, jasnou zuřivost, ze které chtěla jednat, ne plakat.
Večer si sedla vedle Hroma na chladnou podlahu.
– Když tvůj majitel zemřel, proč mi to takhle nesedí? – zeptala se.
Hrom pomalu otočil hlavu a položil těžkou hlavu na její kolena.
Naděžda ztuhla, pak ho opatrně pohladila mezi ušima.
– Dobře, – vydechla. – Poodhalíme to.
Následující den šla za šarmantní Šárkou.
– Všechno vidíte, co se tehdy stalo? – zeptala se.
Šárka stáhla brýle, otřela je ubrouskem a zamyslela se.
– Pamatuju si sanitku. Pamatuju si Igora. Ale hrobu jsem neviděla. A po dvou dnech přijelo auto, vybalilo krabice a všechno. Překvapilo mě, že Semeno Arnošt byl tak známý. Všichni bychom ho šli rozloučit.
– Měl nějaké papíry u sebe?
– Nosit nějakou složku. A pořád říkal po telefonu: „Musíme stihnout, než se probudí.“ Myslela jsem, že to jsou pohřební záležitosti.
Naděžda pocítila po zádech chlad.
– Dokud se někdo neprobudí?
Šárka se zarazila a křížila se.
– To snad ne… On ještě žije?
Ve stejný večer se stalo něco podivného.
Hrom najednou začal pod dveřmi svého pána hrabat tlapou. Neškrábal, jen hrabal, jako by si něco připomínal. Naděžda přinesla špachtli z úložiště a opatrně odtáhla okraj starého koberce. Pod ním ležel klíč a vedle, přitisknutý k podlaze, malý čtvercový lístek.
Na lístku rukou Semena Arnošta stálo: „Náhradní klíč u dveří. Když se mi něco stane, volejte Vítala Novotného.“ Pod ním byl telefonní číslo.
Naděžda si lístek prohlížela, jako by držela kousek živé nitě.
Vítal Novotný neodpověděl hned. Hlas byl drsný, unavený.
– Ano, poslouchám.
– Znali jste Semena Arnošta?
– Samozřejmě. Čtyřicet let jsme makali na stavbě. Co se s ním stalo?
– Opravdu zemřel?
Na druhém konci nastalo ticho.
– Kdo vám to řekl? – pomalu pronesl muž. – Je v rehabilitačním centru. Po mrtnici. Těžký, ale žije. Navštívil jsem ho před týdnem.
Naděždu to srazilo na židli. Hrom se přitulil a neodvracel oči.
– Kde je? – zeptala se.
Po dvou hodinách už stála před vstupem do regionálního rehabilitačního centra s Věrou z veterinární kliniky.
Věru náhodou potkala: chtěla odvézt zimního psa k nejbližší klinice, aby ho zkontrolovala, a Věra ho poznala hned na prahu a hned nabídla pomoc.
– Takže jsem neudělala chybu, – řekla Věra s lehkým úsměvem. – Dobře, že pes utekl.
A nakonec se Hrom vrátil domů, kde si našel své místo u nohou starého Arnošta, a všichni v domě pocítili, že pravá loajalita a láska přežijí i ty nejtemnější chvíle.
