Jediný muž v rodině
Ráno u snídaně starší dcera Eliška, hledíc do displeje svého telefonu, zamumlalá do ticha:
Tati, už jsi se podíval na dnešní datum?
Ne, a proč bych měl?
Namísto odpovědi obrátila mobil k otci: na obrazovce se zřetelně vyjímalo číslo 11.11.11, tedy jedenáctého listopadu roku 2011.
Vždyť to je tvé šťastné číslo, jedenáctka, a dnes hned tři za sebou. Budeš mít super den!
Zlatá ústa, která mluví medem, Eliško, uchechtl se Jiří.
No, tati, vmísila se mladší Terezie, oči upřené do svého mobilu. Dnes dovolují hvězdy Štírům zajímavé seznámení a dárek na celý život.
To je něco! Vsadím se, že někdo cizí v Evropě nebo Americe zemřel a v dědickém řízení jsme zůstali jediní dědicové milionář
Miliardář, tati! popíchla ho Eliška, milion je pro tebe přece málo.
Jo, jasně, na to jsem zapomněl. A co budeme s tolika penězi dělat? Co byste řekly na vilu na Moravě? Nebo apartmán na Lipně? Pak si pořídíme jachtu
A vrtulník, tati, přidala Terezie. Chci mít svůj vlastní vrtulník
Ovšem! Vrtulník být musí. A ty, Eliško, co si přeješ ty?
Chci si zahrát ve filmu v Indii a stát před kamerou se Salmanem Khanem.
Prkotina! Domluvím se s Amitabh Bachchanem Tak dost, snílci, pojďte jíst, brzy musíme ven.
No jo, ani člověku nedopřejete snít, vzdychla Terezie.
Proč ne, snít se má, Jiří dopil čaj a zvedl se od stolu. Jen nezapomeňte na školu
Ten ranní rozhovor mu vytanul na mysli až večer, když u pokladny v supermarketu skládal nákup do tašek. Den nebyl nijak skvělý, spíš naopak, práce přibylo, hodinu si přetáhl a byl utahaný jako kůň. Žádné příjemné seznámení, natož dárek na celý život, se nekonalo.
Štěstí mi uletělo jak pára nad Hradem, uchechtl se Jiří, když s taškami kráčel ke svému starému Favoritu, který rodině spolehlivě sloužil už čtvrt století.
Kolem jeho auta pobíhal kluk, spíš jako stín než dítě. Bezprizorný. Jeho vzhled to křičel do světa: páchnoucí vyholená čapka s jedním uchem na třetinu seškvařeným, na sobě cáry místo oblečení, na jedné noze červená teniska neurčité značky, na druhé bahnitý pracovní kanad. Modrý kabel místo tkaničky. Když se Jiří přiblížil, kluk ztišeně promluvil:
Pane mám hrozný hlad dejte krajíc chleba
To znělo jak z filmu pro pamětníky. Nebyl to vzezření, co Jiřího zarazilo, ale ten zvláštní zádrhel v řeči. Bylo to, jako by slyšel herecké cvičení z kurzů ve svém mládí, kdy se učil rozlišovat pravdu od lži jen podle rytmu řeči, zastavení, podle mihnutí očí. Tahle pauza, ta byla znakem lži, nepochybným signálem, že jde o výstup, roli, masku. Proč? Pro koho? Pro něj. Věděl to celým tělem.
No pěkně, hochu, pojď, zahrajeme si vaši hru. Holky budou mít radost vyšetřování je jejich koníček.
Chleba ti nestačí. Co takhle miska guláše, brambory s řízkem, kompot a teplá buchta? Bereš?
Kluk malinko zaváhal, nečekal takovou nabídku, rychle ale natáhl ruce a sklopil oči, jakoby si nacvičil hereckou scénu.
Takhle to má být, pochválil ho v duchu Jiří. A teď pojďme dál.
Mlčíš? Tak jo, nebo ne?
Jo
No vidíš. Podrž prosím tašku.
To byl test. Jiří to zkoušel vždy takhle, když narazil na podobné kluky. Opravdoví hladoví ubožáci s taškou utíkali pryč, síly jim ovšem kvůli třem dnům hladu nikdy nevystačily, Jiří je dohonil i bez výčitek a vždy pohladil po hlavě a řekl, nebuď zvíře, jsi člověk
Tentokrát si dal na čas, hledal klíče, hrabal se v kapsách, schválně otočil zády.
Eliško, už vaříte brambory? A salát bude? Výborně, nachystejte i trochu guláše do malého kastrůlku, za chvíli jsem doma
Kluk neutekl. Stál tam, sklopenou hlavu, prsty zarýval do ručky igelitky.
Díky, kamaráde, usmál se Jiří v duchu. Sprint by mě dnes fakt zabil.
Klíče se našly, tašky v kufru:
Nasedej, mladýmu pánovi je kára před domem, smekl Jiří dveře Favorita.
Kluk obtížně nasedl, tvář měl bledou a vtaženou do ramene.
Jeli těch sedm kilometrů mlčky. Jiří žil s dcerami v malé vísce, pracoval přes deset let v záchranné technické službě. Starý děcák, bez blízkých, celý jeho svět byly jeho dcery. Miloval je s úpěnlivostí, kterou mu samota v dětství vryla do kůže, a ony jemu totéž vracely. Jiří špatně snášel pohled na opuštěné děti a syrotky, když mohl, pomáhal. Kolik jich už tímto směrem vezl Právní pravidla byla neúprosná: jste sám, byt malý, dvě vlastní děti, nemůžete Jakoby v ústavu bylo lépe! Tam chybí jen jediné láska. Člověk bez domova postrádá hlavně lásku a tu by dal, co mohl.
To je ta největší logika světa sociální pracovnice, co samy ví, že v mnoha úplných rodinách jsou děti týrané a nešťastné, ovšem rodina, kde je všechno, jen chybí matka tam rozhodně žádné dítě! I když by dostal lásku, bezpečí, domov To je paradox, nad kterým lze jen zaklít.
Letmým pohledem zkontroloval mladíka. Seděl shrbený, hlava ztuhlá v ramenou, čapka mu zakrývala obličej.
Tohoto typu jsem ještě nepotkal. Ostatní byli drzejší, tenhle spíš stydlivý. Asi ne děcák poznám ty svoje na sto honů spíš kluk, co z domova utekl. Možná je teď v šoku, realita ho smetla fajn, doma ho umyjem, nakrmím, odpočine si, rozpovídá se
Holky už čekaly na zápraží, rozeběhly se, jakmile auto zastavilo. Otevíraly dveře, tahaly tašky.
Tati, co je tohle za kluka?
To? To je vaše dnešní překvapení a dárek na celý život, zasmál se Jiří.
Paráda, tati, Terezie nakoukla pod čapku. To je ale dáreček! Snad jsi si ho nespletl?
Držel se mě jako klíště, křičel, že je můj
A jak se ten dárek jmenuje? Eliška už řadila tašky v předsíni.
Nemá jméno.
Bez cedulky a ceny? Tak to ti šoupli vadný kus.
Kluk po těch slovech ztuhl, zdálo se, že uteče. Terezie ale pevně chytila jeho rameno a druhou rukou mu poklepla na čapku:
Haló, kdo v chaloupce bydlí?
Kluk mlčel, bradou zapadl víc do kabátu.
Signál tu špatně chytá, pojďte domů, třeba se ozve, prohodila Eliška, mrkla na otce.
Léta pod jednou střechou naučila Jiřího a Elišku domlouvat se bez slov. Teď jí očima kývl: Dejte mu pět minut, ani vteřinu víc.
Terezko, zaneseš dárek dovnitř, rozebereme tento Zvláštní Pojízdný Objekt.
Holky kluka svíraly mezi sebou skoro jako svěrák, táhly ho do chodby. Jiří šel uklidit auto, jak vždycky večer. Opravoval, leštil, dělal údržbu, motal se po garáži, když doběhla udýchaná Terezie.
Tati, on lže!
A jak to poznáš?
Triviálně, tati. Nevonia jak uličník, je to domácí typ.
Očuchávala jsi ho?
Jasně! A víš čím páchne?
Těžko říct. Po tvém šamponu? Po těstovinách?
Špatné tipy, ochutnej sám, strčila mu ruku pod nos, prsty pokryté černí.
Saze?
Ale kdepak, čichni! Jiří polkl, olízl palec
Maskérský karneval! usmála se Terezie. Je natřený jako kominík, abychom si mysleli, že je chudák od popela.
A říká, že se jmenuje Bořivoj. Údajně uliční přezdívka. Podle internetu znamená býk
Býček, dobře, vykrmíme a prodáme
Tati, pozor, teď vážně! zvedla varovně Terezie oči. Jsem přesvědčená, že si této role připravil schválně, abys mu pomohl.
Ale proč?
Prý chce sledovat, jak to tu máte. Pár minut a Eliška ho rozmluví
A co tenhle divný experiment?
Říkáme tomu TOE. divadlo jednoho herce.
Pánové, umyjte si ruce, večeře je připravená, hvízdla Eliška z kuchyně.
Jsme hladové jako vlčice, Bóříka si dáme k večeři, chrastila Terezie.
Jsem zvědav, jak dlouho vydržíte, zasmál se otec, odcházel umýt si ruce.
Bóřík seděl jako otloukaný trpaslík na stoličce, nohy schované pod sebe, holky připravovaly stůl. Jiří si teď kluka mohl pořádně prohlédnout: skutečně, deset let věku, rusý vlas hustý jak mrkev, oči jasné, oblečený v červené pruhované tričko a modré děravé džíny.
Sedni, Bóříku, dáme ti i trochu sena, kdybys chtěl, zavrčela Terezie smířlivě.
Nebo směsi, přidala Eliška.
Dost už, holky, klid. Dívejte se na talíře a jezte.
Najednou bylo jasné, že Bóřík se očividně mění. Narovnal záda, vzhlédl, jeho oči neuhýbaly. Jako by zázračně seděl s nimi, celou dobu byl jejich. Dívky snad poprvé v životě nevěděly, kudy kam.
Proč je s námi? Co je jeho záměr? přemýšlel Jiří. Nepřišel by, kdyby něco nechtěl. Ale není to pro peníze. Takový kluk nekoná nic zlého Chce znát naši rodinu, naše vztahy
Eliška ho polechtala po rukávu:
Tati, jsi tady? Usnul jsi?
Díky, mám dost. Jste šikovné kuchařky.
Tak dlouho jsi bloumal, že jsme už dospěly, vdaly se. Děda, seznámíme tě s vnuky. A tohle je jejich nápadník, směje se Terezie.
Zkrátka domácí býček, přidá Eliška.
Vykrmíme, prý je teď maso v kurzu, doplní Terezie, přitom vezme Bóříka za pramen vlasů.
Dost, už dost! kluk náhle vyskočil a spustil tišším, chvějícím se hlasem: Eliško, Terezko… já… já už nemůžu. Vzdávám se. Pane Jiří, promiňte mi, všechno jsem zařídil tak blbě…
Klid, posaď se a řekni nám to popořádku, přikývl Jiří.
Hlavně pravdu, žádné hlouposti, vložila se Terezie.
Už nechci lhát, je mi ze sebe špatně
Pravda, která následovala, celou rodinu zaskočila. Tolik variant, kolik si představovali, žádná se tomu nepodobala.
Kluk se jmenuje František Býček (ukázal rodný list), právě o den starší než Terezie, také mu je jedenáct. Tatínek padl v poslední válce, maminka tehdy těhotná, když dostala zprávu, začaly předčasné bolesti. Zachránili sestřičku také ji pojmenovali Tereza. Zbyli čtyři, skoro žádní příbuzní. Nejstarší sestra už skoro dospělá, málem jim sebrali děti, rozeslali do děcáku, ale ustála to. Měli se docela dobře děti vyspěly rychle, z neštěstí se stali sami sobě rodiči.
Začátkem října František zpozoroval, že se sestra Diviška chová divně, bledá jako stěna. Propadl panice, že i ona odejde. Nakonec šlo jen o lásku, Diviška se bezhlavě zamilovala. Mezi nimi nikdy nebyla tajemství, všechno si říkali, až teď bylo toho trapného více. Diviška zkoušela nad city zvítězit, nešlo to. Když František zjistil, kdo Divišce učaroval, zjistil i to, že se jmenuje Jiří Vaněk, je svářečem ve městě, nepije, nekouří, už deset let rozvedený, vychovává dvě dcerky sám, jeho žena odešla kdysi do Brazílie s cizincem, když holky byly malé. A taky čas od času u sebe nechává opuštěné děti, pomáhá jim najít rodiny. Sám z děcáku.
K tomu se František upnul. Zrodil se plán: udělat ze sebe bezdomovce, dostat se k Vaněčkovým a na vlastní oči poznat, jaký je Jiří člověk i jaké jsou jeho dcery. Jako jediný muž v rodině musí vědět, komu předá sestru. Nevěděl však, že narazí na zavilé detektivky, které ho hned prokouknou.
Jste moc fajn. Opravdu. Holky, vy jste báječné. Pane Jiří, vezměte, prosím, moji sestru za ženu. Neprohloupíte. Milujte ji. Ona je strašně laskavá, dobrá Chtěla to říct sama, bála se jen…
Že nebudeš chtít, až zjistíš, kolik má dětí? špitla Eliška.
Proboha, co to plácáš! I kdyby jich bylo deset
Postaráme se, vážně kývla Terezie. Tati, tak co? Vezmeš si Divišku? Nebo nechceš?
Je to jako z podivného filmu… zamumlal Jiří. Já si Divišky taky už dávno všiml Jen mít tu odvahu
Je jí už třiadvacet, tati, to je v pohodě, usmála se Eliška.
Ty ji podpoříš zkušeností, my vám budeme pomáhat, ujistili ho společně s Františkem.
Tak co, tati?
No ale stejně se musím zeptat nevěsty
Diviška souhlasí, postavil se František a podal Jiřímu ruku: Jako jediný muž rodiny vám ji dávám za ženu.
Jiří chlapeckou ruku stiskl pevně a poklepal ho po ramenou.
Eliška utřela oči.
Tati, ráno jsi nevěřil. A podívej! Tady je tvé nové přátelství i dar na celý život: velká rodina. Vždyť to jsi si přál, tatínku. Konečně se splniloNa chvíli se kolem stolu rozhostilo ticho, v němž se prolínalo všechno: smích, slzy, nevyslovené obavy i tiché úlevy. Pak Eliška sáhla po kytici umělých slunečnic z parapetu, s divadelní grácií ji podala otci:
Tati, od nás všech na věčné zásnuby.
Terezie se chechtala a tiskla Býčka za rameno, František dojatě koukal z jednoho na druhého, v očích hrdost i nesmělá radost. Jiří přeletěl pohledem dcery, kluka, vzpomněl si na Divišku, která ho kdysi plaše pozdravila na ulici, a náhle ho zaplavil pocit, o němž lidé často básní, ale málokdo ho doopravdy zná: doma jsem tam, kde je smích, děti, láska i ten, kdo nám přibyl v krkolomné převlecce.
Terezie popotáhla a prohlásila:
V jedenáct jedenáct jedenáct, tati, si konečně dostal celý svět, jak jsi chtěl. A navíc s bonusem v podobě býčka.
Eliška si přisedla těsně k tátovi, položila mu ruku kolem ramen. František sklopil oči, ale ruka v ruce s Terezkou mu dodala odvahu.
Můžu zůstat ještě chvíli? zeptal se tiše.
Jiří přikývl. V hlavě mu dunělo štěstí i pokora. Takhle nějak voněla skutečná rodina: upatlaným ubrusem, mokrým tričkem, cinkotem příborů a tlukoucím srdcem.
A venku, na střeše starého domu, mezi třemi komíny, se na okamžik mihla stříbrná křivka hvězdy. Nikdo si jí nevšiml, ale v ten moment v tu nejběžnější večeři, v nejprostším domku, mezi dětmi, které kdysi nikam nepatřily se zrodila šťastná rodina.
A tak v den s třemi jedenáctkami začal nový příběh. Možná nebyl zázračný, ale byl skutečný a ten jediný stál za to žít.
