Jednoho deštivého odpoledne přišla Zuzana na návštěvu ke své staré kamarádce, Aleně. Alena byla znovu vdaná, už podruhé. První manželství bylo pro ni hotové peklo její bývalý pil, byl nesnesitelný, nakonec odešel za jinou. Tak smutný příběh A Zuzana byla ta, kdo Alenu v nejtěžších chvílích držela nad vodou, pomáhala jí, utěšovala ji a byla jí vždycky nablízku. Od toho přece přátelství je, ne?
Uteklo deset let. Alena potkala nového muže. Byl vzdělaný, měl slušné postavení v jedné pražské firmě pravý opak jejího prvního manžela. Zuzana měla opravdovou radost za kamarádku. A teď sedí v jejich novém bytě v Holešovicích, nese domácí bábovku a malý dárek. Prochází se po bytě, obdivuje citlivě udělanou rekonstrukci je to tu opravdu nádherné!
Pak společně usedli ke stolu. Nad šálkem čaje a bábovkou usedl i Alenin nový muž, Pavel. Byl to muž sečtělý, s ostrým jazykem. Vtipkoval, smál se. Často narážel na Zuzanin omezený rozhled, i na to, jaké má podle něj v hlavě samé nesmysly. Smál se, že Zuzana nečetla Škvoreckého ani Hrabala, a že věří na stereotypy, které už dávno věda vyvrátila.
Pavel si neodolal a pustil se i do Zuzanina vzhledu poznámky na vlasy, postavu, styl. To je snad móda devadesátek, ne? zahlásil s ironií v hlase. Zuzana ztuhla, nevěděla, co říct tomu jeho geniálnímu humoru. Alena se u toho jen chichotala, bylo vidět, že ji manželovo vtipkování baví.
A když Zuzana, aby odvedla řeč od knih, zmínila svou kočku, kterou kdysi našla v Davli na silnici, Pavel se hned chytil. Kočky? Ty jsou nositeli kdejaké nemoci. Víš, že kdo sbírá toulavá zvířata, má psychickou poruchu a nevyřešený narcismus? pokračoval. Alena se smála ještě víc, zvlášť když Pavel barvitě líčil osudy starých panen s dvaceti kočkami.
A v tu chvíli to na Zuzanu dolehlo. Rozplakala se to bylo trapné, dětské, nečekané. Omluvila se, že ji začala šíleně bolet hlava, rozloučila se a odešla.
Hlava jí skutečně třeštila jako po ráně. Styděla se za ty slzy. Proč ta hysterická scéna, proč ten pocit malosti? Šla rychle ulicemi, už neplakala, jen jí byla strašná zima, ačkoliv byl červenec. Třásla se. Styděla se, že neumí být dost vtipná ani duchaplná jako Pavel, že nečetla Škvoreckého a vyprávěla hloupý sen
Ale měl by se stydět někdo jiný ten, kdo pozve člověka do svého domu a dovolí, aby ho tam někdo ponižoval. Kdo otevře své dveře, představí kamarádku, podělí se o zážitky, a pak dovolí druhým, aby je shazovali. Kdo zveřejní něco ze svého života, a nechá ostatní jít po tom jak supi. To je vždycky tiché zrady jako když dáš blízkého na pospas.
Zuzana to nedokázala přesně pojmenovat. Nečetla tolik knih, nebyla intelektuálka. Spěchala domů ke své kočce, která nikdy nevynikala svojí duchaplností a na knížky kašlala. Kočka se jen stočila vedle ní na gauči a tiše přede
Zuzana už nikdy pak ke kamarádce nezavítala. Ani nebylo za čas kam. Alena s Pavlem za chvíli rozdělovali byt u soudu její nový intelektuální manžel byl až moc šikovný. Někdy je to tak ten, pro koho někdo zradí přítele, nakonec zradí zrádce. Stačilo přitom tak málo jemně zastavit ostrý humor mířený na druhé. Nedovolit, aby někomu bylo ublíženo v tvém domě. Možná by si ji Pavel mohl víc vážit možná by si to nedovolil.
Zrádce nikdo nerespektuje. A jeho zradí každý snadnoAle Zuzana už to neřešila. Příště na deštivé odpoledne raději otevřela okno do ticha, uvařila si čaj a poškrábala kočku za ušima. Později si s úsměvem vzpomněla, jak se kdysi litovala kvůli lidem, kteří vlastně nic nevěděli o laskavosti. Najednou jí začaly chodit do života jiné návštěvy tiché, milé. Někdy kamarádka z práce, jindy stará sousedka, a někdy jen vítr a déšť mezi paneláky.
A časem zjistila, že není třeba se měřit s Pavly světa, že žádný Škvorecký neudělá člověka více lidským, ani vtipnost nestaví mosty, když chybí vlídnost. Život si Zuzanu ohnul po svém a ona už dnes uměla být sama sobě tou nejlepší společnicí se vší obyčejností, bábovkou a nesourodou kočkou po boku.
Na dně šálku zůstalo sladké pohlazení života. A venku zatím déšť smýval staré křivdy do kanálů, kam dávno patřily.
