Kocour seděl na parapetu a díval se dolů na dvůr, kde si holubi dělili housku. A Tomáš se díval na kocoura. Sedm let spolu žili, nepočítaje manželku Martinu a dceru Terezku. Ale kocour Mourek byl jeho. Od prvního dne, kdy se mu ten tříměsíční chlupatý uzlík zakousl do svetru a usnul v ohbí lokte.
Martina vařila svíčkovou a kuchyní se linula vůně bobkového listu. Terezce, bylo jí dvanáct, seděla u stolu a přejížděla prstem po displeji telefonu. Obyčejná sobotní chvíle, jakých bylo sto předtím a ještě stokrát bude. Ale Tomáš si všiml, že dcera na matku pokukuje jaksi vyčkávavě. A matka, míchajíc omáčku, jí nenápadně kývla, jako by se na něčem předem domluvily.
“Tati,” spustila Terezka tím hlasem, jakým žádala o nový mobil nebo o povolení přespat u kamarádky.
Tomáš odložil noviny.
“No?”
“Víš, u Leny se kočka o koťata. A jednoho kotěte se nikdo nechce ujmout. Trochu kulhá, přední tlapka je křivá. Chtějí ho… no…”
Nedokončila, ale bylo to jasné. Tomáš pohlédl na Martinu. Ta usilovně míchala omáčku, ačkoli už nebylo co míchat.
“Ne,” řekl. Ne zle, ne ostře. Prostě to řekl.
“Ale proč?”
“Protože máme Mourka. Je mu sedm let, je zvyklý být sám. Přitáhnete druhého, začnou rvačky, značkování, chlupů ještě víc. Jsem proti.”
Terezka pohlédla na matku. Martina ztlumila plamen pod kastrolem a usedla vedle muže.
“Tomáši, to kotě má tři měsíce. Ta tlapka se špatně srostla. Když si ho nikdo nevezme, Lena ho odveze do útulku, a odtamtud si nikdo taková nebere.”
Tomáš to chápal. Ale nepřikyvoval.
“Jsem proti,” opakoval a zvedl noviny.
***
Uplynul týden. Terezka už neprosila, ale u večeře mu podávala chleba mlčky. A Martina se přestala ptát, jaký měl den v práci. Tomáš to cítil, jako se cítí průvan: okna jsou zavřená, a přesto táhne.
V pátek přišla Terezka ze školy s očima do ruda. Batoh odhodila u dveří a zašla do svého pokoje. Martina za dcerou vešla, asi za deset minut vyšla.
“Co?” zeptal se Tomáš.
“Lena říkala, že to kotě zítra ráno odvezou. Našel se útulák na kraji Prahy, ale Terezka viděla fotky odtamtud. Klece malé, asi dvě stě koček, puch…”
Martina netlačila. Jen to řekla a šla mýt nádobí.
Tomáš zůstal sám na chodbě. Z Terezčina pokoje nepronikl ani hlásek, což bylo horší než pláč.
Ráno vstal Tomáš dřív než všichni. Tak časně vstával jen na ryby, a sezona ještě nezačala. V kuchyni svítila lampa nad sporákem, za oknem se šeřilo. Natáhl bundu, vzal klíče od auta a vyšel.
Adresu Leny našel v Terezčině telefonu den předtím, než dcera usnula. Zapsal si ji na lísteček a strčil do kapsy bundy.
U Lenina vchodu zaparkoval a vytočil číslo.
“Haló?” hlas ospalý, nevrlý.
“Tady Tomáš, otec Terezky. Je to kotě ještě u vás?”
Pauza.
“Ano… Ano, ještě je. V jedenáct pro něj přijedou z útulku.”
“Nemusí. Já si ho vezmu. Hned přijdu nahoru.”
Zavěsil a chvíli poseděl v autě.
Lena otevřela v županu a mlčky podala krabici od bot. Uvnitř na starém ručníku sedělo kotě. Šedivé, pruhované, vyzáblé. Přední tlapka trčela trochu stranou, jako by byla sestavená narychlo. Oči žluté, vyděšené.
“Je hodné,” řekla Lena. “Skoro nemňouká. Sní všechno. Na záchod je naučené.”
Tomáš kývl, vzal krabici a nesl ji k autu.
Vrátil se domů, když všichni ještě spali. Postavil krabici na podlahu v předsíni, svlékl bundu. Kotě uvnitř nevydávalo ani hlásku. Tomáš nahlédl: zvířátko se zatáhlo do kouta a dívalo se na něj zdola nahoru, bez mrknutí.
“No a co si s tebou počnu?” řekl tiše Tomáš.
Kotě zvedlo křivou tlapku, jako by chtělo dosáhnout na jeho prst, ale nedosáhlo. Tomáš si povzdechl. Šel do kuchyně, nalil do mističky mléka. Pak si vzpomněl, že malým se mléko nesmí, vylil ho, vytáhl z lednice vařené kuře a nadrobil.
Když se vrátil do předsíně s mističkou, Mourek už seděl vedle krabice. Díval se dovnitř. Ocas se netřásl, hřbet se neklebil.
Kotě vylezlo z krabice, pokulhávajíc došlo k mističce a začalo jíst. Mourek si odfrkl a odešel na svou lenošku. Žádná rvačka, žádné syčení.
Terezka našla kotě první. Tomáš uslyšel z ložnice udušený výkřik, pak rychlé kroky a dcera vletěla k nim s kotětem v náručí.
“Mami! Mami, odkud?!”
Martina se posadila na posteli, z rozmrzelosti přimhuřujíc oči. Podívala se na kotě, pak na Tomáše. Ten ležel s rukama za hlavou a pilně zkoumal strop.
“Tati?” obrátila se k němu Terezka. Hlas se jí třásl. “To jsi ty?”
“Když budete řvát, vrátím to zpátky,” zabručel Tomáš, nespouštěje oči ze stropu.
Terezka usedla na kraj postele a rozplakala se. Ne tak, jak se pláče ve škole z křivdy, ale jinak, když to nejde vysvětlit. Kotě v jejích rukou ztuhlo, přitisklo se k svetru.
Martina nic neřekla. Položila dlaň Tomášovi na ruku a stiskla ji. Rychle, krátce. Pak vstala a šla do kuchyně postavit rychlovarnou konvici.
Kotě pojmenovali Kuba. Terezka ho chtěla hrabětem, ale Tomáš řekl: jaképak hrabě, je z krabice, bude Kuba. A Kuba se zabydlel, jako by tu byl odjakživa. Mourek ho první týden obcházel, druhý začal trpět a koncem měsíce spali na jedné lenošce. Mourek rezavý, důstojný, a Kuba šedivý, s trčící tlapkou, zabořený mu do boku.
Tomáš na ně večer hledíval a mlčel. Martina se ho jednou zeptala:
“Vždyťs byl proti. Co se změnilo?”
Chvíli mlčel, poškrábal Kubu za uchem. Ten zamrkal a přivřel oči.
“Terezka plakala. A já to přes zeď slyšel. A říkal jsem si: já tu furt všechno spravuju, a tady není co spravit, stačí to prostě vzít a přivézt. Jednodušší to není. A já se vzpíral kvůli čemu? Kvůli chlupům?”
Martina se usmála a nic neřekla.
Za půl roku Kuba vyrostl, tlapka zůstala křivá, ale lítal po bytě jako splašený, srážel pantofle a skákal na skříň. Mourek ho jen sledoval pohledem.
A Tomáš se někdy přistihl, že večer na gauči má na klíně Mourka, na rameni spí Kuba, v televizi běží fotbal, a on neslyší skóre, protože se bojí pohnout.
A to bylo snad lepší než jakékoli skóre.
