Láska
Jednoho večera jsem zrovna uklízela v ordinaci, když najednou slyším, jak se dveře s těžkým zavrzáním otevřely jako by se někdo opřel ramenem. Otočím se a no teda! Stojí tam, jak by se zdálo, náš Mirek, takový ten šikovný, respektovaný chlap ze Železnice zvládne všechno od zedničiny po elektroinstalace ale teď má tváře úplně holé, bledé, na krku náplast a ze sebe cítím tak prudký Šíprový kolínský, až mi začalo škrábat v nose. Vždyť Mirek měl vždycky plnovous, šedivý jak sníh, voněl třískami a starým tabákem… To si snad Mirek opravdu oholil vousy?!
Mirku Ignáti, tys to nebo poslal mladšího bratra? povídám, zvedám rohožku.
On stojí, mačká v ruce čepici, oči schovává: Já to, Janáčková, já… Dej mi něco. Na srdce. A na nervy.
Hned přijímám lékařský postoj, posadím ho na lehátko, vytahuji tonometr.
Co se děje? ptám se. Kde to bolí?
Všude, zamručí. Uvnitř duní jak kladivo na plech. Nemůžu spát. A ruce se třesou.
Tlak 160 na 100, dost vysoký na Mirka, chlapa, co nikdy neběžel k doktorovi a ohýbal hřebíky prsty.
Tak, říkám přísně, pojďme na rovinu. Přehnal jsi to v dílně, nebo jste se pohádali s Maruškou?
Při jménu manželky cukl, tváře mu zrudly, čelisti ztvrdly. Maruška je taková nenápadná, tichá žena, celý život s ním, nikdy mu neodporuje, jen Mirečku sem, Mirečku tam. Ale Mirkův temperament je jak sukovatý dub, těžko přistoupit.
Dej mi kapky a neptej se. Lékař jsi, tak léči.
Nakapala jsem mu Corvalol, pod jazyk dala Valdoxan. Seděl, dýchal, pak zamručel děkuji a odešel. Koukám z okna, jde svižně, jako by omládl.
No, no, myslím, že by na stará kolena začal milovat?
Vesnice je jako včelí úl na kraji kýchneš, uprostřed už říkají, že máš zápal plic.
Druhý den večer přilítla Líba pošťačka: Janáčková! Slyšelas, co s Mirkem? Úplně se zbláznil! Nejen že oholil vousy, ale autobus na Jičín jel, s taškami se vrátil a schová je pod bundou. Nyně ze švadleny zvonila, že Mirek kupoval látku sám a v zlatnictví si vybíral něco.
Srdce mi spadlo až do kotníků. Určitě někoho má! Ale koho? Všichni jsme na očích.
A co Maruška? ptám se opatrně.
Líba udělala utrápený obličej: No Maruška chodí jak mrak. Oči pořád vlhké. Sousedky povídaly, že ji Mirek poslal spát na letní kuchyň. Prý: Nepřekážej, mám projekt. Jaký projekt má tesař v noci? Každý tuší
Za pár dní přišla Maruška, maličká, drobná, v starém vlněném šátku.
Janáčková, můžu? šeptá.
Usadím ji k peci, naluji horký malinový čaj. Drží hrnek v obou rukách, hřeje se, kouká do jednoho bodu:
Odchází ode mě, Janáčková. Čtyřicet let spolu v dobrém i zlém, dospělé děti, vnoučata… A teď je konec.
Maruško, proč myslíš? snažím se ji uklidnit, sama mám v srdci neklid.
Cizí se stal. Holí se každý den. Šiprem se polívá… Včera jsem našla v kapse účtenku z prodejny Zlatá linka. Lže mi, do očí se nepodívá, pláče tiše, ty slzy jsou hořké, staré, rýhy v tváři ještě hlubší. Proč mi otevřel truhlu s mým věnem, starými šaty na půdě? Vpadla jsem tam on na mě vyštěkl: Co tu šmejdíš? A zabouchl dveře. No jo, jsem stará, už nejsem hezká. Ale ani on už není mladý
Hladím ji po rameni a myslím: Ach mužský, co to vyvádíte?
Maruško, vydrž. Možná vše není tak, jak se zdá.
Jak? hořce se usmála. Zpívá si! V kůlně se zavře, tluče kladivem a zpívá Ach, kvete kalina Nikdy nezpíval. Je zamilovaný, Janáčková. Určitě.
Odešla a já celou noc nemohla spát. Nevěřím, že Mirek, pevný jako dub, rozbije rodinu. Je sice přísný, málomluvný, ale ne zlý.
Týden napětí rostl jak kynoucí těsto. Šířily se divoké zvěsti: od mladé knihovnice z Jičína až po jakousi městskou paničku v sousední vesnici.
Mirek chodil jako ve snu, zhubnul, oči mu zářily, byl jak rozlétaný, nikoho si nevšímal.
V sobotu podvečer přiběhnul sousedovic kluk: Teto Věro! Děda Mirek spadl na dvoře! Babi Maruška vás volá!
Taška s křížem přes rameno, v gumákách běžím. Hlavou mi letí: Jen ať to není infarkt! Panebože, ať není infarkt.
Doběhnu Mirek leží na trávě, tvář šedá, rty modré. Maruška u něj na kolenou, drží jeho hlavu a pláče. Dvůr plný prken, vyřezávaných lišt, dóz s barvou. Uprostřed stojí napůl hotová krajková bílá pergola.
Kontroluji puls rychlý. Tlak vysoký.
Co se stalo? ptám se.
Prkno těžké zvedl jsem, zamžilo se mi, záblo mě v zádech a tady, ukazuje na hruď.
Přehnal to bylo jasno. Dala jsem mu injekci, snížila tlak. Po chvíli se jeho dýchání srovnalo.
Maruško, zavolej souseda, ať nám pomůžou ho přenést do domu. Na mokré zemi ležet nesmí.
Dali jsme ho do postele.
Mirek, šeptá Maruška, proč ta pergola? Je podzim, zima brzy.
Mirek se na ni dlouze podíval, vydechl, vytáhl zpod polštáře… malou sametovou krabičku a starý, ošoupaný zápisník s žloutnoucími listy.
Tak jsem si to nepředstavoval, Maruško, říká, hlas jako kluk. Pamatuješ, jaké je zítra datum?
Maruška se zamyslí: Dvacátého října Neděle
A před čtyřiceti lety?
Zalitla, zakryla ústa rukou.
Pane Bože, Mirek, já zapomněla úplně. Ty starosti mi to vymazaly. Naše rubínová svatba!
Podává ji zápisník: Tvůj starý deník, Maruško. Na půdě jsem ho našel v truhle.
Četl jsi? zčervenala.
Četl, přikývl. Promiň mi, starému bláznovi. Četl jsem a duše plakala.
Bylo ticho, úplně, jen hodiny tikaly: tik-tak, tik-tak.
Snila jsi, že budeme mít dům, zahradu a bílou pergolu u potůčku, kde budeme pít čaj a poslouchat gramofon. Ty modré šaty s krajkou Já jen pořád pracoval na stavbě, v plynárně… Dům jsem postavil, ale pergolu pořád odsouval. Peníze, čas, síla Ty mlčela a všechno snesla.
Obrací se k manželce: Život utekl, nedal jsem ti pohádku ani modré šaty. Tak jsem zkusil dohonit čas k výročí. Skočil jsem do Jičína pro látku a prstýnek. Olga-švadlena ti šaty ušila podle starých mír. Pergolu jsem nezvládl, přecenil jsem se, starý pařez. Chtěl jsem překvapení. A nakonec jsem tě jen vystrašil a zesměšnil.
Maruška pomalu přistoupila k posteli, klekla a přitiskla obličej k jeho ruce té tvrdé, mozolnaté tesařské.
Ty trdlo, Mirek, šeptá skrze slzy, ale v hlasu má tolik štěstí, že bys ho nabral i lžičkou. Jaký jsi trdlo… Myslela jsem, že máš nějakou mladou, že už mě nemáš rád. A ty pergola.
Maruško, jaká mladá? Vezmi si ty šaty v skříni, v tašce, zkus si je.
Zkusím, i kdyby mi byly malé, obleču je, kývá, ani hlavu nezvedá.
Občas mi zvlhly oči, sbírala jsem tonometr.
Tak, říkám schválně přísným hlasem, naordinuji ti klid, žádná prkna, žádné kladivo. Zítra přijdu, zkontroluji to.
Mirek se podíval vděčně: Janáčková Nešiř to tu. Vesnice se vysměje. Řeknou, že stařík blbne.
Co oni vědí? mávám rukou. Odpočívej. Na zdraví!
Vyšla jsem na zápraží. Mraky se roztrhaly, v mezeře svítila obří žlutá luna. Vzduch voněl mokrým listím, kouřem a nějakými jablky, i když už dávno zmizely ze stromů.
Vesnice nic neutají. Nějaký hlásek šel, že Mirek chystal manželce překvapení a málem se přetrhl.
Druhý den ráno táhli lidé k Mirkovi a Marušce chlapi s nářadím, kovář přinesl ozdobné závěsy, stolař barvy. Práce lítala, až to hučelo!
K večeru pergola stálo bílá, nádherná, jak nevěsta. Pod ní stůl, ručně vyšívaný ubrus, samovar a hrníčky se saucerem. Nádhera! Sedělo se v pergole i venku kolem.
A pak vyšla Maruška v modrých šatech s prstýnkem, vlasy nastrojené, rty nabarvené, oči jí svítily jak lampy, vedle Mirek pořád ještě bledý, v slavnostní saku s pracovními medailemi a kravatou.
Mirek vytáhl starý předválečný gramofon, který vyměnil ve městě u starožitníka. Položil desku. Zašustila, zapraskala a zazněl hlas Voskové: Srdce, tobě se nechce pokoje…
Mirek vzal manželku a pomalu tančili. Nohy už nejsou mladé, pohyb nejistý, ale jak na ni hleděl! Jako by neuběhlo čtyřicet let, ale čtyřicet minut od první setkání.
Celá vesnice se dívala. Ženy plakaly, otíraly oči šátky. Muži kouřili a zadumaní koukali do země každý myslel na svou, kdy jí naposled daroval květinu nebo řekl děkuji.
Já opáčila, kolik síly ztratíme na křivdy, podezření, prázdné řeči. A život je kratší, než čekáme. To nejcennější, co máme, je teplo ruky blízké, když v očích najdeš světlo, které je jen pro tebe.
