Mám tu nejlepší maminku na světě! Porodila mě příliš brzy bylo jí teprve šestnáct let. Všechny naše příbuzné to pohoršilo, jen moji prarodiče ji podpořili. Díky nim jsem přišla na svět jako nejklidnější a nejslušnější dítě.
Celá rodina mě doslova postavila na nohy. Babička s dědou pomáhali s výchovou mojí mámy, takže jsme nikdy netrpěli nouzí. Máma se díky jejich pomoci mohla dál vzdělávat a vždycky tvrdě pracovala. Nikdy u nás nebyla nouze o peníze, a tak jsme se doma nehádali ani neskandovali kvůli maličkostem.
Když mi bylo šestnáct, ocitla jsem se ve stejné situaci jako moje máma kdysi otěhotněla jsem. Můj přítel byl slušný kluk z Ostravy, vzal za mě hned zodpovědnost a vzali jsme se. Porodila jsem v sedmnácti. Moje máma se stala babičkou ve třiatřiceti a místo zoufalství prožívala čisté štěstí. Zase jsme společně vychovávali malé dítě, jako skutečná rodina. Dokončila jsem školu na gymnáziu v Opavě a našla si skvělou práci v místní firmě.
Dneska je mé dceři Elišce dvanáct a čekám druhé dítě. Všechno šlo dobře. Ale klíčové slovo je “šlo”.
Před časem mi máma oznámila, že by také chtěla druhé dítě. Ptala jsem se proč. Ukázalo se, že se zamilovala do jednoho muže. Jenže on už má rodinu a o rozvod nestojí. Zůstala jsem v šoku. Žádné vysvětlování nepomohlo. Navíc mi máma přiznala, že je už těhotná. O interrupci nechtěla ani slyšet. Je rozhodnutá mít dítě i sama.
A tak jsme spolu plakaly. Plakala jsem, protože ten její muž se s ní neožení, nepřizná dítě a nikdy jí nepomůže ani korunou. Pokud dítě chce, bude na to sama. A on? Ten má svých dětí víc než dost.
Nakonec se máma urazila. Možná bych ji měla povzbudit, stát při ní, ale nějak nemám sílu. Je zamilovaná, těhotná, opuštěná může být něco horšího?
Stále dokola přemýšlím, co bude, až se jí narodí dítě. U nás, v Krnově, se vše rozkřikne všichni známí a sousedé budou drbat a smát se jí. Bude nejen svobodná matka, ale zároveň bude rodit v padesáti. Lidé budou nemilosrdní.
Podporuji mámu, jak jen dovedu. Kdybych byla taky zoufalá, zlomí ji to. Prarodiče o ničem nevědí. Máma mě prosila, ať jim ještě nic neříkám.
Občas mám pocit, že o dítěti přemýšlí možná uvažuje, že by ho přece jen neměla. Sama nevím, zda jí to vymlouvat nebo ji v tom podpořit. Je mi úzko, ale je mi jí i líto. Co má dělat? Všichni jsou proti ní, proti tomu dítěti. Myslím, že už si k potomkovi vytvořila vztah. Tak co teď? Má jít na potrat, nebo to zvládneme? Musí rozhodnout sama.
Řekla jsem to manželovi Tomášovi, živiteli rodiny. Překvapilo mě, jak klidně reagoval. Nestrachuje se. Říká, že když zvládneme dvě děti, zvládneme i třetí. Ale já se pořád bojím. Proč vlastně?
