Poslední tři měsíce vedu s bráchou bitvu na soudním poli a to prosím kvůli mámě. Od té doby, co ji schvátil mozkový infarkt, je to naprostý chaos. Máma se ztrácí ve vlastním bytě, zapomíná i na své jméno a potřebuje dohled, jak dítě na školním výletě. Připomínám si každý den, že opravdu mám práci, rodinu, domácnost a teď ještě k tomu být matkou vlastní mámy. Cítím se jako roztržitá studentka, která nestíhá zkouškové. Snažila jsem se domluvit, že ji dáme do domova pro seniory, ale brácha se rozzlobil a obvinil mě, že jsem necitlivá. Samozřejmě, sám mámu k sobě vzít nechce. Vždyť bydlí přece v bytě manželky, a jak víme tchyně a byty jsou v Praze nejvzácnější kombinace.
Připadali jsme si kdysi jako taková typická česká rodinka čtyři kousky, akorát já a brácha jsme od sebe o rok. Rodiče nás měli pozdě, oba už lehce stříbřité vlasy. Dnes mi je 36, bráchovi 35 a mámě už 72 let. Dokud byl táta mezi námi, fungovalo to obstojně.
Pak se brácha odsunul na školu do Brna a už tam zůstal. Oženil se, už si tam staví hnízdo. Já jsem se naopak vrátila do rodného Hradce Králové, tam jsem zapustila kořeny. Nejprve se spolubydlení s rodiči táhlo, ale s manželem jsme si řekli, že je lepší si najít vlastní kutloch, takže nájem a plán na hypotéku i děti byly v akci. No, to byly představy.
Před dvěma lety odešel táta a máma to vzala dost těžce. Sklouzla do smutku, samoty, srdíčko jí už nehrálo, jak bývalo zvykem. Za půl roku přišla mrtvice. Myslela jsem, že ji ztratím. Na začátku mluvila zmateně, končetiny poslušnost stávkovaly, ale postupně se stabilizovala akorát duševně to už nebyla ona.
Doktoři pronášejí moudra, že žádné zlepšení nečekat. Takže o péči se nikdo nehádl, vrhla jsem se do toho. S manželem jsme se přesunuli k mámě a já jsem šla na volnou nohu, abych mohla být u ní. I když se zlepšila pohyblivost, nebylo to o moc veselejší.
Máma koktá, motá se jak turista bez mapy, někdy ji musíme stopovat až do obchodu, kde tvrdí, že čeká na tátu. Opravdu, zábava je to jen pro otrlé. Spím jak na trní, práce mi utíká mezi prsty, nemám klid na nic. Manžel navrhl domov důchodců.
No, je to drahé, ale když se hecnu a napíšu dost zakázek, dá se to utáhnout za zhruba 28 tisíc korun měsíčně. Manžel: “Máš bráchu, proč se nepostará taky? Ať si každý nese kus kříže.” Má pravdu.
Dlouho jsem váhala, ale říkala jsem si, že to jinak nepůjde. Jak dlouho to má ještě trvat? Tam by měla odbornou péči a rozumný režim. Prošla jsem domov, mluvila s personálem, všechno zkontrolovala. Cena je vysoká, ale co už?
Volám bráchovi, vše mu vysvětluji, doufám v rozumnou debatu. Místo toho výbuch jak z čehož se normálně loupají cibule.
“Jsi se zbláznila? Jak můžeš mámu poslat mezi cizí lidi? Vždyť tam s ní bude nikdo. Víš vůbec, jak se tam s ní zachází? Jsi necitlivá, nebo chceš mít doma klid na Netflix?” řval mi do telefonu. “Nebo ji už opravdu chceš vystrnadit?”
Zkoušela jsem vyargumentovat, ale nebyla šance. Takže péče pokračovala až najednou toho bylo na mě moc. Zkusila jsem to znovu otevřít, ale bráchův pohled se nezměnil.
Nechtěla bych mámě způsobit něco zlého. Vždyť se o nás starala, byli jsme doma, ne v děcáku, nelámal hůl a ani nám nevyčítala, když jsme trhali koberec. Oba jí za to něco dlužíme, ale proč je to jen moje starost? Pokud se mu domov nepozdává, může si ji odvézt k sobě. A ukázat, jak má správně fungovat rodinná týmová práce.
Odpověděl, že by to manželka nerozdýchala. Takže prý já můžu velet svému muži, ale jeho žena je úplně jiný level. Logika jak výběr dřených rohlíků ve škole samé výmluvy. Žijeme s mámou, manžel se stará, “proto musíš táhnout sama”.
Tak jsem to bráchovi řekla napřímo: Klidně ji můžu opustit hned. Tak ať se sbalí on. Brácha kroutí hlavou, že prý má práci a nemůže se rozptylovat. Já se podle něho vymlouvám, abych nemusela tahat zodpovědnost.
Je to jak nekonečná repríza Ordinace v růžové zahradě, jen méně romantiky a více trapasů. Na jednu stranu vím, že domov je správná volba, bude se mít líp. Na druhou stranu mám strach, že budu za tu nevděčnou dceru, co prodala mámu za pár tisíc do domova. Manžel stojí na mojí straně tvrdí, že bude mít dobrou péči a my už konečně budeme moc žít normálně.
Říkám si, vydržím týden. Jestli brácha nezazvoní u dveří s kufrem pro mámu, už na nic nečekám. Posílám ji do domova. Pořád může každý radit, ale jen já vím, jak to je boj na život a na nervy. A brácha si ať vymýšlí výmluvy pro svoje kamarády já už toho mám dost, abych jim dělala chůvu i na dálku.
