Hele, víš jak Antonín vždycky miloval letní rybaření, ale i v zimě se párkrát vypravil. Jak říkal, „trochu si zamrznout“. Ryb moc nepřivezl, ale aspoň na rybí polívku vždycky zbylo a ještě pro okolní kočky.
Takže zrovna tedˇ se přesvědčil, že led na Mácháči už drží, a začal chystat další výjezd. Ráno potichu vzal pruty, z lednice vyndal chlebíčky a po špičkách vyšel na dvůr – žena a děti v tu dobu spali jako dřevo.
Na rybníku nikdo nebyl. Ani ti největší nadšenci o vánočních prázdninách radši seděli doma u bramborového salátu, než aby mrznuli. Antonína to ale vůbec nerozhodilo.
„Tím víc ryb zbude na mě,“ řekl si a pomalu začal rozbalovat náčiní.
Zrovna v tu chvíli si všiml nějakého pohybu u břehu. Po ledě opatrně vykročil docela velký chlupatý pes a upřeně se na Antonína díval. Všechno nasvědčovalo tomu, že ten čokl strávil v lese hodně času: neupravená srst, vpadlé boky, ostražitý pohled.
Pes se k Antonínovi pomalu přiblížil, trochu vrtěl ocasem, jako by chtěl dát najevo, že se nemusí ničeho bát. Antonínovi už bylo jasné, že ten pes byl kdysi domácí – divokej by dávno utekl a nezkoušel se seznamovat.
Pes bedlivě sledoval každý záběr. Obzvlášť ho těšilo, když Antonín vytahoval z díry další rybu. Pokaždé vyskočil a zavrtěl ocasem, jako by se radoval z rybářova štěstí.
Chlebíčky rozdělili napůl – dobře, že mu jich Jana naložila s rezervou. Ke konci svačiny pes dokonce očuchal termosku s čajem, ale ten nápoj neschválil.
Nepříjemná chvíle nastala, když se Antonín začal balit domů. Pes očividně nehodlal nikam zmizet a motal se kolem auta. Antonín zaváhal – přivést domů dospělého psa neměl v plánu.
Když auto vyjelo, pes se rozběhl za ním, ne po silnici, ale po krajnici, bořil tlapky do sněhu.
Antonín se nejdřív otáčel, pak mračně hleděl na silnici, ale za pár minut se neudržel a ohlédl. Pes, i když byl vyhublý, neztrácel tempo. Antonín si povzdechl a zabrzdil.
Rybáře doma přivítala celá rodina – děti s Janou zrovna dojedli snídani a šli stavět sněhuláka.
„Tak co, máme dneska velkej úlovek?“ usmála se na Antonína Jana. „Ryby moc ne, zato se chytil teda pořádnej kus,“ zasmál se Antonín a otevřel zadní dveře auta. Pes nesměle vylezl a zavrtěl ocasem.
Za pár týdnů bylo všem jasný, že psa si nechaj. Dostal neobvyklý jméno Karas a už si plně zabydlel dvůr – dokonce nechal děti, aby se na něm vozily. Veterinář potvrdil, že je pes v pořádku, jen vyhublej. Ale to se spraví na domácích žrádle.
